Hokej se změnil, ale hlava je pořád nejdůležitější. Krejčí se učí nový život

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Léto v Česku má David Krejčí nabité. Objíždí rodiče ve Šternberku a kamarády po celé republice. „Každý víkend nějaká akce,“ kývne.

Poté, co v prosinci kvůli potížím s kyčlemi oznámil ve 38 letech konec krásné hokejové kariéry, je hlavně tátou na plný úvazek. Třebaže rozhovory jeden z nejlepších českých centrů, který kdy hrál ve slovutné NHL, nikdy moc nevyhledával, hodinu si pro Seznam Zprávy vítěz Stanley Cupu a ikona Bostonu našel. Občas z češtiny přepne na angličtinu, aby děti – devítiletá Elin a pětiletý Everett Zdeněk – dopřály tátovi ještě klid na formulování myšlenek.

Váš domov je v Charlestonu v Jižní Karolíně, ale vím, jak vám záleželo, aby si vaše děti osvojily češtinu. Daří se to na prázdninách u prarodičů ve Šternberku?

Je to pro ně bohužel cizí jazyk. Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem šel hrát sezonu do Olomouce. Malá tam chodila do školy, jenže byl covid. Pak jsme chytili druhou vlnu covidu, ony odjely pryč, a když zase přijely, tak jsme s Olomoucí vypadli v prvním kole play-off. Bylo to rozkouskované. Snaží se mluvit, ale jakmile se vrátíme, nebudou potřebovat mluvit česky, ztratí se to. Zkusím je něco naučit, jak jsem doma, ovšem plynule to asi nepůjde. Čeština je fakt těžká.

A život ve sportovní penzi?

Není chvilka volná, ale to je lepší, než kdyby byla nuda. Užíváme si léto v Česku, je trošku jinačí, pořád máme program. Je to docela náročné, ale je moc hezké vidět se s bývalými hráči, starými kamarády. Rodinu jsem objel hned. Je toho hodně.

Prázdno po adrenalinu z vyprodaných honosných arén NHL se nedostavilo?

Někdy samozřejmě jo, ale většinou na konci dne doma si řeknu, jak mě naplňují děcka. Jsou starší, už sportují. Hokej chybí, ale jak pořád něco dělám, pořád jsem někde s dětmi, tak nemám čas přemýšlet.

A nazout brusle.

Jednou jsem byl na veřejném bruslení tam u nás. Udělali hezkou venkovní plochu, tak jsem vzal děti na hodinku a to bylo všechno. Zatím mi to vůbec nechybí. Kdybych chtěl jít na led, tak si chci zahrát hokej, ale když se nemůžu rozjet, tak co bych tam dělal, že? Nejde to.

Kyčel se ozývá?

Na normální život docela v pohodě, když jdu hrát tenis. Sprinty nejsou, ale zaběhám si. Kdybych ovšem chtěl dělat ještě vrcholový sport, musel bych na operaci a rehabilitaci na půl roku. V mém věku už taky není zaručené, že bych se vrátil na sto procent. Jsem spokojený. Můžu hrát s dětmi tenis, fotbálek, jezdit na kole.

Před čtyřmi lety jste mi říkal, že se těšíte na dobu, až skončíte s hokejem, nebude se o vás psát a budete mít klid a čas jen na své děti. Takhle jste si to představoval?

Jo. Rozhovory jsem v NHL dělal po tréninku, před zápasem, po zápase. Pořád něco. Skoro pokaždé, když jsem byl na zimáku. Teď je to volnější. Rozhovory nevyhledávám, držím se stranou a chci si od toho fakt odpočinout. Kdybych pořád dával rozhovory, byl by i konec s hokejem těžší. Když nejsem na očích, je to jednodušší.

Někteří břitčí novináři ze zámoří vám nechybí, což?

Jsem teď úplně bez stresu. Jsou nějací novináři, kteří napíší věci, jen aby byly čtené. Víc to nebudu rozebírat. A pak jsou novináři, se kterými si rád pokecám. Ti, co píší trejdy, spekulace a to, když se vám nedaří, ležíte na zemi, řeknou si, proč do vás nekopnout, tak ti mi vůbec nechybí.

Je největším benefitem vaší úspěšné kariéry, že jste se zabezpečil a můžete se věnovat dětem stoprocentně s čistou hlavou bez myšlenek na starosti v práci nebo hypotéku?

