Hokej mezi byznysem a politikou. V Kanadě se řešil puč i hladoví Rusové

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Fanoušci v Kanadě a USA se konečně dočkají: Poprvé od září 2016 uvidí doma hrát své reprezentační týmy. Tentokrát v rámci turnaje 4 Nations Face-Off, jenž se od 12. do 20. února uskuteční v Montrealu a Bostonu.

Zámořské účastníky doplní Švédsko s Finskem. Rusko nedostalo pozvánku kvůli pokračující válce na Ukrajině a Česko spolu se Slovenskem, Švýcarskem a Německem proto, že nikdo z nich nesloží mužstvo z hráčů National Hockey League.

Bude to devátý turnaj organizovaný elitní ligou. Pětkrát se hrál pod názvem Canada Cup, třikrát jako Světový pohár a letošní miniaturní akce by měla být rozcvičkou před návratem plnohodnotného soupeření nejlepších reprezentačních týmů na zámořská kluziště v roce 2028.

Každý z turnajů byl jiný, každý měl jiné hrdiny, ale všechny se výrazně zapsaly do hokejové historie. I proto, jakým způsobem se v nich míchaly sport, byznys a politika.

Na začátku celého příběhu přitom byl fotbalový zápas, konkrétně finále MS 1966 mezi Anglií a západním Německem. Rozhlasovou reportáž poslouchal také Alan Eagleson, ještě málo známý kanadský právník, který se v 70. a 80. letech stane nejmocnějším mužem světového hokeje. Nadchlo ho vyprodané Wembley i emoce fanoušků a položil si otázku: „Proč něco takového nemá i hokej?“

Samozřejmě, hokejové šampionáty se konaly, ten nejčerstvější v Jugoslávii měl pořadové číslo 33. Nebylo to však soupeření nejlepších s nejlepšími. Z prostého důvodu: Nesměli se jich účastnit profesionálové, nejen z NHL. V zámoří tak mistrovství zajímalo stále méně lidí – úměrně tomu, jak rostla výkonnostní bariéra mezi kanadskými amatéry a socialistickými pseudoamatéry z východní Evropy.

Eaglesona tenkrát poprvé napadlo uspořádat turnaj, kde by se utkala elita hokejového světa bez ohledu na to, jakým způsobem si kdo vydělává na živobytí.

Měl štěstí, že podobné věci trápily i lídra liberálů Pierra Trudeaua. Ačkoli nebyl velkým fanouškem hokeje, při předvolební kampani v roce 1968 slíbil vrátit Kanadu na výsluní.

Když se pak stal předsedou vlády, s jeho požehnáním vznikla organizace Hockey Canada, jejímž hlavním úkolem bylo najít sportovní i diplomatické cesty k uskutečnění tohoto cíle.

Brzy se ukázalo, že mistrovství světa nebude vhodnou scénou. I když Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) přislíbila Kanadě možnost povolávat hráče z nižších profesionálních soutěží, na nátlak Sovětů od plánu ustoupila. Reakce byla nečekaně ostrá: Kanada se počínaje rokem 1970 přestala účastnit šampionátů i olympijských her.

Eaglesonovi se však – i díky Trudeauově historické návštěvě Sovětského svazu – podařilo uspořádat osmizápasovou Summit Series 1972. Přelomové střetnutí sborné s profesionály z NHL. Mimochodem, smlouva byla dojednána v pražském hotelu International, podle pamětníků za pomoci mnoha lahví vodky.

Kanada v sérii zvítězila nečekaně těsně, gólem v čase 59:26 posledního zápasu. Po návratu do Toronta hráče vítalo 80 tisíc fanoušků a celá země se dojímala, že je v hokeji pořád jedničkou.

Ovšem k akci připomínající velkolepé fotbalové turnaje bylo přece jen daleko.

Naštěstí v roce 1975 se novým šéfem IIHF stal pragmatický západoněmecký funkcionář Günther Sabetzki, který si s Alanem Eaglesonem porozuměl. Vzápětí upekli historickou dohodu: Na konci léta 1976 se v zámoří uskuteční premiérový ročník Canada Cupu (i za účasti čtyř nejlepších evropských týmů) a na oplátku se Kanada v roce 1977 vrátí na mistrovství světa (i s hráči z NHL).

