Bolt netrénuje s maratoncem. Erbanová o bruslení, hokeji a kuráži vybočit

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedávno se vrátila z dovolené v USA. „Ráda bych tam někdy i pracovně,“ usměje se Karolína Erbanová. Nová role asistentky trenéra reprezentačních hokejistek do 16 let ji pohltila. Nejen díky tomu, že coby bronzová olympionička z rychlobruslení a rovněž bronzová ze světového šampionátu hokejistek, což je unikát, může předávat dál poznatky také k ladnému bruslařskému stylu.

Ze své náročné cesty sportovkyně si odnesla řadu zkušeností. Především co se týče lidského přístupu. Několikrát vybočila z davu, šla proti proudu, systému. Také o tom vypráví pro Seznam Zprávy před startem mistrovství světa hokejistek v Česku.

Sníte o kariéře trenérky v ženské NHL, když chcete za oceán také pracovně?

Mety nikdy moc neříkám, ale trajektorie vývoje taková je. Dívám se směrem do ženského hokeje. Nevylučovala bych to.

Možné je všechno, vaše bronzové medaile z olympijských her a mistrovství světa z různých sportů to dokazují. Které si považujete víc?

Nedá se to vůbec srovnávat. Jsou to dva oddělené světy, mají úplně jiný příběh. Nedávám jednu nad druhou, vážím si obou stejně. Každá pro mě znamená něco jiného.

Co pro vás znamená olympijský bronz z rychlobruslení?

Byla to specifická cesta, která se moc neopakuje. Medaile pro mě neznamená jen závod na 500 metrů, ale celé období, které tomu předcházelo. Čtyři roky jsem žila v Holandsku. Byla to osamocená cesta, hodně jsem si toho musela vybojovat sama, i když jsem kolem sebe měla lidi, kteří při mně stáli. Když se na to období podívám zpětně, bylo trnité. O to větší byla radost z medaile. Zahrnuje i to, co jsem prožívala mimo led.

A bronz z hokejového šampionátu?

Dostala jsem od života šanci vrátit se k dětské lásce, což hokej vždycky byl. Vážím si strašně toho, že to vyšlo. Nemohla jsem ale u hokeje zůstat déle, jak bych chtěla. Na tělo jednoho sportovce toho bylo dost. Přechod mezi sporty nebyl jednoduchý. Jsem ráda, že jsem se ocitla v nominaci na mistrovství světa, kde se udělala historicky první bronzová medaile, že jsem k tomu mohla aspoň trošku přispět.

Co si vybavujete z turnaje v Dánsku?

Celkovou zkušenost, jak zacházíte s tou energií, jak se pohybujete v týmu. Není to jen o vašem výkonu. Nebyla jsem tahounem, má role na ledě byla jiná. Přizpůsobovala jsem se během turnaje. Byla jsem hozená do vody. Měla jsem zkušenosti s dlouhou hokejovou sezonou, ale ne s nabitým šampionátem, kde se všechno musí povést za pár dní. Vnímala jsem dynamiku toho sportu.

Vaše role jako skvělé bruslařky byla hlavně ve forčekinku, v poctivé jízdě?

Dá se to tak říct. Hrála jsem každý zápas, což jsem byla ráda, protože jsem byla chvilku v pozici třináctého útočníka. Klasická čtvrtá lajna – nikdo od nás nečekal góly, hlavně aby si první druhá lajna odpočinuly. Pozlobit soupeře, to mi problém nedělalo. Sedělo mi to, měla jsem výhodu bruslení, dělala jsem, co se ode mě očekávalo. Američanky jezdily strašně rychle i s kotoučem, na to jsem teda nebyla zvyklá. Byly obrovské a hrály rychle.

Mrzelo vás, že jste se nevešla do hokejové nominace na olympijské hry, třebaže jste v kvalifikaci hrála?

Ze začátku určitě, ale potom už ne. Chtěla jsem jet na olympiádu ještě ve druhém sportu, to by byl také zajímavý počin, avšak okolnosti tomu nebyly nakloněné. Byla to covidová olympiáda. Tým měl jiné složení, trenéry, nebylo mi to souzené.

Jsou to dva různé příběhy, dva odlišné sporty, které však mají několik pojítek, a navíc se ve vašem případě návratem k hokeji uzavřel kruh.

Brusle jsou jiné, ale pořád jsem u ledu. Srdcovka je hokej. Hokejisté jsou gladiátoři na ledě v aréně. Nevím, proč si na to vzpomenu, vždy když nastupují proti sobě. Mají svůj znak, dres. Připadá mi to šlechetné, i když to vyzní staromódně a dnes se už na to tak nedá koukat, protože je to moderní, rychlý sport. Užila jsem si každý zápas.

Hokej je stále rychlejší, bruslení je základem. To je vaše doména. Zlepšují se holky i kluci v technice?