Tohle je příjemné. Měl jsem štěstí dělat to, co mě bavilo, a vydělal jsem si u toho nějakou kačku. Jak jsem skončil, tak zjišťuji, že mi chybí některé znalosti, škola. Snažím se to dohánět. Pořád jsem hrál zápasy. Od osmnácti, jak jsem šel do Kanady, jsem přestal se školou. Teď je konec s hokejem, řeší se normální, obyčejné věci. Jako hráč jsem někomu zavolal do klubu, vyřešili všechno za mě a já nemusel dělat nic. Musím se sám vzdělávat, abych se postaral v životě o sebe a rodinu.

Máte na mysli všední starosti, které jste v bublině NHL neřešil?

Je to jiný život. Všechno je nové, učím se žít a nastavit životní rytmus, správnou cestu.

Co je pro vás nejvíc nové?

Pořád jsem doma. Byl jsem zvyklý odjet, odpočinout si, když byla děcka ještě malá. Jsem teď pořád v jedné posteli. Byl jsem předtím často od dětí, od manželky. Teď jsem si za rok navykl, že jsem doma, a když někam odjedu na jednu dvě noci, je to divný pocit.

Předpokládám, že vaše paní přivítala, že vás má víc doma a zapojujete se naplno do výchovy dětí.

Určitě to přivítala, ale i pro ni je to nezvyk, pořád se motám někde doma. Taky by měla radost, kdyby měla jednou začas chviličku pro sebe. Ale jak jsem říkal, na konci dne jsme spokojeni, že jsme všichni spolu. I když si někdy lezeme na nervy, druhý den je to v pohodě.

O životě rentiéra hodně lidí sní. Jaké máte plány dál? Těžko si představit, že budete bez hokeje dlouhodobě.

Chtěl bych se do hokeje v budoucnu zapojit. Mám velký přehled o hráčích NHL, ty kluky znám a sleduju je. Ale ještě bych počkal, až děti vyrostou, osamostatní se. Nechci zmeškat nic důležitého. Malá hraje tenis. Chci s ní objíždět zápasy, aby tam nebyla sama. A že bych dělal trenéra? Ti to mají ještě horší než hráči. Jsou na zimáku mnohem déle. Mladšímu je teprve pět, ještě nevíme, k čemu bude tíhnout. Nechci je opouštět.

Tenis si zahrajete s dcerkou?

Hrajeme. Trénuje v týmu, chytlo ji to, udělala pokrok, začala hrát zápasy na jeden set. Nemůžu to na ni valit silou, ale už si v pohodě zahrajeme.

Nabízí se, že klukovi dáte do ruky hokejku.

Zatím se do toho nežene. Nelpím na tom, hlavně aby dělal nějaký sport.

Na čem lpíte ve výchově?

Pracujeme na tom, vyvíjí se to s jejich věkem. Důležité je, ať jsou děti zdravé. V pubertě se to bude lámat, jak si budou vybírat školu. Chci, aby měly hlavu dobře nastavenou, nespadly, jak to tak bývá, do pokusů s alkoholem. Chci být do té doby u nich, abych na to dohlédl, až se bude lámat chleba.

Už jste se přistihl, jak jim říkáte ty samé věci, co vám říkal váš táta a myslel jste si své?

Trpělivost, tu oba dva moc nemáme. Ale je to o trpělivosti. Tu jsem se naučil nejvíc s dětmi. Malého učit na kole… Za pět minut jsme šli zpátky, protože trpělivost tam není, ale snažím se na tom pracovat.

Váš táta mi vyprávěl historku, jak jste jako čtyřletý kluk hodil brusle do popelnice, ale rychle jste se pro ně vrátil. Když se ohlédnete za kariérou, cítíte vděk k rodičům?

Každý dobrý sportovec musel mít aspoň jednoho z rodičů, který mu nastavil hlavu, ukázal cestu, ať se na ní drží. Neznám moc sportovců, kteří to někam dotáhli, aniž by neměli někoho, kdo je zezadu tlačil. Tak jsem to měl. Dcerku zatím tenis baví, tak ji tlačit nemusím. Ale snažím se tam být, ať vím, co se děje, a když bude potřeba, tak zasáhnout. Ještě jsem nemusel.

Jak jste prožíval tažení českého hokejového týmu na světovém šampionátu v Praze? Nebylo vám to líto, že zdraví vám nedovolilo napsat zlatou tečku doma?

