Česko půjde obhajovat hokejové zlato. Stvořilo si novou generaci

Kdo měl štěstí a dostal se na finále hokejového MS v Praze, vzpomínky na zlatý český zápas se vrátí hodně rychle. Oči pořád vidí Davida Pastrňáka, jak po vítězném gólu klouzal po kolenou do středu hřiště. Uši si zase pamatují ten kravál, který pomalu trhal vnitřnosti, jak sedmnáct tisíc lidí křičelo, když zápas skončil. Česko vyhrálo mistrovství světa.

O trenéru Radimu Rulíkovi se mluvilo v práci i ve škole, z hokejistů se staly na jaře 2024 celospolečenské celebrity. Každý fanoušek si užil pocit triumfu. Po roce je taky klíčové vidět, co zážitek zanechal v hráčích. Jestli velký úspěch dovedl posouvat jednotlivce, nebo si tým dal jen velkou party a pak tečka za úspěchem.

„Výhra je silný fyziologický proces, pokud se takhle daleko jednou dostanete, chcete si stejnou věc zažít znovu. Je to regulérní droga,“ říká bývalý hokejista Michal Broš, který vyhrál šest klubových titulů a je i mistrem světa z roku 2000. „Znát, jak chutná výhra, důležité je. Protože kdo nezažil, co to všechno obnáší, pak pořádně ani neví, jak se tam dostat,“ říká v prvním dílu druhé podcastové série Nosiči Ledu, který monitoruje cestu českého týmu na mistrovství světa.

„Vítězové se rodí z úspěchu,“ souhlasí i vítěz extraligy a Super ligy Michal Mikeska. „Jen každý má nějaký svůj příběh. Někdo je třeba do třiceti extrémně talentovaný, trochu floutek. Pak pochopí, že aby víc vyhrával s týmem a měl delší kariéru, je potřeba se o sebe starat, lépe jíst, méně flámovat, víc se věnuje sobě na individuální bázi. Každý má svůj příběh,“ přidává.

Český hokej si novou generaci, která zná cestu až na vrchol, vychovat potřeboval. Mistrovství světa vyhrál v roce 2010, o dva roky později se povedl ještě bronz, a pak následovalo deset dlouhých let zmaru. Pršely otázky typu: „Proč to nevyšlo? Co chybělo? V čem jsou ostatní lepší?“ Pokud se už povedlo přejít přes čtvrtfinále, tak se nikdy nepodařilo vyhrát zápas o bronz.

Generace hráčů, která zažila poslední medaile a úspěch, končila. Hráči jako Jan Kovář, Lukáš Radil, Matěj Stránský objížděli reprezentační akce a jezdili domů bez euforie. Zase to nevyšlo. Můžete mít dobrý pocit, že se povede nějaký zápas. Vyjde výkon. Ale Česko postupně zajíždělo do neúspěšné kategorie.

V roce 2022 přišel bronzový nádech pod koučem Karim Jalonenem a o dva roky později zlatá horečka z Prahy. Pikantní je, že poslední zlato z roku 2010 i dvě nejčerstvější medaile propojuje Roman Červenka. Devětatřicetiletý borec posbíral na třech posledních šampionátech 37 bodů (11+26). Má svoje roky, ale udělal důležitý most mezi minulostí a současností. Do plánů Radima Rulíka patří i teď, pokud bude fit, těžko reprezentace odjede na velký turnaj bez něj.

Znovu zapnul turbo, veterán je nejproduktivnějším hráčem play off. Má velkou zásluhu, že si Pardubice zahrají finále. „Můžeme teď říkat, že máme nějaké nové časy. On na mě dělá dojem lídra ze starých časů, typ, jako byli Jirka Dopita, Pavel Patera nebo David Výborný,“ říká Michal Broš, který v posledních sezonách trénoval mládež Jihlavy a teď ho čeká štace v extraligovém Litvínově.

„Červus je pro mě nositelem takových těch starých zásad, že u něj vidíte přístup k práci, pochopení vlastní role a dalších detailů. Je až nevídaný, jak na tom je a co dovede,“ vysekl mu poklonu Broš.

Zásadní je, že se vedle něj formují noví válečníci, kteří nasáli cestu k úspěchu. Dávno pryč jsou debaty o tom, proč Matěj Stránský nedává v reprezentaci góly. Urostlý útočník z Davosu je persona, která v sezoně dovede táhnout národní tým.

Do podobné role se mohou blížit i hráči typu Ondřeje Beránka, Jakuba Fleka nebo Daniela Voženílka. Zlepšují se, ve svých klubech dovedou vzít ostatní na záda, táhnout je. V národním týmu pak přesně splní roli, kterou od nich kouč Rulík žádá.

„O nich se ani nebudeme bavit, jestli z nich rostou lídři. Už se z nich lídři stali,“ vidí jejich progres Michal Mikeska. „Kuba Flek? Kde já mohl být, kdybych uměl bruslit,“ usměje se Mikeska. A pak dodá: „Neskutečnej borec, za mě nejužitečnější hráč extraligového play off. Ondra Beránek další nevídaný dříč, Dana Voženílka snad ani nemá cenu zmiňovat. Ten nejde nahoru, ten vyloženě letí nahoru jak raketa.“

Všem je kolem třiceti, momentálně jsou na vrcholu formy. Dál je posouvají zkušenosti a pak taky fakt, jak dovedou pracovat s úspěchem. Ani jeden z nich nezpohodlněl, neslaví titul mistra světa. Všichni chtějí další úspěch, což by mělo být zásadní nastavení.

„Bavíme se o hráčích, kteří možná nikdy nebyli v uvozovkách primadony z první lajny a volbou pro první přesilovku,“ přidal postřeh Broš. Jen jak se hokej posunul víc do rychlosti a k důrazu v soubojích, oni poznali, čím mohou pomoci. V klubech se z nich staly hvězdy pro první přesilovku a první lajnu.

Česko pojede na mistrovství světa s týmem, který má svoji zlatou osu. Už tam nebude jen pamětník Červenka, linie hráčů kolem něj je mnohem širší. Přitom nějakých pět let dozadu by si nikdo asi nedovolil tipnout, že Flek, Beránek a Voženílek mohou být klíčové persony reprezentace. Ale vypracovali si cestu nahoru, úspěch je posunul ještě dál.

V podcastu Nosiči Ledu II řešili Michal Mikeska s Michalem Brošem i téma, proč silný tým s vítěznou generací může ztratit čtvrtfinále nebo co znamená zodpovědnost vůči kolektivu a další témata.