Článek
Naučil české hokejisty vyhrávat. Radim Rulík dal dohromady plán, který zapálil na jaře v zemi hokejovou horečku. Zlaté mistrovství světa je jednou z nejkrásnějších sportovních událostí roku 2024.
Na rozhovor pro Seznam Zprávy kývl trenér národního týmu po modelovém tréninku na Spartě. Vedl juniory, pořád ho bylo slyšet, předával svoje postřehy trenérům i mladým klukům. Takhle to dělá se svými kolegy běžně, baví ho to.
Když šel z ledu, povolil. Po gumovém koberci šlapal do šatny chlap, který toho má za sebou za poslední dny opravdu hodně. Na ledě se vymáčkl, teď si mohl dovolit vypnout. Mlčet, nesmát se.
„Trenére, pane trenére,“ ozvalo se z dálky, když mířil do kabin a potvrzoval, že povídání ještě zvládne. Jen se převlékne, sedne na kávu a spustíme.
Přiběhl mladý útočník Sparty v bílém dresu. Radim Rulík se otočil, co se děje. „Ještě tu hokejku, kdybyste mi, prosím, mohl vrátit.“
Kouč se podíval na hůl před sebe. Došlo mu, že není jeho. „A jo, vidíš. Díky,“ omluvně se usmál.
Nemusíte se někdy štípnout, když se podíváte na fotky ze zlatého MS, jestli to nebyl sen?
Neštípu se. (usměje se) Já hlavně nejsem ten typ, který by si doma sedl, zasnil se a vracel se zpátky. Dokud jsem v procesu, pracuju, tak se koukám jenom dopředu. Ale lidé mi všechno samozřejmě připomenou, mistrovství je oslovilo hodně.
Kdo vám turnaj připomněl naposledy?
Před tréninkem pán na schodech v obchoďáku. Oslovil mě, že jsme hráli výborně. Poděkoval jsem mu. Veřejnost to vnímá, což je dobře, ale já se opravdu dívám dopředu.
Chápu, jen není právě oslovení na eskalátoru nejvíc? Všechna ta pozvání k prezidentovi a do televizních show jsou fajn. Ale pokud má někdo potřebu poděkovat jen tak, v prosinci, půl roku po akci…
Po mistrovství bylo těch reakcí opravdu dost. Teď mě také sem tam někdo pozná. Jen je toho někdy hodně. Před Vánoci jsem musel odmítnout už jeden pořad, kam jsem měl přijít. Vysvětlil jsem klukům, proč nemohu dorazit, oni to přijali, za což jsem byl strašně rád. Udělám s nimi rád něco v budoucnu. Ale nejsem zastáncem toho, že bych měl být pořád všude vidět. Noviny, podcasty, televize, Sportovec roku… Je toho moc.
Už nechcete pořád dokola slavit květnové zlato?
Jsem typ, který nesnáší neoprávněnou kritiku. Strašně špatně ji koušu. Podobné to ale mám s tím, když mě někdo strašně chválí. Mám rád střed.
Zlatý střed?
Jo, zlatý střed. (usměje se) Nemám rád, když je něčeho moc. Typologicky nejsem stavěný, abych se někde ukazoval.
Je to trochu vidět. Když přijedete na extraligu, objevíte se na kostce, nepůsobíte zrovna jako rocková hvězda, která si tohle užívá.
To se vždycky leknu, koho to na kostce ukazují. Pak mi dojde, že to jsem já, no a to je úplný konec. (usměje se) První myšlenka je, že bych se schoval, ale zase není za co a kam. Ne, tohle fakt nevyhledávám.
Máte radost, jak hráči ustáli zlatou medaili?
Mám, velkou.
Také z nich cítíte pokoru a těší, že říkají, jak zlatý turnaj zapálil ještě větší touhu na sobě makat?
Působí to od nich zdravě, za což jsem moc rád. Kéž by nám tohle co nejdéle vydrželo.
Oslavy zlaté medaile si Radim Rulík užil, k velkému zážitku by se sám už ale moc nevracel.
Každá velká éra vždycky jednou skončí, což je vidět teď u Finů. Vy byste mohli být teď na začátku, pořád budujete. Klíčové je udržet pak tohle okno co nejdéle otevřené?
Vždycky je strašně důležité, jak máte širokou základnu, jestli jsou pak hráči k mání i pro reprezentaci. Tohle je teď úkol hokejového hnutí a všech, kteří v hokeji pracují. Potřebujeme základnu co nejvíc rozšiřovat, aby se počet potenciálních reprezentantů pořád zvětšoval. Pak může dojít k tomu, že držíte konstantní linii a je jedno, kdo nároďák trénuje.
Zkusíme na chvíli od hokeje vypnout. Umíte se zastavit a neřešit ho?
Řekl jsem si, že od 20. prosince…
Vypínáte telefon!
To úplně ne. Ale už nikam nebudu jezdit. Do 25. prosince si dám pár dní bez cestování. Bez hokeje ne, ale nikam nepojedu.
