Kdy zase otevřeme v hokeji zlatou bránu? Už nikdy, říká Záruba

My, co jsme to brzké ráno 22. února 1998 prožili u televizní obrazovky, máme v hlavě navždy zasunutou podobnou vzpomínku. Zimomřivost z nedospání a slogan: Otevíráme zlatou bránu!

Jeho autor Robert Záruba před 25 lety zprostředkoval do obýváků, ale spíš do kanceláří a hostinců, kde se lidé scházeli, jedno z nejslavnějších vítězství českého sportu.

Vítězství hokejistů v Naganu.

Po 25 letech se k němu s Robertem Zárubou vracíme.

Mluví o tom, 1. Proč jsme to tehdy mohli vyhrát. 2. Která tři jména nás dohnala k triumfu. 3. Co s námi Nagano udělalo a jak jsme ho dokázali promarnit. 4. Proč teď mají ke zlatu možná blíže ženy. 5. A proč si lidé zápasy s Rusy opravdu užijí až ze záznamu.

Můžeme ještě někdy olympiádu vyhrát?

Ne. Ne, že bychom ji nemohli vyhrát, ale nemůžeme ji vyhrát jako takhle.

Co myslíš tím – „takhle“?

Že Nagano byl první turnaj, kde se hrálo na olympiádě s nejlepšími hráči. Že tam byl nejsilnější tým. Také že se poprvé hrálo na neutrální půdě a nikdo neměl výhodu, že je doma na úzkém kluzišti jako při Kanadském nebo Světovém poháru. Že to bylo pro všechny neutrální.

Že ten kontext už pro nás, Českou republiku, nejde zopakovat?

Ne, ne.

A že už vždycky si budou soupeři na nás dávat pozor?

To ani ne. Ale byla to výjimečná generace hokejistů. Výjimečná nejen z hlediska hokejových dovedností, ale i díky tomu vyladění. Po strašném zklamání při Světovém poháru, kdy v roce 1996 ve Sportovní hale v Praze létaly z hlediště plechovky a prohráli jsme v Garmisch-Partenkirchenu s Němci 1:7, byl jeden z velkých motivů něco takového už nezopakovat. My jsme to do Nagana původně nejeli vyhrát, my jsme tam jeli neudělat ostudu a o něco se pokusit. Jen několik hráčů v tom týmu to mělo nastavené tak, že se to opravdu může vyhrát a vyhraje se to.

Kdo to byl?

Dominik Hašek, Petr Svoboda, Vláďa Růžička. Řekl bych tihle tři.

Proč zrovna oni?

To je mentalitou. Dominik Hašek si to vytkl jako cíl. Nikdy s nároďákem nic nevyhrál, ani před tím, ani potom. Vždycky zůstal těsně pod vrcholem. On je člověk, který má až obsesivní vztah k nějakému cíli – to je vidět teď, kdy jde proti startu ruských sportovců. V Naganu byl úplně umanutý, pořád na to myslel, i se mu o tom zdálo…

... a ovlivňoval mužstvo.

A ovlivňoval mužstvo. On měl autoritu toho, kdo už se prosadil v NHL. V roce 1998 byl takový hráč, že se ho zámořské týmy opravdu bály. Ony neměly takový respekt z Finů, Švédů, ale Dominika se fakt bály. Protože věděly, že to s ním nebude snadné. Měly s ním osobní zážitek na ledě, že on sám byl schopen vyhrát zápas, i když byl soupeř výrazně lepší. Jeho schopnost vyhrát zápas, a dělat to často, byla úplně výjimečná.

A ti další dva?

Petra Svobodu zocelila emigrace. V juniorce opustil Litvínov, odešel a musel si to všechno v životě vybojovat sám. A Vláďa Růžička, to je zase typ kluka, který byl vždycky o sobě absolutně přesvědčený.

Zbytek týmu jel neudělat ostudu, jak jsi řekl…

Ty ostatní spojila motivace se ukázat. Jako: My na to máme. Oni vlastně byli v NHL, ale byli více či méně podceňovaní. Celá ta lajna Martin Ručinský, Robert Reichel, Robert Lang. Nebo Martin Straka, Richard Šmehlík, Jirka Šlégr. Všichni byli v NHL, ale NHL je nebrala jako nějaké úplně vítězné typy nebo nějaké hráče, kteří by…

… to tam táhli.

Kteří by to tam táhli. Přitom všichni na to měli, kdyby dostali trošku šanci. Tenkrát ještě u některých týmů NHL a u manažerů převládala vůči Evropanům nedůvěra.

Hrálo u téhle generace nějakou roli, že s hokejem vyrůstala v 80. letech?

V komunismu. Určitě. Stoprocentně.

Hokejový zázrak postavený na „týrání dětí“? V 6 ráno na zimáku? Že byly tvrdší podmínky?

Neřekl bych, že u nás byl takový ten sovětský přístup k dětem, kdy vydrží jen výjimečně silní a výjimečné talenty. My jsme byli někde uprostřed. Ale ti kluci si to museli trošku sami vybojovat. Určitě v tom byla taková ta skromnost, taková ta nenáročnost při vyžadování podmínek.