Nebylo mi to líto, i když jsem říkal, že se někde vrátím v polovině sezony, abych se připravil na mistrovství světa. Kdybych končil kvůli rodině, bylo by to něco jiného. Ale rodina byla za mnou, nechala mě, ať jsem další rok ještě v Bostonu. Už tehdy mohl být konec. Jenže jak jsem začal znovu trénovat, tělo už prostě řeklo, že ne, a tím pádem jsem neměl lítost, když jsem se díval na kluky. Fandil jsem, byl jsem za ně rád. Většinu kluků znám. Vyrůstal jsem, když bylo Nagano 1998, pak zlatý hattrick, plný Staromák byl můj sen a všech děcek mého věku. A pak 20 let nic, čekání. Český hokej takový úspěch potřebuje. Mladí vidí plný Staromák, jak komentátoři řvou. Byl jsem moc rád nejen za kluky, ale protože jsem Čech. A myslím, že to našemu hokeji do budoucna pomůže. Jako fanoušek vím, že až bude další mistrovství světa, máme tam lidi, kteří znají ty pocity vítězů.

Věříte, že tahle euforie nepřijde vniveč a ještě pomůže?

Myslím si, že určitě. Na mě to mělo obrovský vliv a na mnoho mladých hráčů, kteří to viděli na vlastní oči, to bude mít stejný vliv. Když budou v létě trénovat, už nebudou moct, tak tyhle obrázky jim pomohou mentálně. I kdyby si hráli jen někde ze srandy venku. Vyhrát šampionát v Česku je moc hezké.

A jaký je váš největší zážitek v reprezentačním triku? Váš táta byl na vás nejvíc hrdý, když jste na mistrovství světa v Dánsku čtyřmi body pomohl porazit Rusko 4:3.

Mám dvě bronzové medaile, ale ta druhá, před dvěma lety ve Finsku, je pro mě asi víc. Měl jsem jinou roli, byl jsem starší hráč. Pak přijel Pasta (David Pastrňák) a s Romanem Červenkou jsme se snažili udělat medaili po dlouhé době, té si cením dost. Reprezentovat byla vždycky čest. Mít národní dres je něco nepopsatelného. Olympiáda je taky krásná, ale tohle třetí místo u mě převažuje.

Nejcennějším hokejovým grálem je Stanley Cup. Považujete si triumfu s Bostonem nejvíc?

Na sto procent. Mistrovství světa je turnaj, NHL jede 82 zápasů, pak Stanley Cup další dva měsíce, celkem asi 110 zápasů. To se nedá srovnat s ničím. Ta trofej, tradice, všechno okolo.

Navíc v dalších sezonách jste si ověřil, jak náročné je Stanley Cup dobýt.

Nedá se to popsat. Je makačka se jen dostat do play-off, pak projít těmi koly není žádná sranda. To jsou dva měsíce hokeje, který se nedá s ničím srovnat. Oproti základní části je to o dva levely jinde. Strašně moc náročné. Jak to jednou vyhraješ, uvědomíš si, čím sis prošel. Byl jsem i dvakrát na druhé straně, kdy jsme finále prohráli. Ale i těchto účastí si vážím. Nikde se to nepíše, ale cením si, že jsem se do finále dostal třikrát.

Psalo se o vás jako o play-off hráči. Dvakrát jste vyhrál kanadské bodování Stanley Cupu. Vnímal jste, že ve vyřazovací části, pod největším tlakem, hrajete svůj nejlepší hokej?

Asi ano, ale kdybych věděl, čím to bylo, snažil bych se tak hrát i v základní části. Máš víc bodů, máš víc peněz. Podařilo se mi hrát s dobrými hráči, čtvrtý rok jsme udělali úspěch. Pak jsem věděl, co si můžu dovolit. Někdy jsem trenéra v play-off ani neposlouchal, věděl jsem, co přináší výsledky. A když trenér ví, co jsem v play-off dokázal, je tam pak i volnější ruka. To pomůže.

Potkal jste spoustu vynikajících hokejistů své dekády, měl jste výborné spoluhráče. Kdo vás nejvíc ovlivnil?

Měl jsem dobré spoluhráče, třeba Milana Lucice, Hortona. Pak přišel Pasta, rozuměli jsme si na ledě i mimo led. Jmenoval bych Bergerona, samozřejmě Marchanda, příkladného profesionála. Ale Bergeron byl centr, střídali jsme se spolu v první a druhé lajně několik let. Od začátku šlo vidět, že jsme měli zdravou rivalitu mezi sebou. Byl tam o tři roky dřív, nastavil to. Dobře jsme si sedli a navzájem se posouvali dál. Ať na tréninku na ledě, nebo v posilovně. Měl velký vliv na to, kde jsem. Pořád jsem se posouval, abych byl na jeho úrovni. Kdyby tam nebyl, možná bych se uspokojil a nebyl bych takový hráč, jakým jsem byl.

