Dominik Hašek popsal, proč je tak urputný v boji proti ruským sportovcům

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čtyři dny pobýval Dominik Hašek v Kyjevě a v Oděse. Hlavním bodem programu pro něj byla sportovní konference. „Mluvil jsem o tom, kdo nese ve světě sportu odpovědnost za reklamu na ruskou agresivní válku. Doporučil jsem ukrajinskému ministerstvu sportu, aby škody způsobené touto reklamou přesně vyčíslili,“ líčí Hašek pro Seznam Zprávy. „Řekl jsem jim, aby začali požadovat prostředky po jednotlivých sportovních federacích a jednotlivých státech včetně Česka.“

Dobře ví, že svými výroky působí pozdvižení. Když před Dominikem Haškem nadhodíte, že je ve svých snahách dostat Rusy ze sportovních turnajů a lig hodně urputný? Hned se ohradí. „Jak urputný, co tím myslíte? Dělám správnou věc.“

Navštívil i hokejové zápasy, bavil se s mladými hokejisty. Z některých slov, jak v Oděse přijímají nebezpečí, máte husí kůži. Dřív Hašek chytal v nejlepší soutěži světa, sbíral trofeje, medaile a pocty. Teď ho stále drží nová výzva.

Na téhle konferenci asi nezaznělo zaklínadlo, že se hlavně sport nemá spojovat s politikou, které používají většinou ti, již ho dávno spojili. Mám pravdu?

Tohle tam slyšet nebylo. Když budu mluvit o hokeji, jsou rádi, že ho vůbec ještě mohou hrát, ať v Kyjevě, nebo v Oděse. Válka tam sice také zasahuje, ale ne úplně přímo. Některé stadiony pořád ještě fungují, jsou otevřené. Děti i starší hráči mohou jít na led, což je v tu chvíli pro sportovce nejvíc. Válka tam samozřejmě ale rezonuje.“

Ve starší reportáži magazínu The Hockey News se píše, že Ukrajina měla před válkou 27 stadionů, rozjížděl se projekt na stavbu dalších 25. Ale místo toho jich před rokem fungovalo jen 15. Jak to vypadá teď?

Podle mě nefunguje už ani těch 15. Některé jsou rozstřílené, další zavřené. Vidím to tak na 10 míst, kde můžete hrát hokej. Pravdou je, že projekt na rozvoj ukrajinského hokeje existoval a začínal se realizovat. Během pěti let mělo vzniknout hodně nových zimáků, postavil se první a za dva měsíce začala válka. Cílem teď je, aby se nějak udržely stadiony, kde to aspoň trochu jde. V Chersonu mají dva zimáky, ale úplně rozbombardované. Nevýhodou také je, že většina hal stála víc na východě, který si zatím zabralo Rusko.

Šéf hokejového svazu Georgij Zubko šel po napadení Kyjeva hned do první linie bránit letiště. Podobné osudy, kdy lidé nic takového neplánovali, ale stali se z nich vojáci, také znáte?

Ano, mají tam určitá pravidla, lidé nemohou opouštět Ukrajinu. Někteří mají svoji práci, další jsou odváděni do armády. Mám tam blízko třeba k jednomu člověku a jeho brácha je teď v první linii. Můj známý tam nemusí, zatím. Ale ví, že příští rok se to třeba může změnit.

Působí hodně stísněně, když z Česka přijedete do země, která se snaží udržet normální život, ale současně víte, že je napadena a nachází se ve válečném stavu?

Stísněností bych to nenazýval. Když jsem byl v Oděse, tak mi přijde, že si lidé na těžkou situaci zvykli. Snaží se žít normální život. Říkali, že nejde myslet pořád na nejhorší, že se něco může stát. Někdy se něco přihodí, dozvíte se hroznou zprávu, že vám umřel někdo blízký. Ale mluví o tom, že se musí snažit žít normální život.

Z toho mrazí.