Jak se to projevilo v Naganu?

Já si pamatuju, jak asi čtyři dny po začátku her přijely všechny týmy do Nagana. Kanada dorazila z letiště šinkanzenem, na nádraží byl cirkus, všichni je vítali, padesát štábů, prostě obrovský maglajz. A naši nejeli šinkanzenem, jeli autobusem Tokio-Nagano, přijeli někdy o půlnoci úplně zdrchaní. Čekali jsme je asi tři nebo pět novinářů. Kanaďani šli ze šinkanzenu jako lordi, ti naši si sami vynášeli bágly. Nikdo se o ně nezajímal, oni si srovnali věci v kabině a druhý den šli trénovat.

Ani o Jágra nebyl zájem?

Ne. Po tréninku jo, to zase jo. Ale první trénink nebyl ani v jedné z těch hal, kde se hrálo, byl v nějaké tréninkové hale trošku stranou, takže tam byl vlastně i takový volnější režim, že jsem mohl klidně k ledu. To dneska na olympiádě vůbec není myslitelné. A já jsem ten trénink sledoval zblízka a také tam nebylo úplně moc novinářů. Na začátku turnaje jsme je moc nezajímali.

Postupně se to ale měnilo…

Až po Finsku (první zápas turnaje vyhrálo Česko 3:0 – pozn. red.) to trošku začalo. Pak jsem viděl zájem i na komentátorské tribuně. O tým a o informace kolem něj se zajímali čím dál tím víc. Ještě nebyl internet, takže se všecko získávalo buď z novin, nebo z přímého kontaktu. A tenkrát ještě hodně fungovala taková ta komentátorská výměna informací.

Oni za tebou chodili, abys jim řekl, kdo je Hejduk.

Přesně tak.

Nebo Beránek.

Spřátelil jsem se s Johnem Davidsonem. Jak jsme postupovali, chodil za mnou nebo jsme se sešli dvě hodiny před zápasem a já mu říkal, co naši, a on mně, co Kanada nebo Amerika.

Co Nagano znamenalo pro olympijské vítěze?

Paradoxně si myslím, že to nikomu kariéru nějak úplně nepřevrátilo. Kluci šli v dalších letech vlastně tak nějak cestou, která jim byla předurčená už předtím. Až na pár výjimek jako Jiří Dopita, který si vyzkoušel NHL a zjistil, že ho to tam nebaví. Totéž Pavel Patera. Asi nejvíc to kariéru změnilo Jaroslavu Špačkovi, o němž mi v první nebo ve druhé přestávce zápasu s Kanadou (semifinále turnaje, které Česko vyhrálo na nájezdy - pozn. red.) říkal už zmíněný John Davidson, nebo někdo ze zámořských komentátorů: Ten Špaček, on není draftovaný? Kde jste ho vyhrabali? Co to je zač, jako?

A co udělalo Nagano s českým hokejem?

Hokeji, nebo té generaci, dalo Nagano daleko větší sebedůvěru, než jsme měli dřív. Možná největší, co jsme kdy v hokeji měli. My jsme pak po Naganu třikrát za sebou vyhráli mistrovství světa. Kdokoli byl v týmu, absolutně věřil, že jedeme udělat výsledek. Vždycky jsme hráli s takovým jakoby strachem, abychom výsledek nějak udrželi. Ale tady jsme byli dobyvatelé.

A projevilo se to nějak v širším kontextu? Mezi dětmi, ve výchově hokejistů a tak?

Určitě. Když jsme točili anketu s hokejisty, kteří přišli i několik let po Naganu, součástí byla otázka na spouštěcí moment kariéry. Devadesát devět procent řeklo Nagano nebo zlatý hattrick nebo něco z období té generace. Ale zároveň nás ty úspěchy trošku zacyklily do toho, že to fakt děláme dobře a že se už nemusíme koukat, jak se hokej vyvíjí.

Čili na druhé straně to ublížilo…

Vlastně jsme se pořád ujišťovali, že takhle se to má… Nechat tomu volný průběh, děti samy vyrostou, samy se to naučí. A úplně jsme minuli nebezpečí, které dobře vytušili Finové a Švédové - moderní dobu, technologie, sociální sítě, mobily, všechny tyhle věci. A oni to dokázali dobře zakomponovat do motivace dětí. Nauč se hrát hokej, chtěj se každý trénink zlepšovat. My jsme tohle úplně minuli. Nedokázali jsme mít v čele člověka, který by řekl: Pozor! Nedokázali jsme tu dobu zachytit.

Abych se v této souvislosti vrátil k úplně první otázce. Zopakovat Nagano je spíš nereálné?

Teď je to asi nereálné, protože výkonnost mezi Kanadou, řekněme Švédskem, Finskem a námi se trošku rozevřela. My jsme dřív měli improvizaci, tvořivost, šikovnost, dneska má tyto zbraně druhá strana. My to řešíme systémem, bojovností, obětavostí… Není však nemožné s těmito atributy důležitý zápas vyhrát. Koneckonců olympiáda je vlastně o třech zápasech. Čtvrtfinále, semifinále a medailový zápas.