V NHL jste odkroutil 16 sezon, na vlastní kůži jste pocítil, jak se soutěž posouvala, zrychlila se až bláznivě. Jak moc jste musel hru uzpůsobovat vývoji, abyste byl pořád rozdílovým hráčem? Při pohledu na vás jsem měl vždy pocit, že hokej se musel uzpůsobit vám, že to jste vy s pukem na čepeli, kdo určoval ráz hry, tempo. Podobně jako třeba Pavel Dacjuk.

Jak jsem přišel do NHL, byla víc silová a musel jsem si dávat fakt pozor. Ještě nebyly suspendace na zápasy. Musel jste používat hlavu. A pak někdy v půlce se to změnilo. Velcí hráči už tam moc nejsou, jsou tam mladí a hodně do rychlosti. Ale zase jsem používal hlavu. Když je to rychlejší, neznamená to, že je to chytřejší. Když jsem přijel zpátky po sezoně v Olomouci, tak jsem si na kempu říkal: Tady nemůžu hrát, ti létají! No a pak vidím, že nevědí, kam si najet, nevědí, co se děje. Ano, jsou lepší bruslaři než já, ale nemůžete jen létat nahoru dolů. Hokej se změnil, ale hlava je pořád nejdůležitější.

Pracoval jste i na bruslení? Přišlo mi, že když jste nabral skluz, rozhodně jste nebyl pomalý, spíše naopak. Vypadal jste ladně.

Hru jsem měl založenou na rychlosti ve středním pásmu s pukem. Když jsem si přešlápl, mohl jsem mezi nimi projíždět. Že bych někomu ujel, to ne, ale když si našlápnu s pukem, tak to šlo. Jestli nějací novináři psali, že jsem byl pomalý, je to jejich názor, ale já si myslím, že jsem v týmu vždy patřil k bruslařům, kteří nemuseli dřít, věděli, jak se sklouznout. Nemuselo jít všechno silou. Když víš, kdy do toho šlápnout, nemusíš jezdit každé střídání nahoru dolů. Vybereš si správný čas. Stačí do toho šlápnout na pět deset vteřin. Zbytek chytře hlavou odbráníš na správném místě. A taky tam máš kvůli tomu další čtyři spoluhráče.

Vybavíte si první hit na uvítanou? Vítej, Davide, v NHL!

Na uvítanou jsem dostal v Buffalu otřes mozku ve třetím střídání. Byl jsem mimo dva týdny a musel jsem zpátky na farmu. Trefil mě Adam Mair.

Vyhlášený drsňák.

Do výluky v roce 2013, než změnili pravidla, jsem se díval před zápasem na sestavu soupeře, kde bylo až pět hráčů, na které jsem si fakt musel dávat pozor. Když vidím ty mladé, dvacetileté, co hrají NHL, mají peníze, 80 bodů, jak si tam bruslí, hlava nahoře, tak si říkám: Vy vůbec nevíte, jak to bývalo! Posledních deset let, jak se změnila pravidla, jsem nešel k tabuli se sestavou soupeře ani jednou. Ale na začátku jo, tam ten strach je. Byli tam dvoumetroví hráči, přes sto kilo. Nebyli tam kvůli hokeji, ale na to, aby někoho seřezali. To nebylo příjemné. Jak se změnila pravidla, je to už jen o rychlosti, úplně něco jiného.

První start v NHL bývá událost, zvou se na něj rodiče, ale možná dobře, že ta vaše tři střídání v Buffalu naživo nestihli.

Nebyli tam, protože mi Boston zavolal z tripu, když se někdo zranil. Bylo to narychlo. Z Česka by to nestihli. Přiletěli pak, protože jsem měl v NHL ještě zůstat, ale byli se mnou, když jsem léčil otřes mozku. Pak odletěli zpátky a já na farmu.

V tu chvíli by vás nemohlo ani napadnout, jak budete jednou v NHL dominovat, že zvládnete tisíc startů.

Hodně hráčů si projde v životě nebo v hokeji těžkou chvílí, aby to někam mohli dotáhnout. Bez toho to nejde, myslím.

Může se hra v NHL ještě posunout? Nedokážu si představit, že by byla rychlejší, než je.

