Fenomén Hlinka by slavil 75. Proč svérázný trenér uspěl v chaosu 90. let

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedna výrazná část české hokejové historie se na podzim 1989 nenápadně rodila v západoněmeckém Freiburgu. Tamní tým nově vedl devětatřicetiletý Ivan Hlinka. Nebyla to ale zrovna povedená štace. Freiburg schytával debakly, po dvanácti kolech měl pouhé dva body.

Když 5. listopadu prohrál 3:15 v Rosenheimu, kouč se s vedením shodl, že dál to nemá smysl.

Ze zahraničního angažmá se sice vracel bez ovací, zato v pravý čas. Za pár dnů padl komunistický režim a brzy se mělo změnit úplně všechno, sport nevyjímaje.

Dnes můžeme jen spekulovat, co by v českém hokeji bylo jinak, kdyby Hlinka v Německu uspěl a vydržel tam třeba dva tři roky.

Takhle už v lednu 1990 znovu vedl Litvínov a zároveň byl kandidátem na uvolněnou pozici šéfa hokejového svazu. Dávalo to logiku: Trojnásobný mistr světa se těšil všeobecnému respektu, měl vystudovanou VŠE a jako jeden z mála i zkušenosti ze zahraničí.

Nakonec se však nominace vzdal s tím, že se chce věnovat trénování. A Litvínovu.

Hokejový stánek v severočeském městě dnes nese jeho jméno, ale svým způsobem se Zimním stadionem Ivana Hlinky stal už tenkrát. Byl koučem áčka, pak i manažerem a sídlila tam rovněž jeho firma Hlivan obchodující s hokejovou výstrojí.

V roce 1991 si přibral ještě reprezentaci. V hodně složité době. Národní tým právě zakončil mistrovství světa šestým místem, nejhorším výsledkem historie, a naděje na úspěch se zdála být v nedohlednu.

Nastolení svobodných poměrů mělo totiž zpočátku na hokej dost neblahý vliv. Hned během léta 1990 odešly do zahraničí čtyři desítky ligových hráčů – nejen do NHL a Skandinávie, někteří brali s povděkem Itálii nebo nižší soutěže ve Švýcarsku a Německu. Skoro všude se dalo vydělat víc.

Kluby se za pochodu a často nemotorně učily fungovat v kulisách profesionalismu. Nejenže jim odcházeli hráči, ale vytrácela se i podpora státních podniků a zájem fanoušků. Peníze se sháněly, jak to jen šlo. Řešila se dokonce tak bizarní věc, jestli hráči smějí mít na zádech čísla 96,9 nebo 106,1 (to byly frekvence sponzorských rádií).

Samozřejmě ani politika se hokeji nevyhýbala obloukem.

Hlinka to poznal při první reprezentační akci, Canada Cupu 1991. Oslovil také Petera Šťastného, pětatřicetiletou legendu NHL, ale ten z New Jersey odpověděl faxem, v němž zkritizoval předběžnou nominaci, neboť v ní bylo málo Slováků. „Peter má na svůj názor právo, ale reprezentace není parlament, aby tam Češi a Slováci měli paritní zastoupení,“ reagoval Hlinka.

Z turnaje se vrátil s posledním místem a bez mladých litvínovských útočníků Martina Ručinského a Josefa Beránka, kteří svévolně podepsali smlouvu s Edmontonem. Případ dlouho řešili právníci a Hlinka si celou věc bral dost osobně. Nějaký čas trvalo, než se s oběma udobřil.

Jeho počáteční bilance u národního týmu byla docela tristní: jedna výhra z dvanácti zápasů. Nikdo však po vyhazovu nevolal. Protože v tak chaotických časech by se jinému trenérovi sotva vedlo lépe.

„Nováčkovskou“ sezonu nakonec ozdobil bronzem z olympijského turnaje v Albertville i domácího světového šampionátu. V roce 1993 přidal třetí místo z MS v Německu, už jako kouč samostatného Česka. Ještě úspěšněji si počínal po návratu na reprezentační střídačku v roce 1997 – vrcholem bylo zlato v Naganu a titul z Lillehammeru.

