Dvacítka hraje na MS zase o medaili, éra s ruční brzdou je pryč

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vidět českou juniorskou reprezentaci počtvrté v řadě v semifinále mistrovství světa je extrémní úspěch.

Stokrát sice můžete namítat, že kdyby se účastnilo turnajů Rusko, je cesta těžší. Jenže tohle snižování dobrého výsledku prostě nefunguje. Aby sem národní tým došel, vždycky musel porazit silné soupeře. Nejcennější na výsledku je, kudy se k němu jde.

Nejlepší zpráva pak zní: úspěch plodí další úspěchy a mění myšlení. V českém hokeji se nová vlna šíří napříč reprezentačními výběry. Hlavní linie u národních týmů vypadá tak, že áčko má na povel trenér Radim Rulík, dvacítku Patrik Augusta a osmnáctku David Čermák. Všichni tři spolu mluví, spolupráce funguje nějakou dobu a povedlo se nastavit stejný pohled na věc.

Český hokej se díky jejich práci snaží nastavit taková pravidla, aby vyhrál. Nechodí neprohrát, což je klíčová změna, kterou zapálil v roce 2022 na dohrávaném letním juniorském MS Rulík. Jednou by mu za to měl někdo postavit sochu. Nakazil tím ostatní trenéry, že takhle to jde. Oni dokázali být zase dostatečně přesvědčiví, že jim uvěřili hráči.

Česko-Kanada 4:3 (3:1, 0:1, 1:1) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čtvrtfinále MS do 20 let –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ detaily o zápase na sport.cz

Najednou sledujete efekt sněhové koule, kdy se na sebe nabaluje jedna věc na druhou. Dřív tohle fungovalo taky, jen se koule valila na opačnou stranu kopce, na takovou, kde je tma a nesvítí slunce.

Z dnešního pohledu vypadá vyloženě bizarně, že třeba pět let trénoval národní tým do 20 let Miroslav Přerost (2011–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2015), když jeho jedinou velkou kvalifikací na tuhle pozici byla úzká vazba na někdejšího svazového šéfa Tomáše Krále. Nic dobrého na velkých turnajích neukázal, byť měl k dispozici talenty typu Davida Pastrňáka. O to víc se ale řešilo, komu svojí nominací dělá úlitbu.

Ještě bolavější jsou vzpomínky na trenérský seminář v Břeclavi v roce 2019. Tehdejší šéftrenér svazu Filip Pešán zuřil, že kouč Karel Beran s týmem do 18 let hraje úplně jinak, než zněl plán. Cílem měla být aktivita, místo toho se národní tým stáhl k vlastní modré a konstruktivní rozehrávku nahradilo vyhazování puků o mantinel. Na místě převládal pocit, že Pešán přetrhne Berana na dva.

Při mistrovství světa do 20 let na přelomu let 2020 a 2021 schytalo Česko dvě kruté sedmičky. Nejdřív od Švédska, pak od USA. Slavně se probránilo k výhře nad Ruskem 2:0, protože od začátku zápasu vybudovalo val ve středním pásmu, přes který nešlo projet a brankář neudělal sebemenší chybičku. Ve čtvrtfinále poslala český tým domů Kanada s výsledkem 3:0. Novináři brblali, kritizovali, hledali příčiny těžké bídy. Ze zodpovědných míst ale v tu chvíli spíš zněla linka, že kdo se v nezdarech moc vrtá, škodí. Lépe to dělat nejde a nakonec to tak špatně nedopadlo.

Po čtyřech letech myslí český hokej na reprezentační úrovni jinak. Ale znovu je potřeba zdůraznit, že ne kvůli nějak promyšlené koncepci, která se roky ladila.

Ne, změnu zapálil Rulík. Jeden člověk, který do ostatních nahustil, že cesta může vést i jiným směrem. Bruslení, aktivita, náročnost a mezi trenéry sdílení informací. Takhle velmi zjednodušeně zní jeho cesta, která funguje.