Doufám, že ne. Je strašně hezké se dívat na McDavida, Barkova nebo Pastu. Ale i druhá lajna už začíná hodně nahazovat a jet co nejrychleji pro puk. O třetí čtvrté ani nemluvím. To už není hokej. My fanoušci chceme vidět kombinace, nějaký hit, góly do prázdné brány, kličku jeden na jednoho, zkusit to prohodit mezi nohama, jak to dělá Pasta, a ne nahodit. Na to tam lidé chodí, ne kvůli tomu, že nahodí puk a jede co nejrychleji.

Co vám přinášelo blažený pocit? Šikovná žabička bekhendem?

Klidně nahrávka ve středním pásmu, máte za sebou střídačku a spoluhráči řeknou, jak to bylo super. Takové maličkosti, co diváci nevidí, ale hráči vědí, jak těžké to je udělat, a ocení to. Také mě bavilo vidět hráče, když udělal žabičku nebo to nějak prohodil, a já si řekl: To ani já neumím! Radost sledovat.

Co je na životě v NHL nejtěžší? Neustálé cestování, tlak, kdy novináři a fanoušci dávají rovnítko mezi miliony ve smlouvě a počtem kanadských bodů? Hodně hokejistů mnohdy hledá úniky v alkoholu, prášcích nebo jiných drogách.

Je to velký tlak. Každý si s tím musí nějak poradit. Někdo to zvládá, někdo ne. Když hráč bere víc peněz, je tlak větší.

Jak jste si s tím dokázal poradit vy?

Je to dobrá otázka, nad kterou hráči přemýšlí pořád. Nejlepší asi je se s tím tlakem naučit žít a pak už to brát jako součást práce. Vypnout prostě nejde. A ten tlak je větší a větší a větší, až najednou je to součást práce. Nic jiného než tlak jsem už třeba pak neznal. Ale vždycky jsem si řekl, že si věřím. A třeba za další dva zápasy jsem chytil nějakou šňůru a už to bylo lepší. Ale rád bych věděl jiný recept. Vím, že týmy mají mentální kouče, také jsme ho měli, ale nevím, jestli může pomoct. Možná poradí, jak se na to dívat. Já si vymazal všechny sociální sítě. Pomohlo mi to.

Jaký zážitek pro vás byl návrat do Olomouce v 35 letech? Vzdal jste se milionů dolarů a zamířil do starého plechového zimáku, v němž jste kdysi začínal. Dost lidí z branže jste překvapil.

Častokrát jsem říkal, že bych si chtěl jednou v Olomouci zahrát. Jak byla stávka v sezoně 2012/2013, byl jsem v Pardubicích, Olomouc bohužel hrála první ligu a v tom věku jsem potřeboval pro vývoj tým v extralize. Jsem rád, že to dopadlo i tak. Mohl jsem tady být s rodinou. Byl to nádherný rok – všichni spoluhráči a realizační tým mě vzali hned od začátku. Olomouc je taková malá rodina. Vyrůstal jsem tam. Je to můj domovský zimák. Fanoušci mě také vzali. Bylo to super.

V 36 letech jste se ještě vrátil do NHL, jako by se nechumelilo, znovu jste válel a s Bostonem jste ovládli základní část. Nebyl jste na pochybách, co s vámi rok v extralize udělá, když jste na startu kempu viděl ty nažhavené bruslaře?

Když jsem šel do Olomouce, už jsem měl problémy s kyčlemi, byl jsem po dvou operacích a věděl jsem, že toho nemám moc před sebou. Skončila mi smlouva v NHL, byla to má jediná šance. Pak jsem se vrátil do Bostonu a vyšlo to. Zrovna ten rok hráli Winter Classic na baseballovém stadionu v Pittsburghu.

Velká sláva, 40 tisíc diváků a k vítězství 2:1 jste přispěl asistencí.

A ještě jsem v té sezoně měl tisíc zápasů. Pořád tam bylo jádro kolem Bergerona, Marchanda. Šel jsem tam, kde jsem to znal výborně. Rozhodli jsme se, že tu tisícovku dáme a zkusíme to ukončit se Stanley Cupem. Bohužel to nevyšlo, ale nelituju, že jsem tam ještě na jednu sezonu šel.

Celou kariéru v NHL jste strávil v Bostonu. Co pro vás organizace Bruins znamená? Druhý domov?