Hlinka nebyl hokejový vizionář, nebyl ani geniální stratég, ale byl zřejmě ideálním trenérem pro 90. léta. Protože se překotným změnám uměl přizpůsobit. Nedělal si hlavu z rostoucí moci profesionálních klubů (jeden takový ostatně vedl) nebo z toho, že svaz nemá vliv jako dřív, kdy se vše podřizovalo zájmům reprezentace. Zcela jistě nepostrádal ani dlouhá soustředění národního týmu a semináře na FTVS.

To on nově definoval roli reprezentačního kouče v podmínkách, které už vyžadovaly víc manažerský než sportovně-metodický přístup.

Po prvotních neúspěších našel také cestu, jak složit dobře fungující mužstvo. Kdo se mu jednou osvědčil, tomu důvěřoval trvale. I v době, kdy se dotyčnému tolik nevedlo. Silná osobní vazba byla víc než statistiky.

Právě v Naganu se mu takový přístup dokonale vyplatil. Byť někteří zámořští experti kroutili hlavou, proč má půlku týmu z Evropy a nevzal z NHL veterána Roberta Krona nebo mladé pušky Petra Sýkoru s Patrikem Eliášem, on svým hráčům věřil. Těm, které znal z extraligy, i těm, kdo s ním prošli divokým závěrem předchozí sezony (bitka s Kanadou, vzpomínáte?).

Zatímco další z velkých trenérů Luděk Bukač nedokázal se sebevědomou generací 90. let vždy ideálně komunikovat, Ivan Hlinka podobné problémy neměl. Však pro většinu z nich býval obdivovaným hokejovým idolem.

Stejné to měl s novináři. Charisma a přirozená autorita mu pomáhaly proplout situacemi, kde by jiní možná narazili. Bylo to dané i dobou. Ještě se nevyžadovalo, aby každý měl na všechno silný názor. Kritická hodnocení od jiných trenérů se považovala za nekolegiální, po mínění bývalých hráčů nebyla velká poptávka a ani novináře by nenapadlo mu veřejně radit se sestavou nebo taktikou.

Šetřil ho také bulvár, tehdy znatelně krotší. Přitom by se dalo leccos ze soukromí vytáhnout. Nebo proprat náklonnost k alkoholu, jež ho neopouštěla ani na velkých turnajích.

Na druhé straně Hlinkův vztah k médiím byl rovněž svérázný. Rozhovorům se nevyhýbal, ale šetřil jimi. „Všichni se ptáte na stejné věci a lidé si pak o mně musí myslet, že jsem pitomec, když mluvím pořád o tom samém,“ říkával.

V Litvínově se na tiskových konferencích nechával zastupovat asistenty, protože ho nebavilo padesátkrát za sezonu odpovídat na dotazy, jak viděl rozhodující gól. V reprezentaci zase našel ideální symbiózou se Slavomírem Lenerem. Ten se před mikrofony cítil dobře a díky působení v Kanadě věděl, jak důležité se pro trenéry stává umění sebeprezentace.

Případně měl Hlinka pár naučených bonmotů, jež s úspěchem a drobnými obměnami opakoval.

Koho byste si přál ve čtvrtfinále? „Maďarsko. Ale to tady bohužel nehraje.“

Po pár podobných otázkách usoudil, že už to stačilo, všem popřál hezký večer – a šel si zapálit.

V jeho očích se hokej dělal na ledě a v kabině. Show okolo už se ho netýkala. I proto byl naganskou národní euforií zaskočený. A brzy mu začala být trochu nepříjemná. Rozhovory, akce se sponzory – to nebyl jeho svět. V uzavřené společnosti býval rád středem pozornosti, jinde ji tolik nevyhledával.

To je důvod, proč každý znal trochu jiného Ivana Hlinku. Hráči, fanoušci, kamarádi, novináři, funkcionáři, lidé z Litvínova.

A někdy jste mohli víc jeho tváří poznat i během pár okamžiků.

