Jandačův kouzelný comeback. Vytáhl Plzeň, ale sám navrhoval svůj konec

Po třech letech se Josef Jandač (56) vrátil k hokeji. Kývl na nabídku Martina Straky, že se ujme Plzně. Hodně prognóz jeho tým pasovalo na poslední dvě místa. V pátek začíná předkolo play-off a tým je stále ve hře. „Nejdeme tam jako favorit na titul, to mě čeká po dlouhé době,“ usměje se trenér v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Dřív vedl reprezentaci, Spartu, Magnitogorsk, Pardubice, České Budějovice. Teď měl před sebou misi, aby zkusil zázrak. Vyšel. Stačí před ním ale nahodit, že kouč dal partu dobře dohromady, zorganizoval defenzivu, tým posunul výš, než se čekalo, a začne se mračit.

„Nemyslím si, že by něco bylo o mně,“ trochu zavrčí jako za starých časů, kdy měl někdy chuť novináře poslat k šípku. Teď mu naopak moc nedělala dobře zmínka, že jeho práce podceňovaný tým vystřelila nahoru. „My jen klukům ukazovali nějakou cestu a oni si všechno museli uhrát sami,“ přidá.

Jandačova adresa je oproti minulosti velká změna. Před dvaceti roky s Budějovicemi vystoupal ve výlukové sezoně NHL z 1. ligy do extraligy. Pod sebou měl silný tým s Václavem Prospalem, Radkem Dvořákem nebo Romanem Turkem. Od té doby vždycky sezona končila s tím, že jeho mužstvo něco musí. Maximální cíle, tlak, útok na nejvyšší místa. V extralize se vždycky mluvilo o titulu, v reprezentaci o medaili, v ruské KHL o velké jízdě play-off.

Absolutní euforii si užil jen v roce 2010, kdy jako asistent Vladimíra Růžičky slavil zlato na mistrovství světa. Daleko víc si „užil“ rozbory, proč Sparta padla ve finále, proč reprezentace končila ve čtvrtfinále, proč na olympiádě v Jižní Koreji (2018) brala čtvrté místo.

Proto ten upřímný úsměv, že vede tým do titulových bitev z úplně jiné pozice.

Překvapilo, že si pro comeback vybral zrovna Plzeň. Rozpočtem klub patří mezi chudší organizace. S ničím, co zažil posledních dvacet let, se éra na západě Čech srovnávat nedá. Dobře věděl, že nenarazí na absolutní kvalitu, dostal do rukou tým bez velkých extraligových hvězd.

S Plzní se mu ovšem povedl zázrak. Tým skončil osmý, získal o 15 bodů víc než třinácté Kladno. Rezervu si vybudoval velkou. Do play-off proti Mladé Boleslavi vede bývalý reprezentační kouč bojovnou sestavu, proti které se hraje špatně.

Netěšíte se, když vás čeká Plzeň. „Uvidíme, já bych v tom byl opatrný,“ zůstává v klidu. Když si vyfiltrujete tabulku z posledních 15 zápasů, Plzeň je druhá. Hned za suverénní Spartou. To samé platí, když se změní zadání na 30 posledních bitev.

Druhá půlka základní části týmu vyšla brilantně. „Přál bych si, aby kluci hlavně nepolevili, nesundali nohu z plynu a neměli v hlavě, že mají splněno. Chtěl bych, aby přidali ještě víc,“ přikývne Jandač. „Trenéři hodně tlačí na to, ať hrajeme hodně pospolu, a my to plníme. Chtějí, ať na sebe víc mluvíme,“ vyzdvihuje hlavní pokyny útočník Dominik Simon.

Přitom nechybělo málo a Plzeň mohla mít jiného kouče. Šestapadesátiletý trenér se za poslední dobu hodně změnil. Je daleko klidnější, získal větší nadhled. Jandač je silný kouč, který tým dokáže zlepšovat, naučit ho svůj hokej. Umí se zaměřit na detail, pilovat ho. Navíc dokáže s nadhledem situaci odlehčit, když je potřeba. Ale sezona začala pro jeho tým bídně. Do konce října vyhrála Plzeň jen čtyři zápasy ze 16. Naplňovaly se prognózy, že Plzeň si ročník vyloženě „vyžere“.

Po třech letech se trenér vrátil do extraligy. Jestli byl kyselý, že ansámbl neladí? „Ani ne, jen jsem viděl, že se musí něco stát,“ řekl Seznam Zprávám.