Funkčnost modelu ukazuje, že šlape i u kategorií, kde Rulík přímo nepůsobí. Když na posledním Hlinka Gretzky Cupu výběr do osmnácti let došel do finále a v Kanadě padl s domácím týmem, hráči nereagovali tak, že by to byl úspěch, který si budou pamatovat do konce života.

V létě jsem se bavil s Vojtěchem Čihařem, Adamem Novotným a Vítem Zahejským, kteří patřili mezi opory týmu. Všichni měli úplně stejný postoj. Štvala je porážka, Novotný pak kouzelně utrousil: „Příště bychom jim to chtěli vrátit.“

Pár let zpátky by se přitom nezdar ve finále 1:2 oslavoval skoro jako výhra v Naganu. Teď sami mladí hráči mají v hlavě tři důležité věci. Spolu dovedou být silní. Kanada se dá porážet. Aktivní hokej je opravdu funkční cesta, takže trenéry posloucháme do puntíku.

Vyhrát je důležité. Často slyšíte, že nezáleží jak. Ale v mládežnickém hokeji je právě způsob důležitý hodně. Jít k výsledku přes náhodu a brankáře v životní formě má pro budoucnost a vývoj úplně jinou hodnotu než nastavení, že můžete být večer lepší a jdete pro výhru.

V téhle myšlenkové změně dospívají i Eduard Šalé a spol. Navíc se v nich tvoří pozitivní vztah k reprezentaci, což taky není od věci. Spojí si ji s příjemnými zážitky. Konkrétně o Šalém se dlouho říkalo, že by se měl jednou blýskat. Když trefoval víka na tréninku Komety Brno, střelec Peter Mueller se zeptal majitele Libora Zábranského, kdy ho tedy boss už konečně vypustí do extraligy. Boss mu odvětil, že to nejde. Šalému bylo teprve 14 let.

Je dobře, že ho nesvázala linka, že hlavní je nedělat chybu. Na pohled si řeknete, že nehraje nijak krásně, nedělá kudrlinky a věci, které hezky vypadají. Ale ve dvacítce nastupuje už na třetím turnaji v řadě, kdy tým došel minimálně do semifinále. Dovede se dostat k velkým momentům, dávat góly v důležitých zápasech.

Přesně tohle může být klíčová věc pro jeho sebevědomí a rozvoj. Podle prognóz by z něj Česku mohl vyrůst rozdílový hráč. Až se dostane ve velkých zápasech do situací, že na něj parta bude spoléhat, naskočí v hlavě automatismus, že přeci jde se vyhrát. Nestáhnete se. Budete někde o sekundu dřív. Neplácnete puk brankáři do břicha, budete chtít trefit víko. Příští střídání zase.

Jde se vyhrát, vize, že se hlavně nesmí prohrát, mizí. Případná medaile na MS v Kanadě teď zase potěší, je jasné, že pro hráče je teď středobodem světa. Ale z celkového pohledu se jeví jako nejdůležitější, kudy k ní Česko chce dojít, svoji bitvu o další medaili rozjelo přes aktivitu a skvělý pohyb. Kanada ho sice v poslední třetině zatlačila, ale to k tomu v ohromném ottawském kotli tak nějak patří, když hrajete proti domácímu týmu a on prohrává.

Najde se dost fanoušků, kteří jsou naštvaní, že český hokej chybí na „Turnaji čtyř národů“. Pořádá ho NHL a v únoru na něm chce vidět největší hvězdy. Pozvala si čtyři nejlepší země s nejsilnějším zastoupením za mořem. Čistě upřímně, Česko si za svoji minulost a dlouhou éru, kdy neprodukovalo vítězné typy a zajímavé hráče, pozvánku nezasloužilo. Vyklidilo kvůli tomu pozice za mořem, hráčů výrazně ubylo.

Každá výhra nad Kanadou, Švédskem, USA a Finskem ale postupně zasypává propast, která se vytvořila.