Pohybuji se v tom pátým rokem, hodně jsem si to nastudovala sama. Učím se tím, že se dívám a zkouším to na sobě. Oko jsem si docela už vytrénovala. Jak mi prochází rukama různí klienti, kluci, holky, tak diagnostika bruslení je pro mě rychlejší a rychlejší, což mě samotnou překvapilo. Něco si beru z rychlobruslení, něco jsem se musela naučit z hokeje, něco mi dává fyziologicky smysl, nemusím o tom přemýšlet, protože jsem se celý život opírala o pohybový talent, který jsem odmalička měla. Mám na to přísné oko. Na hokej se už nedívám jako divák. Vidím to hned. Máte dva tři styly, pracujete s nimi. Kdo chce, může se i v pokročilém věku zlepšit. Nemůžu říkat, že to není možné, já jsem ve 25 letech přeskočila na jiný sport.

Ale bruslení jste měla v malíčku, i když na jiných bruslích.

To jo, ale všichni si myslí, že je to podobně, jenže my jsme bogny a bržděné bogny nedělaly.

Na dráze jste nemusela jezdit ani pozadu.

A nepřekládala jsem doprava. Všechno jsem se doučila.

Čeho si všímáte jako první?

Základní hokejové postavení. Holky s tím mají větší problém. Nechce se jim do širokého postavení, jít dolů s těžištěm. Je důležité, abyste v té pozici byl komfortní. Dívám se, jak v tom sedí. A pak upravujeme i brusle.

Jak jsou na tom s bruslením reprezentantky do 16 let?

Má role není taková, že bych byla dovednostní trenérka. Šestnáctka je nejmladší reprezentační kategorie, nemáme tolik prostoru, abychom dva dny mohli strávit tady tím. Když budete chtít hrát na piano, naučit se jazyky, tak když se tomu budete věnovat jednou za měsíc, nepůjde to. Lehce mě to mrzí, protože vidím, že tam jsou holky, co mají výborné ruce, čtou hru a bruslení by jim pomohlo. Když začínáme kemp, bruslím s nimi, ale jinak jsem v klasické funkci asistenta.

Tak holkám předáte vizitku a pojďme se zlepšit individuálně?

Tyhle holky zrovna u sebe nemám, ale nebráním se tomu. Když budou chtít, najdou si mě. Do základního pohybu u mantinelu nebo na modré vstupuji i během tréninku. Je to nácvik. Když to řeknete šestnáctileté holce, nemůžete si myslet, že to hned bude dělat. Já se techniku učila čtyři roky v Holandsku.

Rychle jste si osvojila jízdu pozadu, která je hlavně u obránců důležitá?

Pracuji s obránci radši než s útočníky. Baví mě hra na útočné modré. Bruslím pozadu, překládám. Víc mi vadí, že nevidím dozadu. Ze začátku jsem to moc nemilovala, ale jak už nějaký rok v hokejových bruslích jsem, nevnímám to jako překážku.

V čem je největší rozdíl v bruslích?

Dřív bych řekla, že je v botě, nižší brusle, že hokejová je vyšší, nad kotník. Ale když si do nich stoupnete, tak je to nůž, ta kolíbka. V hokejové brusli automaticky můžete dopředu, dozadu, máte kolíbku na noži. V rychlobruslařské jste napevno, je udělaná tak, abyste jel co nejrychleji dopředu. Nejsou tam rychlé změny směru.

Našla jste se v nové roli, nebo konec závodní a hráčské kariéry byl i pro vás taková polosmrt?

No, byla to polosmrt. Nic lehkého, automatického. Dostala jsem se k tomu náhodou, byla jsem oslovena, jestli nechci trénovat hokejisty. Nechápala jsem, jaký by z toho nějaký hokejista mohl mít benefit. Nejvíc se to rozjelo, když jsem se seznámila s Radkem Dudou. Máme spolu letní projekty. Jedeme si svou osu, ale beru ho za parťáka, svého tátu-trenéra. Ze začátku mi půjčil své klienty, když jel na dovolenou. Vyzkoušela jsem si to a pak to dostalo obrátky. Teď to dostalo další obrátky s reprezentační šestnáctkou. V této roli jsem se neviděla nikdy. Připadalo mi moc složité trénovat celý tým. Ale taková nabídka se nedala odmítnout a překvapilo mě, jak mě ta práce baví.

Kdo je typologicky vaším nejčastějším klientem?

Kluci 12 až 18 let.

To už mají své zlozvyky v bruslení, ne?

Mají, ale mám zásadu, že neberu mladší 12 let, nejsem zastánce brzké specializace. Děti v mladším věku ještě nemají dovyvinuté kyčle. Stavíte je na nože, které nejsou pro lidi přirozené. Musíte mít střed těla dobře ošetřený, břicho je jediné, co vás v tu chvíli drží. I přesto, že bych měla hodně zájemců od šesti let, tak na úrovni učení, na které se chci pohybovat, si velmi potrpím na detail a pokrok. Potřebuji, aby ti kluci chtěli, aby tam byla vnitřní motivace. Je mi jedno, na jaké jsou úrovni. I ze svých zkušeností se hodně dívám na zdraví, na to, jak daný pohyb ovlivňuje tělo.