Poznamenaní ruskou agresivní válkou samozřejmě všichni lidé jsou. Na ulicích jich vidíte daleko méně, než byste čekali. V Oděse se třeba v deset večer všechno zavírá, jsou to takové detaily. To, co teď řeknu, není vůbec vtipné, spíš těžké. Kluci, kteří ještě nebyli v armádě, ale pracují, se bojí chodit venku. Na ulici je může kdokoliv zastavit. Pokud nemáte potvrzení, že tenhle rok nebudete v armádě, hrozí vám odvod na frontu. Dospělým chlapům se tak nechce z baráku. Dovedete asi pochopit to šílené dilema. Všichni chtějí bránit zemi, jsou proti ruské agresi.

Ale nechcete umřít.

Právě, lidé se logicky bojí. Je znát, že strach mezi lidmi je. Současně tam ale opravdu hodně rezonuje snaha žít normální život, ať pořád nemyslí jen na válku.

A jde žít normální život, když nějaké dva týdny před vaší návštěvou balistická střela v Oděse zabila 10 lidí?

Jo, o tom vím. Berou to tak, že se takové věci zkrátka mohou stát. Pro nás to zní asi nepochopitelně, ale oni situaci vnímají tak, že sem tam něco přiletí. Vedle toho se snaží žít normálně. Když je nálet, někteří jdou do krytu, jiní vám povědí, že nechodí. Věří, že budou mít štěstí a na ně nic nespadne.

Když se potkají po delší době bývalí hokejisté, většinou ze sebe sypou historky. Bývá to zábava. Vy jste se potkal s Alexejem Žitnikem, s nímž jste odehrál hodně zápasů v Buffalu. Byla to zábava?

Setkal jsem se i s dalšími hokejisty, třeba s brankářem Konstantinem Šimčukem, který chytal přede mnou ve Spartaku Moskva a dokonce i na farmě v NHL. Na zážitky také došlo, fakt se tam nemůžete bavit jen o těch hrůzách. Alexeji (Žitnikovi) jsem přivezl obraz udělaný speciálně pro něj. Spolu jsme v kontaktu pravidelně. Shodou okolností jeho mužstvo Sokol Kyjev, kde působí jako prezident, hrálo druhý den v Oděse. Můj kamarád před rokem ukončil kariéru a je asistentem trenéra právě v Oděse. Alexovo mužstvo vyhrálo 4:3 a Oděsa poprvé v sezoně prohrála.

Tak se vám kamarádi pohádali a spolu je už nikdy neuvidíte. Pěkný závěr cesty!

(usměje se) Bylo to takové legrační. Ale po zápase se všechno uklidnilo, zase jsme byli spolu a zašli všichni na večeři.

Viděl jsem obrázky, jak podepisujete svoje fotky. Je tohle pro vás důležité, abyste se bavil s lidmi, řešil s nimi hokej, trochu odpoutal pozornost od těžké doby?

A jak! Ať jsem v Kyjevě, nebo v Oděse, rád se podívám na zápas. Ale vždycky se chci potkat s dětmi, co tam jsou. Oni to tak mají i zorganizované. V Kyjevě jsem šel na trénink brankářů, v Oděse na normální trénink. Na ledě jsem se s nimi na chvíli pobavil, řekl jim pár slov o hokeji. Jde o běžné věci, ať poslouchají trenéry, co jim hokej může dát. Ale považuji to za důležité. Pak jsem je vyhnal pryč, ať jdou zase na led. Mám to takhle vždycky, počkám na ně po tréninku, podepíšu se, uděláme fotky. Prezidentovi svazu vždycky kladu na srdce, že musí myslet na děti.

Ať na Ukrajině ani v téhle době hokej nezhasne?

Ano, ať dupou na to, že liga pro děti musí jet. Jak ji jednou zavřete, je konec. Hokej by tam mohl i zaniknout. Oni tohle ale dobře vědí, tak se je snažím v jejich myšlenkách podpořit.

Co vás vlastně vede k tomu, že tak urputně poukazujete, jak legitimace ruských sportovců vede k tomu, že Putinův režim získává větší a větší prostředky pro válku?

Pro mě to ale není vůbec urputné. (usměje se) Spíš si říkám, že je to nesmírně důležité.