První turnaj best-on-best skončil velkolepým úspěchem. Sice nedošlo na vysněné finále domácích se SSSR, protože skvělý československý tým kolem Vladimíra Dzurilly, Františka Pospíšila a spol. byl zkrátka lepší než sborná, ale zájem fanoušků, sponzorů i televizních stanic vše pořadatelům vynahradil.

Turnaj vydělal 2,2 milionu dolarů, z nichž velká část putovala do penzijního fondu NHL – to se stalo pravidlem i v dalších letech. Eagleson byl na bilanční tiskové konferenci v povznesené náladě a přítomné pobavil hláškou, že tentokrát si nenechá zisk projíst hladovými Sověty. „Když tu byli v roce 1972, tak snídali, obědvali i večeřeli steaky. Každý z nich nás vyšel na 62 dolarů denně. Teď jsme jim to zkrouhli na půlku,“ pronesl.

Podobná slova patřila ke koloritu doby, byť hlavní dávka kanadsko-sovětské rivality byla pochopitelně vyhrazena tvrdým soubojům na ledě. Každé tehdejší střetnutí, reprezentační i klubové, se dodnes vykresluje jako sportovní vrchol studené války. Souboj kapitalismu s komunismem. Západu s Východem. Svobody s tyranií.

Paradoxem je, že právě za vlád Pierra Trudeaua (1968–1984) byla jinak Kanada vůči Moskvě velmi vstřícná. Ostatně její premiér měl slabost pro komunistické diktátory všeho druhu (mj. byl blízkým přítelem Fidela Castra) a v torontském exilu žijící spisovatel Josef Škvorecký ho označoval za „nepokrytého obdivovatele Sovětského svazu“.

Do dějin Canada Cupu promluvila politika nejvíce v roce 1980. Chystaný druhý ročník byl zrušen, protože Kanaďané nechtěli kvůli sovětské invazi do Afghánistánu hrát na turnaji, jehož by se účastnila i sborná. „Pokud budou pozváni a já budu nominován, tak odmítnu. Za žádnou cenu nebudu hrát,“ prohlásil Bobby Clarke, pamětník Summit Series 1972, kde se proslavil tím, že úmyslně zlomil kotník Valeriji Charlamovovi.

Nebyl to ale postoj až tolik zásadový. V letech 1981, 1984 a 1987 sovětská armáda dál trčela v Afghánistánu, přesto se Canada Cup hrál.

Nově však měli pořadatelé jiný problém. Slavnou torontskou halu Maple Leaf Gardens jim svérázný majitel Harold Ballard odmítl dávat k dispozici. Byl přesvědčeným antikomunistou a vpád do Afghánistánu si bral dost osobně. Ještě víc ho naštvalo sestřelení jihokorejského civilního letadla KAL 007 sovětskou stíhačkou v září 1983. Tehdy prohlásil, že dokud bude živ, do jeho haly žádný Rus nevkročí.

Většina velkých zápasů se proto konala v Montrealu. I finále v roce 1981, které poprvé a naposledy ovládli Sověti. A jak! Kanadu smetli 8:1.

Sportovní neúspěch měl i politickou dohru. Eagleson totiž zakázal vítězům vzít si pohár do Moskvy s odůvodněním, že je majetkem kanadského lidu a musí zůstat doma, dokonce na pomoc zavolal policii.

Jistý podnikatel z Winnipegu proto uspořádal sbírku a nechal vyrobit „People’s Cup of Canada“, který pak předal sovětskému velvyslanectví. Až o pár týdnů později Eagleson poslal do SSSR aspoň repliku trofeje.

Ročník 1981 vydělal podstatně méně peněz než předchozí turnaj, a dokonce se řešilo, jestli má smysl pokračovat. Ukázalo se totiž, že domácí fanoušci nejsou zase takoví fajnšmekři, aby ve velkém chodili na zápasy, kde nehraje jejich tým. Proto československá reprezentace pravidelně hrála méně atraktivní duely ve skromnějších halách v Regině, Halifaxu, Londonu, Sydney.

