Fotil na palubě slavného letu z Nagana: „Nikdy to nikomu neukážu“

Od fotoreportéra byste takovou větu nečekali. „Fotky z letadla nikdy nikomu neukážu,“ říká Eduard Erben o unikátních snímcích, které mají pro hokejové příznivce nepopiratelnou historickou cenu.

Erben byl na palubě letadla, kterým se ze zimních olympijských her v Naganu v roce 1998 vracel zlatý hokejový tým. Cesta to byla bujará, dodnes nejsou úplně přesně popsané všechny její okolnosti, protože málokdo z očitých svědků byl celou cestu při smyslech.

Největší hokejový úspěch historie – tím bezesporu zlato z Nagano bylo a dodnes zůstává – se musel oslavit. „Slíbil jsem to. Slíbil jsem, že tyhle fotky nezveřejním, a tenhle slib dodržím,“ popisuje 25 let po slavném vítězství Erben.

Od Nagana uplynulo čtvrtstoletí. Nezměnil jsi názor na fotografie ze slavného letu Tokio–Praha v únoru 1998? Už můžeš ukázat, co zůstalo skryto?

Není to možné. Opravdu ne. Udělal jsem za ta léta jen tři výjimky. Vybrali jsme postupně jediné tři fotky, které jsme pustili ven. Objevily se ve všech médiích i ve světových agenturách. Ostatní nemohu.

Kdo byl vlastně tenkrát na palubě letadla?

Nebyli tam jen hokejisté, ale také bobisté, třeba Džmura, lyžařky Kateřina Neumannová, Zuzana Kocumová, byl tam myslím i jeden ministr, vedení hokejového svazu a další.

Let to byl asi hodně veselý a místy i dramatický, pokud máme věřit všem historkám, které se pak později vyprávěly…?

První piva se vypila už cestou na letiště z Nagana do Tokia. To byla asi dvou- až tříhodinová cesta. Už v autobuse se slavilo. Hala, kde se hrálo, stála v podstatě naproti Českému olympijskému domu. No a další pivo pak bylo připravené na palubě vládního letounu, který pro první část výpravy včetně hokejistů přiletěl do Tokia. Prý to byly asi tři tisíce plechovek plzeňského.

Mezipřistání jsme měli v Rusku, v Jekatěrinburgu. Tam jsme museli natankovat, čekalo se asi tři hodiny kvůli směně peněz, protože Rusové tankovali jen za rubly. No a v Jekatěrinburgu už žádné pivo nebylo. Vše, nebo téměř vše, se vypilo do půlky cesty mezi Tokiem a Prahou.

Jak to vlastně v letadle vypadalo?

Trochu jako na smeťáku. Všude v uličce plno prázdných plechovek, holky letušky to už ani nestíhaly sbírat. Ani nemohly. Hlína (trenér hokejistů Ivan Hlinka, pozn. red.) měl ty své zásoby slivovice, jen on do sebe dostal dobré dvě lahve. Pili i ti, kteří nepili. (s úsměvem)

Ano, to je ta příhoda s asistentem Slavomírem Lenerem, který se v Praze pak neúčastnil oslav, protože nebyl ve své kůži…

Jo, jo, třeba Sláva Lener. On nebyl na alkohol zvyklý, takže ho z letiště vezli rovnou do nemocnice.

To muselo a musí být pro tebe těžké, ne? Jsi fotoreportér – věděl jsi, že jsi u historické události, někde, kam se jiní fotoreportéři nedostali. Přesto jsi ty snímky nikomu nedal…

Slíbil jsem to. Mimochodem, já jsem původně ani tímto letem letět neměl, ale pak se řeklo, že musím jako oficiální fotoreportér českého týmu dokumentovat oslavy v Praze. Scénář jsme znali už v Japonsku – že pojedeme z letiště do vily k prezidentu Havlovi, pak na Staromák. Jen na slavné půlnoční tiskovce jsem pak v Praze už nebyl – musel jsem pracovat, vyvolávat filmy. Tehdy se ještě nefotilo na digitál. A taky už jsem byl opravdu unavený.

Pojďme ještě na chvilku zpátky do letadla, na palubu Naganského expresu, jak se později začalo vládnímu Tupolevu říkat. Kdo byl skutečným organizátorem oslav?

Spíš bych řekl, že bobisté. Džmura atd. Ti slavili víc než hokejisté. A taky lyžařky Katka Neumannová a Zuzana Kocumová.