Jasně, ale patří k tomu i určitá dávka nenávisti hlavně na sociálních sítích. Nikdy vás nevedla k tomu si říct, že je lepší se stáhnout?

Tak pozor, abychom si rozuměli, já žádnou nenávist necítím.

Ne? Vždyť i na hodně urážlivé připomínky na sociálních sítích odepisujete a argumentujete.

Ale to je přece v pořádku, lidé mají svůj názor. S tím nemám vůbec problém. Vím, že co dělám, je správné. Všechno ostatní jde úplně mimo mě. Vidím, že někdo používá tón, který bychom asi s cizím člověkem normálně nepoužili, ale nezabývám se tím. Pro mě je podstatné něco úplně jiného. Vím, že moje práce zachránila a ještě zachrání mnoho životů. Což je i důvod, proč na ruskou agresivní válku upozorňuju. Navíc to nedělám jen pro Ukrajinu, ale i pro nás.

Můžete to rozvést?

Nepřeju si, aby se věci, které se děly tam, děly za rok dva tři tady. Pokud Ukrajina Rusy nezastaví, budeme je mít jednou u nás. To přeci nechceme! Budu pokračovat, dělám důležitou věc pro nás, pro hokej, abychom ho mohli v klidu hrát, pro budoucí generace. A možná se budete divit, ale hodně lidí mě zastavuje na ulici, na benzince, podávají mi ruku, děkují za to, co dělám.

Upřímně? Divím. Projevit vztek skrz klávesnici nebo obrazovku mobilu je daleko snazší.

Ano, ale zase velké procento těch zlých reakcí obstarávají automaty napojené na umělou inteligenci. Zkuste si někdy projet nějaké nenávistné profily, často poznáte, že to nejsou lidé, kteří by fungovali na sociálních sítích běžným režimem. Je fuk, odkud jsou účty řízené, jestli z Ruska, nebo odjinud.

Na druhou stranu, za spoustou vyhraněných účtů jsou ale reální lidé.

Jasně, pokud se ozvou lidé, kteří podporují ruský režim, nebo s ním sympatizují a nesouhlasí se mnou? Tak pak dělám svoji práci dobře. Někdy mě kritizují i bývalí hráči z Ruska, což je také v pořádku. Tím pádem má smysl, co dělám. A nepřestanu.

A jsme u té urputnosti. Naváděl mě na ni jeden starší novinář. Říkal mi, ať si vzpomenu, jak se Hašek zakousl do něčeho, když chytal. Kritika, že nemá styl a v bráně dělá psí kusy? Stejně se stal hvězdou NHL. A tady si bude počínat stejně.

Musíte věřit tomu, co děláte. Nevím, co dokážu prosadit, ale na sto procent vím, že dělám správnou věc. Tady není vůbec co řešit. Pokud nebudu mít žádné podporovatele, jsem jen jehla v kupce sena. Jeden člověk nedokáže nic. Ale dokázali jsme toho už spoustu.

Co třeba?

Na olympiádu jelo jen patnáct sportovců z Ruska. Vždycky říkám jednu věc a zopakuji ji zase. Olympiáda byla reklama na ruskou válku, i těch patnáct jejich sportovců, kterým se nehrála hymna, dělalo reklamu na ruskou válku. Ale už jen představa, že by jich tam bylo 300, mávali vlajkami a měli normální pravidla? Nedovedete si představit, o jakou podporu války by šlo.

Dovedete vysvětlit váš pohled, jak olympiáda podporuje válku?

Strašně těžko se to počítá do čísel. Tank si zhodnotíte dobře, víte, kolik vypálí střel. Víte, kolik jedna střela zabije lidí. Reklama z olympiády se blbě počítá, ale jakmile propagujete Rusko, má to vliv na počet tanků, počet střel a počet mrtvých. Tohle vím jistě. Pokud děláte reklamu na mercedes, prodáte jich víc. Reklama z války se počítá hůř, ale také má svůj vliv. Podílejí se na ní některé federace, NHL, ATP, další, které si najdete na internetu. Kvůli tomu, že propagují Rusy, padlo na Ukrajině i víc lidí, protože Rusko má víc prostředků. Sport tak normalizuje něco, co normální není.