Vybavuji si, jak jsme, společně s kolegou, s ním v lednu 2002 dělali velký rozhovor. Před odletem na olympijský turnaj v Salt Lake City, kde měl spíš čestnou funkci generálního manažera. Seděli jsme v restauraci Sportovní haly, a když jsme skončili, on svým typickým způsobem oznámil: „Chlapi, já to platím.“

Pak sáhl do saka a místo peněženky omylem vytáhl balíček fotek. Byl na nich na střídačce Pittsburghu, který ho o pár měsíců dřív vyhodil a ještě se s ním přel o výši odstupného. Bylo znát, že mu je situace malinko nepříjemná. Být přistižený, jak nosí po kapsách vlastní fotky. Zrovna on. Hned se ale pobaveně usmál: „Nechcete také jednu? Klidně vám je podepíšu.“

Byli jsme zřejmě jediní, komu kdy nabídl autogram.

Právě angažmá v Pittsburghu, kam odešel v únoru 2000, ukázalo, že ne všude a vždy jeho přístup funguje. Byť vliv na to měla i spousta jiných okolností.

Hlavním koučem byl jmenován od nové sezony, ale po třech měsících přišla nečekaná změna. Z majitele klubu Maria Lemieuxe se stal útočník Mario Lemieux. Věc, s jakou se žádný trenér v historii NHL nemusel potýkat.

V té chvíli jako by zámořští novináři dostali kuráž vyrobit si z Ivana Hlinky oblíbený terč.

Ano, některé jejich výhrady byly namístě: Slabá angličtina, horší forma několika Čechů, které si do týmu prosadil, i fakt, že hlavní smysl jeho angažmá, tedy vytvořit Jaromíru Jágrovi komfortní prostředí, se minul účinkem.

Brzy každý viděl, že vztah dvou mužů z Nagana není ideální. „Byl jsem zvyklý hrát dvacet osm minut za zápas, ale najednou jsem byl na ledě o deset minut méně. Počínal si trochu jako Jánošík – bohatým bral a chudým dával,“ postěžoval si později Jágr v knize Má léta v Pittsburghu.

V NHL je zvykem, že nejlépe placení hokejisté tráví na ledě nejvíce času, a oni to zároveň vyžadují, protože hodnoceni jsou hlavně za nasbírané body. Jenže Hlinka znovu věřil své cestě. Proto ho přeci Pittsburgh angažoval. Kdyby chtěl kouče kanadského střihu, vybere si někoho z desítek místních adeptů.

V play off 2001 novináři na míře kritiky ještě přidali. „Tohle není Litvínov. Tohle není olympiáda. Tohle je NHL. A on prakticky každý den dokazuje, že jí nerozumí,“ psal například list Pittsburgh Post-Gazette a neodpustil si poznámku, že Hlinkovým předchozím působištěm byla „česká pivní liga, pardon, česká elitní liga“.

Komentátoři v každém kole prorokovali, že postoupí soupeř, protože má lepšího trenéra. Ale dál šel Hlinkův klub. Až do semifinále.

Propouštěcí papíry dostal na začátku příští sezony, po čtyřech porážkách v řadě. To už byl Jágr ve Washingtonu a Lemieux měl konečně tým vymodelovaný podle svých představ.

Hlinkovým nástupcům se však nevedlo lépe. Ačkoli uměli skvěle anglicky, Pittsburgh si znovu play off zahrál až v roce 2007.

Po další zahraniční štaci, v ruském Omsku, si chtěl dát od trénování klid. Přijal tedy nabídku Petra Svobody, střelce zlatého gólu z Nagana, aby mu pomáhal s rozbíhající se hráčskou agenturou. Zasvěceným však bylo jasné, že víc než čímkoli bude hlavně tváří firmy. Aby právě on přemlouval rodiče, ať pošlou své osmnáctileté syny do Kanady…

Nevydržel u toho dlouho. V létě 2004 byl znovu ve službách reprezentace, která na předchozích třech velkých akcích skončila bez medaile. A tedy znovu v roli spasitele.

Podobně jako o třináct let dříve měl začít zářijovým turnajem v režii NHL, teď nesoucím název Světový pohár. Než se však mohl pustit do práce, přišlo černé pondělí 16. srpna a osudná autonehoda u Karlových Varů.

Předsevzetí, které si dal krátce po padesátinách, užít si co nejlépe a co nejklidněji poslední třetinu života, vzalo z minuty na minutu za své.