Článek
Je to trojnásobný mistr československé a české ligy s Pardubicemi, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu, šestinásobný vítěz Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL, dvojnásobný vítěz Hard Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL, dvojnásobný český sportovec roku a pětinásobný vítěz ankety Zlatá hokejka, držitel medaile za zásluhy z rukou prezidenta Václava Havla a především olympijský vítěz z Nagana. Výčet úspěchů Dominika Haška je dlouhý. Ve Šťastném podcastu ho zpovídal Jindřich Šídlo. Přinášíme vám část jejich rozhovoru v textové podobě.
Když se blíží únor, tak všichni ti mladí lidé v mé kanceláři už vědí, co bude následovat: oslava Nagana. Letos to bylo pětadvacáté výročí. Víte ale, že jsem viděl váš vůbec první zápas za národní tým na mistrovství světa? Pamatujete si ho?
Pamatuju, ale ne nějaké detaily. Na tom šampionátu jsem chytal dva zápasy, že jo? Jeden jsem hrál proti Itálii, tuším, že to bylo 13:0. A druhý s Rusákama.
V tom prvním zápase na vás nešla ani jedna střela. A ten druhý?
Ten druhý se prohrál. Tehdy ještě to byli Sověti.
Bylo to skutečně v roce 1983 na mistrovství světa v Mnichově…
Skočím vám do řeči, bylo to ve Frankfurtu, až finálová část byla v Mnichově.
Nevím, jestli si to pamatujete z brány, na tribunách byli naši krajani žijící v tehdejším západním Německu. Rozvinuli obrovský transparent „Bít Rusy na věčné časy a nikdy jinak“. Nepamatujete se na to? Samozřejmě to zabíraly kamery a přenos šel i v Československé televizi. Tehdejší komentátor, tuším, že to byl Slepička, moc nevěděl, co s tím, blbá chvíle, tak jen řekl: To už nejsou naši občané…
To si nepamatuji, ale tohle mistrovství mám spojené s tím, že jsem povinně musel těsně před turnajem změnit brusle. Jak to? Protože pět hráčů muselo mít lange a nikdo s nimi nechtěl hrát. A já byl nejmladší, tak mi je prostě dali, nejdřív mně dali jedny, ty byly asi o dvě čísla menší, pak mně dali o dvě čísla větší. Vím, že mě tak bolely nohy, že jsem se těšil na každou přestávku, až si je sundám. Já většinou nechytal, jednička byl Jirka Králík. To byly bolesti – to je moje vzpomínka na to mistrovství světa.
Když bylo mistrovství světa v Praze v roce 1985, tak jste tu vůbec nechytal. Vůbec jste nebyl v kádru. Mrzí vás to, stali jsme se mistry světa…
Tenkrát to bylo jinak: třetí brankář jel domů. Což bylo dobře – já tam jako třetí brankář ani zůstávat nechtěl. Takže nemrzelo. To přišlo až v roce 2010, kdy jsem s Pardubicemi vyhrál ligu a šampionát se hrál v Německu. Já měl velmi dobrou formu, tak jsem doufal, že mě Láďa Růžička, můj spoluhráč z Nagana a vlastně i kamarád Láďa vybere do mužstva. On ale vsadil na jiného gólmana, což bylo OK. Ale mohl jsem tam být. Vláďa měl prostě jiný názor a tak jsem se mistrem světa nestal.
Vy jste s hokejem začínal v době hluboké normalizace. Nikdy jste si, aspoň myslím, tehdy nemohl myslet, že jednou budete chytat v NHL, budete hvězda světového hokeje, vydělávat spoustu peněz a budou se vám klanět po 25 letech po Naganu lidé, když vás takhle uvidí. Co vlastně byla vaše meta, když jste začínal. Přece muselo být vidět od začátku, že jste docela šikovný…
Asi šikovný jsem do nějaký míry byl, ale jako kluk o tom nepřemýšlíte. Jsem z Pardubic, tam kluk prostě musí hrát hokej, prostě Pardubice. Já to už odmalička zkoušel v brance, ať to bylo ve dveřích doma, na zamrzlém jezeře, nebo jinde. Moje první fotky ukazují ne jak dávám gól, ale jak klečím v brance a táta na mne střílí.
Jak ležíte na zádech v takovém tom svém…
Na kolenou, na kolenou (s úsměvem)!
Ale otázka byla, jaké jste měl ambice?
