Komentář: NHL nemá o zlaté Česko zájem. Právem, daň za prožrané Nagano

NHL je banda ignorantů. Česko se vrátilo na hokejovou mapu, už dovede držet se soupeři krok. Vyhrálo zlatou medaili na mistrovství světa. A liga za mořem stejně kouká jen na svoje zisky, aby si namastila kapsu. Turnaj pro čtyři země, který se teď rozjíždí v Montrealu, je k ničemu. Umělý pokus, nic víc.

Taky jste slyšeli tenhle názor? Nebo ho rovnou podepisujete? Chápu. Je to jedno vidění světa a vlastně trocha závisti, že si reprezentace nezahraje proti McDavidovi s Crosbym. Ale má logiku, že Česko pozvánku nedostalo a za mořem teď soupeří Kanada, Finsko, USA a Švédsko.

Předně, argument, že jde o peníze, přijímám. O ně jde v první řadě. NHL nebyla, není a nebude charitativní organizace, která se zkusí starat o rozvoj hokeje ve světě. Chce maximalizovat svoje zisky a turnaj, kde se na jednom místě sejdou největší hvězdy na světě (které shodou okolností hrají NHL), může poměrně dost prostředků generovat. Jestli NHL vede svůj byznys dobře a opravdu vydělá velké miliony, teď nechme stranou. To je jiný příběh. Každopádně za Světový pohár 2016 vydělala liga 110 milionů dolarů.

Zásadní téma zní: proč by dolary nemělo vydělávat organizátorovi Česko, když umí už přeci vyhrávat? Uspělo na posledním MS a třikrát po sobě přivezlo medaili z MS do 20 let, dvakrát v řadě složilo v zápase play off Kanadu.

Problém je, když budete počítat (z hokejového pohledu) globální hvězdy. David Pastrňák, jedna. Martin Nečas? Zatím ne, brzy snad ano.

A tím počty hasnou.

NHL si vymyslela turnaj čistě s podmínkou, že se ho mohou účastnit hráči s kontraktem v NHL. Důvodem je, že v Evropě najdete dobré hráče, ale ti nejlepší jsou za mořem. A je z pohledu velké ligy nesmysl se dlouze a těžce domlouvat s Mezinárodní hokejovou federací (IIHF) na termínu, formátu a případném dělení zisků. Proto se upekla akce podle pravidel NHL.

Česko našlo s Radimem Rulíkem cestu, jak čelit možná i talentovanějším výběrům. Jenže čistě pragmaticky, pro NHL by byla vyloženě nejhorší možná zpráva, kdyby ve finále turnaje nastoupila proti nějakému hvězdnému týmu parta bojovníků v čele s Davidem Kämpfem, Tomášem Noskem a Adamem Klapkou.

My bychom doma jásali, organizátoři by bušili hlavou do zdi, že finále nikdo nebude sledovat. Tím pádem dost výrazně klesnou i příjmy. Turnaj se totiž dělá výhradně pro zámořský trh, NHL na něj nalákala nové sponzory.

Vstupenkou na akci totiž je, že můžete nabídnout hvězdy. Aby? Aby hrály proti hvězdám.

Jestli teď může být v Česku někdo naštvaný, tak můžeme nadávat jen sami sobě. Dokonce ani obranu bychom z hráčů NHL nedokázali postavit, tak nás roky hokejové temnoty kously do pozadí. Za mořem si zahráli jen Radko Gudas, Jan Rutta, David Jiříček a Filip Hronek. Protože se hraje podle pravidel NHL, dalo by se uvažovat, že by se do nominace dostali Arber Xhekaj z Montrealu (česká maminka) a John Ludvig (český tatínek).

Jenže ani tohle by nebyl výběr, nýbrž sběr. Kdo může, hraje.

Nikdo ze zmíněných hráčů za tenhle stav nemůže, oni jsou ti nejlepší, kteří v Česku vyrostli.

Problém je v éře po Naganu, kdy Česko slavně vyhrálo olympiádu, jenže těžilo z éry, kdy hráči vyrůstali v centralizovaném systému za minulého režimu. Systém výchovy fungoval, propojení se školou a speciálními sportovními třídami taky.

Kanada po facce v Naganu začala postupně hrát víc evropsky, Švédsko si vymyslelo svoji konferenci a rozvojový program, Finsko udělalo ohromný progres, USA rozjely nejlepší program na světě s vývojem nejtalentovanějších hráčů.

My jsme se kochali úspěchem, užívali si, že Dominik Hašek, Jaromír Jágr, Patrik Eliáš, Tomáš Kaberle, Marek Židlický a spol. vždycky něco vymyslí, aby patřili mezi nejlepší hráče NHL. Ale systémová práce se zasekla.

Natvrdo se dá říct, že dobu, kdy byl o hokej největší zájem a měl výsadní postavení, se vedení povedlo prožrat. Nic se nevybudovalo. Karel Gut (šéf svazu do roku 2004) nezvládl nastavit klima, aby Česko vytěžilo ze zlaté éry víc. Vratislav Kulhánek (v čele svazu do roku 2008) už vůbec ne. Tomáš Král vedl hokej do roku 2022 a zachránil ho před krachem, ale i jeho éra nakonec skončila divným plácáním se nikde.

Problémy nevyskočily hned, spíš postupně. Nejprve Česko začínalo mít málo obránců. Pak začalo mít málo hráčů v klíčových pozicích, postupně začalo mít málo hráčů v NHL celkově.

Zní to paradoxně, protože reprezentace pod Radimem Rulíkem teď baví a všichni si pochvalujeme, jak má extraliga největší úroveň v historii. Ale temná éra, kdy Česko přestalo produkovat rozdílové hráče, se naplno ukazuje v NHL.

Poslední dobou se naši hokejisté prosazují do rolí bojovníků a skvělých spoluhráčů, kteří padnou pro ostatní. Pastrňák a Nečas jsou výjimky.

Když už někdo po Naganu vyskočil a vyrostl, spíš šlo o velké úsilí rodičů, nebo cestu přes jiné země. Rozhodně vám nikdo na světě neřekne, že Česko za posledních dvacet let umělo vychovávat a rozvíjet svoje hráče.

V sezoně 2003/2004 nastupovalo v NHL 25 českých hráčů, kteří v zápase odehráli průměrně aspoň 18 minut. A devatenáct hokejistů si drželo průměr aspoň 0,5 bodu na zápas.

Teď si minimálně jeden zápas NHL zahrálo 21 hráčů. A to je ještě méně než počet, který měl před dvaceti lety klíčové role. Na této úrovni je dnes pět borců. A průměr 0,5 bodu na zápas si drží šest hráčů.

Přesně proto Česko chybí na turnaji v Montrealu a v Bostonu. Přestalo vychovávat hvězdy. Trend se možná pomalu obrací, ale je potřeba myslet na to, že pád dolů trvá vždycky kratší dobu než se někam vydrápat zpátky.

Takže i když teď hřejí medaile, může trvat klidně dalších deset let, klidně i víc, než Česko v NHL bude mít zase přes 50 hráčů. Současní osmnáctiletí kluci se musejí dál posouvat a současní desetiletí potřebují kvalitní trenéry a dobré programy.

Výsledkem tedy je, že bychom si neměli stěžovat, jak je NHL krutá nebo hloupá, protože nás nechce na turnaji. Byla by jen malost turnaj nejlepších hráčů světa schválně sestřelovat a zesměšňovat.

Lepší myšlení podle mě je si upřímně přiznat příčiny, proč v Americe teď chybíme.