Představuju si, že berete pilu, holiny, psa a vyrazíte pro nějakou dvoumetrovou jedli, kterou si uříznete někde na plantáži. Je to tak?
Kdepak, já stromek chodím kupovat už uříznutý a od prodejců, kteří je pěstují. Nikdy bych nechodil jen tak do lesa pro strom, mám přírodu strašně rád. Les, zvířata, to je moje říše, tohle je věc, kterou zbožňuju. Kolikrát si to neuvědomujeme, ale z přírody jsme vzešli a ona nám ukazuje, jak by se to mělo dělat.
Tím pádem i váš relax míří sem, do přírody?
Ano, vezmu psa a jdu ven. Když si mohu pustit něco v televizi, pouštím si dokumenty o přírodě. Hodně mě imponuje, co vidím. Mohu jeden příklad?
Určitě.
Existuje motýl, který se jmenuje monarcha stěhovavý. Má takovou pomerančovou barvu. V Mexiku je jedno místo 3000 metrů nad mořem a tihle motýli se tam slétnou v určitou krátkou časovou dobu. Najednou se seberou a z celého Mexika letí sem, je jich tam třeba 10 milionů. Nikdo neví, proč tam letí a jak vědí, že zrovna na konkrétní místo mají letět. V noci je tam velká zima, takže spousta motýlů, kteří se neschovají, zmrzne, ale dost jich i přežije. Nikdo neví, co je řídí, žádný vědec na to ještě nepřišel. Ale je to úžasné a takových věcí najdete v přírodě mraky.
Podobné věci se chystáte objevovat při pětidenním prosincovém volnu?
No, volno. Já říkal, že nikam nebudu jezdit. (usměje se) Projedu si Švýcarské hry, začnu na nich pracovat.
Co to znamená?
Začnu si projíždět střídání hráčů, abych si připravil výstup, až s nimi budu mluvit. Nestihnu to, protože jeden hráč má záznam na minimálně 45 minut, pokud hrál tři zápasy. Kluci mají 15-16 minut čas na ledě. Nezdá se to, ale jeden hráč zabere hodinu a čtvrt.
Vyřezat Betlém? To by mě nenapadlo
Ví se o něm, že manuálně je hodně zručný. Radim Rulík si dostavěl dům, cokoliv je potřeba, udělá si kolem něj. Zařídí, postaví, vymyslí. Často říká, že kutil je po tátovi a přišel na to až někdy před deseti lety.
Takže když pro něj vymyslíte vánoční test, zamyslí se. Trenére, co takhle Betlém, dovedl byste ho vyřezat? „Nevím, jestli bych to dal. Můj táta ale stoprocentně, ten je strašně šikovnej. Jen teda mě Betlém nikdy nenapadlo dělat,“ usměje se.
Hned přidá i důvod. „Respektuju církev a všechny věci kolem. Ale v určitých věcech možná nadělala pro lidstvo víc škody, než užitku,“ ukazuje, že co se týká dokumentů, nedrží si přehled jen v přírodě, ale občas se zavrtá i do historie. „Všeho moc škodí, to platí ve všem,“ přidá.
Počkejte, vy se fakt díváte po akci na sestřih střídání každého hráče?
Jo. Tohle dotáhnu ale spíš až tak v lednu, v půlce měsíce bych se s kluky chtěl spojit. Na podzim jsem letěl do Montréalu, takže mám rest z Karjala Cupu. Udělal jsem jen hráče, které jsme brali teď do Švýcarska. Ale potřebuju mluvit s Kalusem nebo Kuncem, ozvat se jim. V únoru je další akce, takže do té doby všechno potřebuju splnit.
Regulérní volno, že byste se jen tak někde povaloval a svět kolem sebe vypnul, v plánu není?
Nemám rád volno, neumím ho mít. Budu se dívat na NHL… A pak teda na papírku dostanu, co mám doma splnit. (usměje se)
Když nemáte rád volno, tak zase k práci. Došlo vám, jak měníte prostředí tím, jak otevřeně s ostatními trenéry mluvíte?
Myslíte?
Vy ne?
Jsem šťastný, jak to máme s kluky v realizačním týmu. Přijde mi, že naše spolupráce je lepší a lepší, jak se poznáváme víc a víc. Vážím si toho, protože se nejedná o běžnou věc. Výborná spolupráce je s Patrikem Augustou, trenérem dvacítky. Na mistrovství skvěle fungovala i s Pavlem Grossem ze Sparty, který nám pomáhal. Byl jsem úplně nadšený. Kluci z dalších mládežnických reprezentací? Parádní, setkáváme se, pravidelně komunikujeme každý týden. Nikdo se neomlouvá, že by nepřijel, nikdo není otrávený. Je úžasné mít kolem sebe takové lidi. Mám radost, že jsem dostal prostor některé věci předávat mladším kolegům, jimiž jsou i hráči, které jsem vedl.
Vzpomínáte, jak to udělal Forrest Gump? Běžel, běžel, běžel. Najednou zastavil a povídá: Jsem unavenej, jdu domů. Takže takhle nějak to vidím.
Debaty o hokeji vás nikdy neunavují?