V letadle to bylo místy hodně horké. Skákalo se. Piloti prosili, ať to zklidníme. Naštěstí na palubě byly také paní Jágrová a paní Špačková (maminky zlatých hokejistů, pozn. red.) a ty zavelely, ať se oslava zklidní. A protože Jarda maminku vždycky poslechne, maminka je něco jako bůh, tak se podařilo předejít nejhoršímu.

Co v Praze na letišti?

Z letadla jsem lezl jako úplně první, protože jsem potřeboval fotit snímky z příletu. Pan Gut (tehdejší předseda hokejového svazu, pozn. red.) to nesl dost nelibě, že on nevystupuje jako první. Seběhl jsem po schodech a najednou koukám, že už na ploše na staré Ruzyni byli lidé. Pak začali vystupovat hokejisté. Já jsem tehdy v Japonsku koupil synovi dárek, japonskou čepici, co místní nosili na rýžová pole, ale vystoupil v ní Jarda Jágr. Normálně mi ji ukradl. (s úsměvem)

Vrátil ji?

Do dneška ne. Mám ho na fotce, jak leze z letadla a má ji na hlavě. Ale vážně: i pro ty kluky to byl sen, to, co prožili. Byl to turnaj, kam NHL poprvé pustila profíky. A oni to vyhráli…

To je pravda, všichni čekali finále Kanada–USA… Jak to vnímal český tým? Postřehl jsi to?

Oni to tak nebrali, myslím, že věděli, že mohou jen uspět, že by jim porážky nikdo nevyčítal. Naše vítězství muselo být nepříjemné překvapení hlavně pro sponzory olympiády. Všichni chtěli finále velmocí, možná ještě s Ruskem, ale Česko a jeho deset milionů lidí? Těm moc Coca-Coly neprodáš…

Jak ses pohyboval u hokejistů v Naganu?

Měli jsme dané akreditace. Já měl jeden foťák za střídačkou na dálkové ovládání. Z toho jsou docela fajn fotky. Během zápasů jsem stál na protilehlé straně. A pak při finále jsem měl akreditaci i na plochu na závěrečný ceremoniál. Já a ještě pár kluků – Jirka Pekárek, Herbert Slavík (čeští špičkoví fotoreportéři ). Takže jsme mohli při závěrečném ceremoniálu až na led.

Takže si moment z poslední vteřiny, kdy radující se brankář Hašek trefil obránce Šmehlíka vlastní hokejkou, musel viděl hodně zblízka?

Jo, jo.

Jak vlastně na Nagano dnes s odstupem času vzpomínáš?

No, bylo to neskutečné. Větší davovou radost jsem nikdy nezažil. A pozor, to jsem fotil i 17. listopad. Ale tohle bylo něco jiného. V listopadu 1989 ještě nikdo nevěděl, jak to vše dopadne, zatímco po Naganu to byla čistokrevná, absolutní radost. Představte si to: na našlapaném Staromáku lidé čekali na příjezd hokejistů i 12 hodin. To náměstí bylo plné, kdyby někdo z kluků sešel dolů z pódia, tak ho snad ušlapali radostí.

Oslavy na náměstí vedl trenér Ivan Hlinka, který pak po letech bohužel zahynul při automobilové nehodě. Znal jsi ho dobře?

Neskutečně férovej chlap. Bezva trenér. Dost přímej. Když jsem si dával foťák za střídačku, říkal: „Vole, to tam zase budu mít jen záda.“

A jeho asistent Lener?

No, ten měl po Naganu trochu smůlu, tomu bylo v Ruzyni vidět jen bělmo, když mu zkusili otevřít oči.

Co se od Nagana změnilo ve tvé profesi?

Technika samozřejmě. Ale i přístup k focení. Je tu mnohem víc lidí, kteří o sobě říkají, že jsou fotografové, ale nejsou. Změnily se i hvězdy oboru, dnes to jsou podle mého třeba Šibík a David Neff – podívejte se na fotky z volby prezidenta a pochopíte to.

Ale jak ses ptal, co pro mě Nagano dnes znamená, tak chci říct ještě tohle. Viděl jsem devět olympiád, ale z Nagana mám opravdu doživotní zážitek. Focením se živím padesát let, ale v životě bych nedal ven fotku, kterou bych někomu ublížil. Tak proto nesmím některé fotky z letadla ukázat.