Jak pilujete dynamiku na bruslích? První kroky dělají rozdíl.

Občas někdo přijde, že chce jen zrychlit. Beru to hodně individuálně, ale po první nebo druhé hodině hráč i s rodičem pochopí, že to nejde takhle zúžit a učit se jen první tři kroky. Když nepochopíte dopředný pohyb, tak je zbytečné trénovat něco tak specifického jako start. Ani v NHL není bruslař, který by uměl krásně překládat, ale neuměl jezdit dopředu. V překládání může být lepší než v popřední jízdě nebo bogně, ale jen trochu. Na tři kroky se detailně zaměřujeme, rozebíráme techniku startu, ale nedokážu si představit, že bych vynechala ostatní bruslařské nástroje.

Kterého hokejistu dáváte díky ladnému skluzu za vzor?

Když jsme s kluky dělali teď hodně překládání, tak sahám po videích MacKinnona, McDavida. Kluci je znají a dostupných videí je hodně. Výborný bruslař je i Nečas, na něm se dobře ukazuje překládání. Má novodobou, úzkou bognu.

Ptají se vás: Paní trenérko, budu taky takhle bruslit?

To mi neříkají, ale jsem ráda, že se podívají na video a udělají si domácí úkol.

Na stránkách olympijského výboru jste říkala, že jako trenérka můžete být i oporou hráčkám, jakou jste vy v některých chvílích neměla. Kdy nejvíc jste takovou oporu potřebovala?

V celé kariéře. Jako dítě nebo dospívající člověk nemáte nástroje na to, rozlišovat určité věci. Nerozpoznáte chování některých dospělých, o kterých si myslíte, že všechno dělají pro vaše dobro. Nemáte tyhle dovednosti. Měla jsem možnost hrát pod Carlou MacLeodovou, která je pro mě obrovskou inspirací. Zjistila jsem, že trenér je manažer lidí. Vůdce smečky. A teď si vezměte, že to aplikujete na kategorii U16, to jsou nezletilci.

Složitý věk.

Sama moc dobře vím, jak choulostivé tohle období je, jak jedna věta může holce utkvět v hlavě a ovlivnit jí nejen kariéru, ale i osobní život. Dobře si uvědomuji, jak křehký je vztah trenéra a hráčů. Začalo to pro mě být velmi důležité. Byla bych ráda, kdybych mohla být pro někoho oporou. Když jen holky za mnou přijdou a ptají se na věci mimo led, tak si toho vážím.

Jste empatická o to víc, že sama byste tento přístup jako rychlobruslařka uvítala?

Určitě. Spoustou situací jsem prošla, mám docela velký zásobník toho, co mohu holkám nabídnout, jak lze nějakou situaci uchopit. Uvědomuji si, jak je důležité, aby trenér s holkami komunikoval a měl s nimi takový vztah.

Vy jste uměla vybočit z davu, jít proti proudu. Už to, že jste opustila tréninkovou skupinu v Česku a šla jako sprinterka do Nizozemska, muselo chtít kuráž.

Když se na to dívám zpětně, bylo to docela ostré. Ale tah na bránu dvacetiletého člověka, který si myslí, že mu patří svět, v dobrém, ale má naivitu, byl velký. Myslela jsem si, že odchodem něco končí a všechno bude dobré, ale to jsem si neuvědomila, že začíná čtyřletá éra něčeho, co jsem si nedokázala představit. Často se mě někdo ptá, jestli jsem toho litovala.

A?

Byly to promyšlené kroky, bez kterých bych tu medaili nezískala. Potřebovala jsem odborné vedení. Bolt netrénuje s maratoncem. Nebylo to lehké. Teď jsem opatrnější, větší konzerva s věkem.

Opřela jste se ve dvaceti o rodinu, abyste tlak českého prostředí unesla?

Ano. O rodinu se vždycky opíráte. Stála za mnou.

Když jste v roce 2018 oznámila ukončení rychlobruslařské kariéry, upozornila jste na údajné nevhodné chování a metody trenéra Petra Nováka. Vyříkali jste si to od té doby?

Nevyříkali. Naposledy jsme se viděli na olympiádě. Skončilo to mým koncem v rychlobruslení.

Náhlým, v pětadvaceti.

Když kape kapka na beton, dírku vykape. Byla jsem tak utahaná fyzicky, ale mentálně to bylo ještě náročnější. Když jsem končila s bruslením, přišlo mi, že je mi tak 40 let. To už pak nemáte moc na výběr, jestli chcete dál sportovat, nebo ne. Vybírala jsem si spíš, jestli si zachovám mentální zdraví. Bylo mi 25 let a měla jsem před sebou spoustu času. Anebo jsem mohla dál jít přes mrtvoly. Byla jsem za tou čárou. Už to nebylo dilema. