Jediný Čech, který doplatil na úspěch hokejistů v Naganu

Snad každý hokejový fanoušek v České republice ví, kdo to byl Bill McCreary.

Svérazný rozhodčí s hustým knírem si do své práce příliš mluvit nenechal, i díky tomu mohl před pětadvaceti lety řídit slavné finále hokejového turnaje v Naganu.

Snil o tom také Václav Český, někdejší vynikající český rozhodčí, který ale o šanci pískat jeden z nejsledovanějších zápasů dějin kvůli úspěchu našeho národního týmu přišel.

„Odjížděl jsem do Nagana s velkými ambicemi, ale ty musely jít stranou. Tím, že naše mužstvo postupovalo v turnaji dál a dál, jsem jako Čech klíčové zápasy turnaje pochopitelně pískat nemohl,“ vzpomíná v rozhovoru pro Seznam Zprávy rozhodčí, který kariéru v tichosti ukončil už před sedmnácti lety.

Co se vám vybaví, když večer zapnete televizi a běží v ní záznamy zápasů z Nagana?

Že jsem byl tenkrát asi poprvé v životě opravdu hrdý na to, že jsem Čech. Byly to dny a týdny, na které člověk i po letech rád vzpomíná, na tenhle turnaj nezapomenu nikdy. Byl to turnaj, jaký člověk může zažít jen jednou za život. A to říkám i z pozice rozhodčího, který na olympiádě v Lillehameru čtyři roky předtím pískal finále a který svým způsobem na úspěch českého hokeje v Naganu sám doplatil.

Jak to myslíte?

Jel jsem do Nagana už jako zkušený rozhodčí, který moc dobře věděl, o co jde, a který měl mezi evropskými rozhodčími jméno i dobrou pozici. Jel jsem na olympiádu s ambicemi pískat ty nejdůležitější zápasy hokejového turnaje, jenže všechny tyhle ambice musely jít v průběhu turnaje stranou. Tím, že naši hokejisté postupovali turnajem dál, už jsem klíčové zápasy jako Čech logicky pískat nemohl.

Kolik lidí vás dodnes podezírá z toho, že jste musel být jediným člověkem z Česka, kterému výhry hokejistů v Naganu nedělaly žádnou radost?

(směje se) Jen v uvozovkách, ale párkrát jsem pochopitelně i tohle slyšel. Mě osobně ale tenkrát výkony naší reprezentace fakt neštvaly, vždyť já všechny ty hráče jako dlouholetý extraligový rozhodčí znal a s některými jsem se pak i přímo v olympijské vesnici skamarádil. Třeba s Davidem Moravcem nebo Jirkou Dopitou se stýkám dodnes, hrajeme spolu golf. Já to těm našim klukům tehdy fakt moc přál. Z pohledu mých ambicí jsem si tenkrát přál a doufal v to, že budu moct pískat alespoň zápas o třetí místo. Bohužel mě dali jen jako stand by rozhodčího, tedy rozhodčího náhradníka, který byl během zápasu v hale připraven jít na led, kdyby se mým kolegům v průběhu něco stalo. Doplatil jsem tenkrát na diplomacii v zákulisí. Místo mě byl na finále nominován Rus. Převládly lokální zájmy.

Vybavujete si, co jste dělal během finále s Ruskem?

Naprosto přesně. Seděl jsem na tribuně za brankou, do které dal Petr Svoboda zlatý gól. Na rozdíl od brankáře Štalenkova, který před sebou neviděl vůbec nic, jsem měl výhled na tu lehce tečovanou ránu moc hezký.

Jaká byla vaše reakce?

Dusil jsem v sobě emoce. Tím, že jsem byl na turnaji jako rozhodčí, nemohl jsem tam řvát a skákat s rukama nad hlavou, i když jsem tenkrát asi poprvé a naposledy při sledování hokeje opravdu chtěl.

Měl jste v té chvíli zprávy o tom, co se děje doma?

Mluvilo se o tom, že naši hráči tomu nechtěli věřit a při návratu domů byli překvapení, také já jsem ty zprávy brával s rezervou a moc velkou váhu jim nedával. Přitom v civilním povolání jsem tenkrát pracoval v novinách, dělal jsem pro Jihočeský deník, a díky tomu, že jsem kolegům ze sportovní rubriky posílal nějaké své postřehy a zápisky, dostávala se ke mně jejich zpětná vazba. Věřit tomu, že jsou lidé v ulicích, nechodí do práce a že zápasy sledují i děti ve školách, se mi ale nechtělo.

Zažil jste pak oslavy doma v Česku?

Ne. Zaplaťpánbůh jsem se na palubu vojenského speciálu nevešel a letěl domů později po vlastní ose. Znám se velmi dobře s Katkou Neumannovou, takže mám z jejího vyprávění dost dobrou představu o tom, co se v letadle dělo (směje se).

Je účast na turnaji v Naganu pro rozhodčího vrcholem kariéry?