Asi jo. V Bostonu jsem byl 16 let. Znám tam hodně lidí, město poslepu. Vždycky se tam budu rád vracet. Hrát někde tak dlouho a ještě za takovou organizaci, jednu ze šesti zakládajících NHL, je pocta a taky hezká rodina. Jednou začas za námi chodil Bobby Orr, Ray Bourque a tyto legendy. Neskutečné. Musíte mít štěstí na všechno včetně podepisování smluv, nejen umět hokej. A já ho měl. Jsem rád, že jsem se nemusel nikam stěhovat a dokončil jsem to tam. A že v naší éře jsme jeden Stanley Cup dotáhli a ještě dvakrát jsme fanouškům ukázali finále. Myslím, že to bylo docela dobré. Teď je to zase na dalších, ať se snaží.

Jak vidíte budoucnost Bruins?

Budoucnost je dobrá. Gólman (Jeremy Swayman) tam bude ještě třeba i deset let jeden z nejlepších, obrana je výborná a útok trošku pozměnili. Pasta je podepsaný na dlouho. Uvidíme, jak jim to sedne. Všechno ale začíná od brankáře. Pasta si to kolem sebe poskládá, přesilovky bude řídit pořád. Jde o to, dostat se do play-off. Tam se musí sejít forma, zranění a na druhé straně to, aby protihráči takovou formu neměli.

V Bostonu působila plejáda ikonických hráčů. Existuje naděje, že by váš dres s číslem 46 vystoupal pod střechu haly?

Myslím si, že ne. Přede mnou jsou tam hráči, kteří se tam také asi nedostanou. U stropu jsou fakt legendy. A z naší éry by tam muselo být hodně hráčů. Určitě tam bude Zdenda Chára, Bergeron, Marchand, pak tam může být gólman Tuukka Rask. Tyhle bych viděl přede mnou. A pak také Pastu. To nejde, to by došla čísla.

Zdeno Chára po konci kariéry protahuje dlouhou kostru na maratonech. Vy jste se našel na greenu jako zdatný golfista?

Ani zas tak moc ne, tento rok jsem se věnoval rodině. Na golf jsem se dostal dvakrát a tenis jsem hrál většinou s malou. Další rok to bude podobné.

Svůj byt v Bostonu jste prodal. Nechtěl jste si držet ve městě, které znáte poslepu, nemovitost?

Pustil jsem to, už když jsem šel do Olomouce. Jak jsem se vrátil, tak jsem si jen pronajal byt. V Bostonu nemáme rodinu, manželka pochází z Jižní Karolíny. Tam máme barák od roku 2015. Už tam známe lidi, děti tam chodí do školy, je tam hezky i v zimě, pohodička.

Kdybyste dostal od Bruins nabídku zapojit se do chodu organizace, zvažoval byste to, nebo je ještě brzy?

Záleží jakou. Nikam bych nejezdil. Muselo by to být něco, co by šlo dělat z domu a přijet tam jednou za dva měsíce. Nechci brát něco jen proto, abych něco dělal. Nenudím se. Až děti budou starší, tak pak bych mohl do něčeho investovat čas a sílu. Musí to mít hlavu, patu a cíl. Takové nabídky jsem ještě neměl.

Podnikání vás neláká?

Hodně jsem četl, že hokejisté a fotbalisté po kariéře takhle investovali a neudělali chytrou věc. Zatím se držím stranou. Když do něčeho půjdu, tak to musí mít tu hlavu a patu.

Třeba koupit hokejovou Olomouc?

Kdo ví, až budou děti starší… Nebránil bych se nějaké roli v Olomouci, ale to předbíháme. Chci být s dětmi. Ne aby ony byly v Americe a já v Česku. Nebo v Bostonu a ony v Jižní Karolíně. To je 16 hodin autem. Všechno se může změnit.

Nemrzí vás, jak upadá hokej v rodném Šternberku?

Je to škoda, ale do toho bych se nechtěl pouštět. Jen bych říkal věci, co znám od rodičů, kamarádů. Nebyla by to má slova, pouze bych je tlumočil. Bohužel to dělal asi někdo, kdo neměl, a dopadlo to, jak to dopadlo.

V Česku jste míval nálepku nedoceněného hokejisty, která se pak odlepila. Ostatně v NHL jste byl doceněný dost. Jak byste chtěl, aby na vás fanoušci vzpomínali za pár let, když se řekne David Krejčí?

Vzpomínat na mě nemusí. Jestli se chtějí na mě podívat, ať si pustí highlighty.