Finanční úspěch turnaje byl zcela závislý na výkonech Kanaďanů. Pokud by nepostoupili do finále, nebo dokonce ani do semifinále, pro pořadatele by to byla katastrofa. Ovšem ani úžasný hokej, jaký v roce 1987 předvedla parta kolem Wayna Gretzkého a Maria Lemieuxe proti legendární Larionovově pětce z CSKA Moskva, nenadchl každého. Při prvním finále v montrealské hale The Forum zůstalo tři tisíce míst prázdných…

O čtyři roky později konání Canada Cupu ohrozili sovětští pučisté, kteří se 12 dnů před jeho začátkem pokusili odstranit prezidenta Gorbačova. Moskvou jezdily tanky, stavěly se barikády a zástupci hlavního sponzora turnaje, pivovaru Labatt, dali najevo, že pokud by se sborná nemohla zúčastnit (v plánu bylo nasazení domácího B-týmu), oni od smlouvy odstupují.

Nakonec z rozpadajícího se impéria přišlo ujištění, že reprezentace rozhodně do Kanady dorazí. Dorazila. Pro páté místo. Bylo to naposledy, co na velkém turnaji nastoupilo mužstvo Sovětského svazu.

V dalších letech bylo pro pořádání akce stále méně vůle i důvodů. Po pádu železné opony zamířily do NHL desítky hráčů z východní Evropy, fanoušci najednou mohli Fetisova, Bureho a spol. vidět třikrát do týdne, a tak se rivalita z dob studené války přirozeně vytrácela.

Další ranou se stalo rozhodnutí povolit účast hráčů NHL na olympiádě. Převratná událost pro hokej, zničující pro turnaj, jenž se v roce 1996 přejmenoval na Světový pohár. Aby dostál novému názvu, šest utkání se tehdy hrálo v Evropě. Kvůli novým sponzorům i snaze získat další fanoušky. Bylo však jasné, že víc než čímkoli jiným je pouhým předkrmem před Naganem.

Nakonec se hráči z NHL představili na olympijském ledě pětkrát a za tu dobu se Světový pohár dočkal jediného pokračování, v roce 2004. Na další se čekalo 12 let.

V roce 2016 už ale šlo víc o byznys než o snahu uspořádat ultimátní turnaj nejlepších mužstev světa. Organizátoři obohatili program o severoamerický výběr do 23 let (aby se mohla předvést nastupující generace Connora McDavida a Austona Matthewse) a tým Evropy (aby zápasy zajímaly i fanoušky na Slovensku, v Německu a Švýcarsku). Stadiony dokonce měly speciální mantinely s technologií CGI, takže v každé zemi diváci viděli jiné reklamy.

Akce však skončila rozpačitě. Finále Kanady proti výběru Evropy mělo nízkou sledovanost, přenosy ve fanzóně byly zrušeny po prvním utkání a podle magazínu The Hockey News turnaj vydělal jen 40 milionů dolarů, ani ne polovinu původního plánu.

Teď se poprvé bude hrát uprostřed sezony, místo tradičního Utkání hvězd. Blesková akce: čtyři týmy, sedm zápasů v rozmezí devíti dnů. Napůl to bude příprava na příští ZOH v Miláně, napůl test před plánovaným návratem Světového poháru v roce 2028.

A jako za starých časů se o slovo přihlásila politika.

NHL by proti účasti Ruska, které už třetím rokem válčí na Ukrajině, asi nic zásadního nenamítala, ale z Finska a Švédska by jistě přišla nesouhlasná odezva. Proto se raději vymyslela minimalistická verze turnaje.

Všichni budou pečlivě sledovat i souboj Kanady s USA, naplánovaný na 15. února do Montrealu. První v napjaté atmosféře vyvolané návratem Donalda Trumpa do Bílého domu. V NHL už fanoušci obou zemí bučí při hymnách a dá se očekávat, že i teď domácí dají najevo, co si myslí o vyhrožování celními tarify nebo o nápadu amerického prezidenta udělat z Kanady 51. stát USA.