Přes systém a bojovnost by mohla vést cesta?

No my se musíme vrátit ke schopnosti vychovat pro nový hokej kluky, aby byli jako jejich předchůdci. To znamená šikovnější, rychlejší nebo lepší.

A je možné to ještě dokázat?

Je to možné.

Jak to bude dlouho trvat?

To nevím.

A nemají teď větší šanci vyhrát olympiádu hokejistky?

Holky mají ještě horší podmínky než kluci. Ale u nich je něco, co fungovalo v Naganu - ten vzdor. Ony loni udělaly poprvé medaili na mistrovství světa a předtím relativní úspěch na olympiádě, který vyplýval vlastně z té motivace, co byla v Naganu: My vám to ukážeme.

Myslíš, že mohou hokejistky někdy dohnat Američanky a Kanaďanky?

Bohužel myslím, že je to nereálné. Holky by musely dostat pořádný program tady v Evropě. Nedá se všechno stavět jenom na tom, že nám je dovychovají v Americe, v Kanadě. A kdyby dostaly fakt kvalitní program, kdyby se do toho investovalo víc peněz a měly by svoji soutěž, kdyby jim tohle někdo dal, věřím tomu, že by byly schopné se minimálně osamostatnit na té bronzové pozici ve světě. A občas překvapit nebo se přiblížit k té Kanadě či Americe.

Co přineslo Nagano tobě, tvé kariéře? Přemýšlel jsi o tom?

Já pořád opakuju, že to nebyl můj nejlépe odkomentovaný turnaj. Abych si však tu střízlivost v hodnocení udržel, musel jsem napnout všechny síly, protože všichni to samozřejmě hodnotí jako obrovský fenomenální úspěch. Výsledek zápasu totiž velmi často ovlivní hodnocení komentátorů, takže se jim odpouštějí chyby. Je ale pravda, že se nám povedly takové ty klíčové momenty, které žijí vlastně nejvíc a stávají se hlasem té události. Tam jsme, myslím, v té improvizaci a s použitím přiměřených emocí, obstáli.

Míníš slogan: Otevíráme zlatou bránu?

Který já už nikdy nepoužiju. To už nikdy nepadne. Protože to už žije svým vlastním životem a já se k tomu už nikdy nevrátil, ani v nějaké parafrázi ne.

Jak vypadá triumf jako Nagano v televizi?

Zápas Česko versus Rusko – ne ten živý, ale ten v repríze vysílaný týž den večer - dostal jako jediný pořad v historii televizního průzkumu absolutní známku 10: spokojenost. To neměl Titanic, to neměl Kolja, to neměla Obecná škola. A tady se to stalo poprvé a už se to nikdy nezopakuje. Mělo to jenom tohle opakování. Zajímavé je, že ten živý přenos hodnocení 10 neměl. Že tam byli lidé, kteří desítku nedali. Asi to bylo z těch nervů.

Byli asi také rozespalí, ne? Vždyť tady bylo šest ráno.

No prostě tam nějaké důvody byly. Ale to opakování lidi nadchlo, že to viděli… a už bez nervů. Také návrat hokejistů z Nagana je dodnes nejsledovanějším televizním pořadem vysílaným u nás od roku 1953. To se opravdu těžko překonává.

Cítil ses být součástí naganského úspěchu?

Ne.

Ale přece i lidé tady doma, na těch náměstích, to tak cítili.

Jo, takhle jo. Jako součást něčeho, co jsme společně prožili, ano. Ale nebyl jsem strůjce toho úspěchu. A tohleto jsem se také snažil odlišovat. Když jsme letěli zpátky, seděl jsem jako vždycky s nároďákem úplně vzadu a kluci mi říkali: Tak pojď si dát s námi panáka. A já jsem říkal: Hele, kluci, to je vaše oslava. Já jsem nic nevyhrál a děkuju, to si užijte vy.

Přemýšlel jsi někdy, jaká olympiáda bude tvá poslední?

Teď si myslím, že to bude příští rok v Paříži, letní olympiáda. Já dělám studio, dělám program. A dál zatím nevidím. Tohle je takový horizont. A ne, že bych to dělal tak, že jsem, a pak odejdu. A ta Paříž i hezky vychází. První mistrovství světa, které jsem komentoval, bylo v Praze. A příští rok je zase v Praze a v Ostravě. A první olympiáda, na které jsem byl, byla v roce 1992 ve Francii - v Albertville, hokejový turnaj se hrál v Meribelu. A příští rok bude olympiáda zase ve Francii. Takže se mi to trošku kryje s tím rokem 1992 a musím to nutně vzít v úvahu. Ne z hlediska nějaké nespokojenosti, spíš to tak nějak symbolicky hezky vychází. Petr Vichnar také začínal mistrovstvím světa v Praze a končil mistrovstvím světa v Praze. Také to bylo takové jako hezky uzavřené.

Ale uvidím, no. Uvidím.

Poznámka autora: S Robertem Zárubou se dlouhá léta známe. Proto si v rozhovoru tykáme.