Celý život jsem se zabýval hokejem, bavilo mě to vždycky. Myslím, že jsem si vytyčil nějaké priority a podle mě jsem je trefil dobře. Mohu zkušenosti kolegům předat, co jsem poznal. Když je to zajímá a baví, mě to nabíjí. Český hokej je pro mě národní sport, je jediný z kolektivních, který jezdí pravidelně na olympiádu. Bojuju za to, aby se zlepšily podmínky, teď nemyslím finanční, ale pro sportovní růst. Profi sport funguje, ale v mládeži to pořád není ono. Bojuju za to, aby se škola propojovala se sportem, bojuju i za akademie. Hodně bych chtěl, abychom se v procesu práce s hráči 15–20 let začali přibližovat Švédům, Finům a Švýcarům. Je to jenom na nás.
O tomhle jsme vedli debaty už dřív, že třeba ve Skandinávii mají mladí hráči podmínky i speciální trenéry jen pro sebe. Pořád vás tahle myšlenka nepustila?
Nejsem typ, že bych jen mávl rukou, že nemá cenu něco říkat. Vždycky budu něco říkat, i kdyby mi věci pětkrát shodili ze stolu. Kdyby se nám podařilo věci posunout, nebudu mít o český hokej strach. Teď po zlaté Praze vidím, že máme možnost otočit věci správným směrem. Nejde mi o to pořád něco dokola měnit. Ale měli bychom nastavit prostředí, aby nám mladí hráči neodcházeli zbytečně do cizích lig.
Utekli jsme jen trochu od toho, jak působíte na ostatní. Jde mi o to, že třeba liberecký trenér Filip Pešán spustil, že si vážil otevřenosti, s jakou jste referoval na semináři o své práci. Další kouč Miloš Holaň zase říkal, jak moc ho mrzelo, že na schůzce nemohl být. Tohle je dobrý důkaz, že máte vliv, ne?
Posílali jsme dvě pozvánky, že seminář je pro trenéry akademií. Pak jsme posílali druhou, že mohou přijít i trenéři extraligy a jsou srdečně zváni. Jen se to k nim nedostalo a přišlo jich pět. Ne proto, že by neměli zájem, ale nevěděli to. To je škoda.
Bylo těžké vytáhnout ze skříně všechno, co jste tam za roky trénování nashromáždil a ostatním trenérům vlastně říct, ať si vyberou?
Nebylo. Celou dobu, co trénuji, jsem šel vlastní cestou. Důvodem také bylo, že nic podobného neexistovalo. Vždycky jsem něco takového chtěl.
Aby trenéři mezi sebou absolutně sdíleli svoje poznatky?
Ano, a bral jsem to jako hroznou chybu svazu. V lize jsem jako asistent začal působit od roku 1996. No a za celou kariéru jsem nezažil, že by svaz, nebo hlavní kouč nároďáku, metodik, případně já nevím kdo další, nám dal nějaké informace pro inspiraci.
Štvalo vás to?
Mrzelo. A říkal jsem si, že pokud bych jednou takovou možnost měl, tak se chci maximálně otevřít všem kolegům.
Proč vám na tom tak záleží?
Jestli nás má něco posunout, tak komunikace mezi námi. Je potřeba si zkušenosti předávat, pracovat společně, abychom si neustále drželi svoji úroveň.
Mám postřehy od mládeže, že trenéři jsou nadšení, když v klubu opravdu měli trenéra reprezentace. Nepřijel na kafe, ale rozebíral s nimi trénink. Cítíte i sám, že vaše cesty po republice mají smysl?
Necítím, že by to lidé nebrali. (usměje se) Chceme spolu mluvit, což je strašně důležité. Až skončí MS juniorů, zase uděláme seminář. Pozveme tam všechny trenéry, na rovinu si řekneme, co turnaj přinesl a co ne. Mám pro ně i nějaký další plán, tak je s ním seznámím. Kdybychom to nestihli po hodnocení juniorky, svoláme je pak brzy znovu.
Čeho se váš plán bude týkat?
Nosím v hlavě takový vývoj, co dělat dál a jak. Ale to řeknu až jim.
Bavíme se spolu dva dny po příletu ze Švýcarských her. Právě jste dokončil trénink s juniory Sparty, za chvíli letíte do Kanady. Potřebujete projít všechna střídání vašich hráčů, na extraligu půjdete, semináře plánujete, v únoru se hraje ve Švédsku. Ne, že bych vás chtěl podceňovat, ale tenhle režim sežere hodně energie. Cítíte to na sobě?
No jo. Jsme tady ale jenom jednou na světě, ne? (směje se)
Ale zase bychom tady mohli nějakou chvíli vydržet. Kolik let tenhle zápřah vydržíte?
Vůbec nevím. Ve výsledku vás jednou věk zastaví, všechno nějak jde a pak se stane, že… Vzpomínáte, jak to udělal Forrest Gump? Běžel, běžel, běžel. Najednou zastavil a povídá: Jsem unavenej, jdu domů. Takže takhle nějak to vidím. (usměje se)