Myslím, že u každého sportovce to je velmi podobné. Já ještě rok nebo dva předtím, než jsem začal chytat ligu, tak jsem nevěřil, že budu chytat ligu, za nároďák, ale když něčeho dosáhnete, tak chcete. Cíle nebo touhy rostly. Postupně. Nemůžu říct, že jsem v šesti letech snil o reprezentaci, možná, že budu hrát jednou za velké chlapy. To se nabalovalo postupně.
Nicméně se to odehrálo: stal jste se jedním ze symbolů úspěchů Česka po roce 1989. Přitom v NHL vás draftovali někde v desátém kole… až jako sedmnáctého brankáře. A to jste to ani nevěděl.
Mě to vůbec nezajímalo, prostě ne. Přesněji: já jsem ani nevěděl, že draft existuje. K draftu vám řeknu jednu příhodu. Někdy v roce 1983 jsme byli s Pardubicemi v Alpách. A můj spoluhráč Franta Musil – vždycky uměl anglicky, protože asi věděl, že později emigruje do Ameriky – četl Hockey News a povídá: Vole, Míšo (říkal mi Míšo), já jsem draftovaný. Jdu do Minnesoty. My ostatní četli jiné časopisy, asi uhádnete, jaké, když nám bylo osmnáct…
V těch časopisech, počítám, nic o draftu nebylo?
V tom mém časopise ne. Já jsem se učil německy a rusky, takže bych si to stejně nepřečetl. A Franta pak říká, hele, ty jsi draftovaný taky. Ale šlo to jedním uchem tam a druhým ven. Já jsem vůbec nevěděl, o co se jedná. Jen abyste si to uvědomili: tehdy nebyl internet a televize měla dva programy.
Pak jste se to asi dozvěděl, co je draft. Pár vašich spoluhráčů využilo šance a utekli do Ameriky. Vy jste si ale odsloužil ještě v roce 1989 vojenskou základní službu? Proč jste taky nevzal roha?
Z těch vynikajících hráčů tehdy utekli Petr Klíma jako první, Franta Musil druhý, David Volek a Petr Svoboda – to jsou čtyř. Myslím, že z špičkových hráčů jen tito. A ten důvod, proč jsem neutekl? Strach, strach z něčeho cizího, že najednou odejdu někam a že už v životě neuvidím rodiče, že už nemluvě o tom, že asi brácha by to odnesl, máma asi by to odnesla, táta byl horník, ten by to asi neodnesl.
Jo, ale strach to byl. Chodil jsem na střední školu, pak na výšku, měl jsem babetu, pak jsem měl škodovku 100. Hrál jsem s fantastickými kluky, bavil mě život. Pamatuji si, že za mnou jezdili už v roce 1987. Po mistrovství světa mi nabízeli kontrakt a furt říkali, že budu třetí nejlepší placený hráč Chicagu. Ale řeknu to takhle: já jsem se tady výborně bavil, dělal výšku, hrál jsem hokej za vynikající mužstvo, byl jsem v nároďáku, měl jsem co jíst, měl jsem se jak oblíkat, mohl jsem kdykoliv jít do barů, jezdil jsem na hory. Já jsem jel krásný život.
Pak po roce 1990 všichni odcházeli legálně. Jágr, Reichel, Holík. A vy?
Zkrátili mi vojnu na devět měsíců.
Na konci osmdesátých let jste byl nezpochybnitelně nejlepší evropský brankář, přišel jste do Ameriky v pětadvaceti. Asi to bylo těžší, ne?
No, tak první rok jsem víceméně odchytal skoro celý na farmě, druhý tak střídavě.
Proč?
Eddie Belfour byl vynikající brankář. Mimochodem, dneska je taky v Síni slávy jako já. Eddie chytal fantasticky v mé první sezóně, když jsem přišel do Chicaga. On chytal trošičku lépe než já. Poslali mě na farmu.
Učil jsem se hrát hokejkou, to jsem vůbec neuměl. Před každým tréninkem jsem si vzal x puků a střílel. Když vystřílíte 20, 30, 40 puků, tak vás pak bolí ruce. Postupně jsem se zlepšoval. Nejdřív jsem dostřelil na kruhy, pak na modrou čáru, pak jsem to dostal ještě na červenou. Zahnul jsem si hokejku, aby to létalo. Takže první sezónu jsem se učil, abych se vyrovnal americkým brankářům. Což se mi podařilo.
Celý rozhovor s Dominikem Haškem si můžete poslechnout ve Šťastném podcastu.