Tak skočil sám za šéfem klubu Martinem Strakou, jestli by nebylo lepší, kdyby se sbalil a už se nevracel. „Přišel jsem za Martinem, že musíme něco udělat. Řekl jsem mu, ať mě klidně vyndá a dá tam někoho, kdo krátkodobě něco spustí. Občas se to povede, objeví se nová tvář a něco se otočí,“ líčí pro Seznam Zprávy svoje úvahy.

Už z toho je znát, jak o hokeji přemýšlí. Je to jen… hokej. „Nemyslím si, že bychom byli úplně špatní na začátku. Ale říjen se nám pokazil, protože vypadli čtyři obránci, hráli jsme se třemi juniory a na šest beků. To znát je. Tady byla hlavní příčina. No a když se dostanete takhle dolů, není vůbec jednoduché to tahat nahoru,“ rozebírá těžkou dobu.

Necítil potíže, že by měl na plzeňskou sestavu vyšší nároky, které by parta neuměla plnit. „Ne, podle mě nebyl problém, že by kluci něco na začátku nechápali. Snažili jsme se být jako trenéři v pokynech čitelní a jednoduší,“ vzpomíná si. „Necítil jsem, že bych byl problém já. Ani jsem si neříkal, že bych po klucích nějak ječel. Ale potřebovali jsme zastavit propad, tak jsem to v tu chvíli bral,“ přidává motiv své cesty za Strakou.

Viděl, jak se hlavy zasekly. Na trénování závislý není, víc ho žralo, že tým prohrává a nemusel by. Nebo aspoň tak to cítil. „Něco se muselo stát, nešlo jen čekat, jestli se vzpamatujeme. Buď se muselo zatřást se mnou, s trenérem. Nebo sáhnout do mužstva,“ vypočítává.

Straka zvolil druhou variantu. Začátek března ukazuje, že udělal dobře. Olomouc se chystá na baráž, Kladno na dovolenou a Plzeň se vytáhla i nad papírově silnější Třinec nebo Liberec. Straka by v tu chvíli nenašel na trhu lepšího trenéra, tuhle variantu si spolumajitel klubu spočítal asi rychle. Josef Jandač, který se dostal do nejklidnější fáze kariéry, neřeší osobní ambice jako hlavní věc, ale přišel pomoci, měl být jeho trumf.

Plzeň trefila příchody nových hráčů, což výrazně pomohlo otočit ročník a udělat z klubu jeden z nejlepších týmů druhé poloviny sezony. Adam Měchura s Markusem Nenonenem odehráli jen kolem 30 zápasů a oba se dostali do TOP 5 klubového bodování. Turner Elson splnil pozici středního útočníka, který se dobře popere s defenzivními úkoly.

Jandačův tým se začal zvedat, zářil brankář Nick Malík, který patřil do špičky celé soutěže. Dá se čekat, že po sezoně jednadvacetiletého brankáře začne silně lákat NHL, aby se šel bít na farmu o místo v nejlepší soutěži světa.

„Odměna ne, vůbec. Fakt ne,“ zavrtí hlavou Jandač u tématu, jestli si nějak osobně užil, když tým začal klátit jednoho soka za druhým. „Mám kolem sebe kolegy, kteří dělají neskutečnou práci. Jirka Veber s Vencou Pletkou a Vojtou Tulačkou jsou borci, kteří dřou. Tohle není o mně. Mám nějakou zkušenost, asi i nadhled, ale teď dělají hodně práce opravdu oni. Dělají skvělou práci a hráči si vedli dobře,“ vypočítává Jandač příčiny plzeňského obrození.

Jedním z vrcholů závěru sezony byla výhra v Pardubicích 2:0. Jandač v tu chvíli nechal sedět prvního brankáře Malíka a k souboji s bohatým soupeřem dorazil tým v nekompletní sestavě. Obránce Radim Šalda musel dokonce do útoku.

„To tak někdy bývá. Někdy se tým semkne a vymáčkne ze sebe úplně všechno,“ usměje se Jandač. „Pamatuju si, jak jsme na Světovém poháru 2016 hráli proti Americe poslední zápas. Vypadli nám hráči, do zápasu jsme šli jen s deseti útočníky a taky jsme tak obrovskou sílu porazili. Někdy můžete mír narušenou sestavu, ale mužstvo se o to víc semkne,“ přidá svůj pohled Jandač.

Vedl Tomáše Plekance, Davida Pastrňáka, Jakuba Voráčka, poslouchal, kdy konečně se Spartou udělá titul, s Českem medaili. Teď má pod sebou v Plzni partu, od které se zázrak nečeká. Po hodně dlouhé době je Jandač v roli trenéra, který se svým týmem může způsobit senzaci.