Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Žádný hokejista na světě se nezačíná klouzat po ledě, aby jednou koupil pět domů, osm aut a zabezpečil svůj rod na několik generací dopředu. Základem je, že led děsně smeká, potřebujete se umět nějak postavit, nenamlátit si do dvou sekund znovu, pak se dostat k hokejce, trefit kus černé gumy do brány a zařvat slovo „gól“ tak, až se vlní plechová střecha nad hlavou. Nic víc.
Hokej je zábava, hra.
Když malý čtyřletý capart vyroste, má talent, padat přestane, klouzání po ledě mu jde lépe a lépe, nakonec i puk dokáže dostávat do branky až podezřele často, uslyší jinou větu: Hokej je byznys.
Pro toho, kdo se dostane na absolutní vrchol, se v hokeji točí astronomické peníze. Je hodně cenné, když v prostředí pořád existují lidi typu Davida Pastrňáka. I když patří mezi nejlepší útočníky světa, i když podepsal osmiletou smlouvu na 90 milionů dolarů, pořád z jeho projevu cítíte, že primárně je hokej hrou.
Před rokem přijel na mistrovství světa do Prahy tak nějak na vlastní riziko. Zdravý rozhodně nebyl, ale chtěl zažít sílu turnaje v Česku a chtěl pomoci k úspěchu. Netvářil se jako mistr, kterému zrovna jde o životní dílo, takže si nepřeje být rušen. Spíš nějak takhle: Paráda, jdeme zkusit vyhrát.
V roce 2017 přijel na MS bez smlouvy, když měl poprvé v kariéře podepsat kontrakt za větší peníze. Obyčejně se v tu chvíli bere spíš zpátečka. Co kdyby se něco stalo? Zranění může všechno zastavit. On si přijel vyšívat kličky a hrát.
Davidu Pastrňákovi je 28 let a teď ho čeká jeho šesté mistrovství světa. Jedná se o hodně vysoké číslo, když si uvědomíte, že on vždycky v Bostonu po konci v play-off zabalil výstroj, a když byl fit, tak přiletěl.
Není to automatická věc. Sezona v NHL plná přeletů vás dokáže vyždímat fyzicky. Ale možná víc umí pokousat i psychicky, tím spíš v pozici, ve které se nachází Pastrňák. Každý zápas se po vás chce, že musíte být nejlepší. Svojí výjimečností si podobní hráči vysloužili tlak, že vlastně neexistuje průměrnost. Soupeři se chystají každý večer primárně na ně, studují jejich hru, jaké se v ní nacházejí stereotypy, aby z hvězdy vyrobili průměrného a nevýrazného hráče. Výjimečný hráč se nesmí nechat otrávit, potřebuje najít cestu, jak se zase prosadit, což je těžká každovečerní šichta.
Pak se stane, že sezona nekončí Stanley Cupem, z play-off vás někdo vystřihne, někdo byl lepší. Nebo se do vyřazovacích bojů ani nedostanete, zůstává kyselá pachuť.
Právě jak se za mořem hokej víc a víc mění kvůli větším penězům v byznys, stoupá i tlak na nejvýraznější hráče neboli na nejlepší borce v oboru. Hlavní esa musí táhnout.
Jet na mistrovství světa po sezoně znamená, že je potřeba přepnout na nový cíl. Rychle, opět se nachystat, že je potřeba si hrábnout na dno. Pro hokejistu Pastrňákova typu to pak znamená, že pokud přijede na mistrovství světa, tak kolo plné očekávání a tlaku roztočí znovu a ještě dobrovolně. Ne pro peníze, ale proto, že chce hrát hokej a pořád ho baví ty samé prosté věci: dostat puk do brány a hrát za reprezentaci
Vybavím si, jak Pastrňáka před rokem delší dobu ždímaly televizní rozhovory. Procházel kolem novinářů a zahlásil: „Přijdu za vámi zitra, pisaři.“ Co slíbil, to udělal, nezapomněl. „Tak jsem tady jen pro vás,“ zahlásil druhý den. V kariéře absolvoval stovky rozhovorů, ale dobře si uvědomuje, že hráč ve své pozici slouží i jako příklad. Jakkoliv to zní pateticky, je i vzorem.
Z pohledu rodiče se nebojíte říkat dětem, ať jsou jako David Pastrňák. Tady vidíte usměvavého kluka, který se baví hokejem a dobrodružství s hokejkou mu dělá pořád děsně velkou radost. Nesejde na tom, jestli by se klouzal v Žamberku, nebo v Madison Square Garden.
Z pohledu hráče je Pastrňák příklad, který táhne. Když jezdí reprezentovat on, jedu přece taky. Tohle se nosí, je normální jezdit hrát za nároďák. Vedlejším a příjemným produktem toho je, že vzniká silný kolektiv, který si dokáže vyhovět, těší se na sebe a jednoduše hraje spolu dobře. Stejnou éru zažili Pavel Patera, Jiří Dopita a spol. Když to šlo, po sezoně další dřina na MS. Nakonec stejnou cestu praktikoval i Jaromír Jágr. Všichni slouží i dnes jako příklady velkých vítězů a Pastrňák jím je taky. Není náhoda, že finále MS rozhodla před rokem jeho střela. Výjimeční hráči takové momenty umí přitahovat.
Z pohledu trenéra je v Davidu Pastrňákovi poklad. Stačí si uvědomit, co všechno musel udělat, aby se dostal na současnou úroveň. Má kouzelné ruce, ale každý rok se zlepšuje. Jen s talentem by takhle dobrý nebyl. Zareagoval na prvotní nespokojené hlasy z Bostonu, které kritizovaly, že hraje jen do útoku. Stále je ofenzivním hráčem a extrémně silným, k tomu dokáže i pozičně splnit aspoň základy defenzivní hry.
Z Davida Pastrňáka se stalo lepidlo, které ve výsledku spojí ty nejlepší hráče v týmu. Nakazí je svojí bezprostředností, kterou si v sobě pořád drží, pomůže jim kvalitou a táhne příkladem, že věci nedělá na půl plynu.
To, že nejlepší český hokejista znovu přijel na MS, ve výsledku znamená víc než případná medaile. Z jeho přístupu se stává symbol přístupu k danému sportu, jak se dá fungovat ve světě, kde se točí miliony.
Zásadní je stejně, jestli vyhrajete, nebo prohrajete.
Prvotní emoce je stejná na rybníku i na mistrovství světa. To ostatní – sláva, fanoušci, peníze, kamery – už záleží na úrovni a schopnostech jedince, jak daleko se dostane. Ale je hrozně dobře, že David Pastrňák dokáže připomínat i v nejvyšší profesionální kategorii kořeny, kde všechno začalo.
Pořád je to jen hokej. Tečka.