Možná se budete divit, těch svých vrcholů kariéry mám víc, ale Nagano mezi nimi není. Češi pochopitelně považují Nagano za vrchol našeho hokeje, ale já osobně tam nakonec z těch velkých zápasů jako čárový rozhodčí pískal v uvozovkách jen čtvrtfinále mezi Švédskem a Finskem. Proto si mnohem více vážím olympiády předtím, v Lillehammeru jsem pískal finálový zápas, byl jsem na ledě jen kousíček od slavné Forsbergovy kličky. Byl jsem to já, kdo zvedal z ledu puk po jeho gólu, který dnes patří k nejslavnějším v historii. Výš než Nagano řadím i další odpískané finále mistrovství světa ve Finsku.

Co tedy pro vás Nagano znamená?

Hlavně obrovskou zkušenost a zážitek ve formě spolupráce s nejlepšími rozhodčími na světě, s rozhodčími z NHL. Také oni tenkrát na takhle velkou mezinárodní akci přijeli úplně poprvé a my, kluci z Evropy, nevěděli, co od nich čekat. Mysleli jsme si, že budou trošku na hrušce a až v Japonsku zjistili, že to jsou úplně bezva chlapi.

V čem konkrétně?

Pamatuju si na to čtvrtfinále Švédska s Finskem, pro hokejisty z NHL jsem byl v uvozovkách jen nějaký neznámý Evropan. A ve chvíli, kdy jsem házel buly mezi Nylandera a Selläneho, Nylandera jsem vykázal. Byl až příliš aktivní. Okamžitě to na mě zkusil, začal si dovolovat. Sudí Kerry Fraser, tehdy asi největší rozhodcovská hvězda na světě, přijel a okamžitě se za mě postavil. Tohle se mi líbilo strašně moc, nikdo z nich se nad nikoho nepovyšoval.

Prohlédněte si fotky z Turnaje století:

Jaké byly mezi rozhodčími z Evropy a Severní Ameriky rozdíly?

Já nevím, jestli je to publikovatelné. Dodnes se tomu ale umím zasmát.

Zkuste to…

V té době se ještě pořád pískala přihrávka přes dvě čáry, ofsajd na červené. Rozdíl byl v tom, jak se tenhle přestupek v Evropě a v NHL signalizoval. Ta gesta byla úplně odlišná. Museli jsme se proto na začátku turnaje sladit. Když jsme jim ukazovali, jak přihrávku přes dvě signalizujeme v Evropě, začali se nám nahlas smát.

Proč?

My přihrávku přes dvě ukazovali oběma rukama před sebou. Prostě si představte, jako byste chtěli v konverzaci někomu ukázat, jak je věc, o které mluvíte, veliká. Američané a Kanaďané se nás se smíchem ptali, jestli jsme někdy viděli zápasy amerického fotbalu. To gesto u nich budilo veliké rozpaky, protože bylo součástí tamních pravidel. A kdykoliv ho v Americe sudí na tom obrovském fotbalovém stadionu ukázal, tribuny nahlas spontánně křičely „How big is your dick?!“ a nahlas se u toho smály. Takže si asi umíte představit, co na mě kanadský sudí Gérard Gauthier, který pískal také několik finále Stanley Cupu, během čtvrtfinále v Naganu ze srandy pořvával, když jsem Švédům ofsajd na červené odpískal (směje se).

Češi si ale asi nejvíce ze všeho vybaví rozhodčího Billa McCrearyho, který pískal také finále proti Rusku. Jaký byl?

On se McCreary v průběhu turnaje od těch ostatních ze zámoří vymykal. Na začátku mu asi na finále moc šancí nedávali, každý měl za to, že bude pískat právě Fraser. McCreary se ale v průběhu turnaje mnohem lépe přizpůsobil evropskému hokeji. A finále hrály dva evropské týmy.

Jak vůbec zámořští rozhodčí nesli vyřazení svých zemí z turnaje, který jak Amerika, tak Kanada přijely vyhrát?

Vůbec nijak, to byli totální profíci. Oni se mezi sebou o zápasech Ameriky nebo Kanady na turnaji vůbec nebavili. Je zajímaly jenom vlastní výkony.

Na internetu jsem nedávno viděl sestřih všech zákroků, které se tehdy nepískaly. Říkal jsem si u toho, co vlastně tehdy byla hranice faulů.

(směje se) Byl to trošku jiný hokej, že? Přitom já si vybavuju, že jsem byl už tenkrát paf z toho, jak hokej v Naganu vypadal. Z tehdejšího pohledu byl moderní, obránci s útočníky se prolínali, hrálo se v obrovské rychlosti, jakkoliv to dnes musí znít úsměvně. Že byl hokej tak přehnaně tvrdý, nám tehdy vůbec nepřišlo.

Kariéru jste ukončil v roce 2006, jaký dnes máte vztah k hokeji?

Už ho nesleduju v podstatě vůbec, jen občas se jako Jihočech zastavím na zápas Českých Budějovic, podívat se třeba na play off. Na rovinu, pro mě je zajímavější koukat na fotbal. Je to vtipné, vždycky jsem si říkal, jak je možné se nezajímat o věc, kterou jste dělal celý život, ale nakonec zjistíte, že je to tak nějak přirozené. V jednu chvíli jsem si řekl, že už toho bylo dost a že je na čase zkusit něco jiného, a od té doby mi hokej nechybí.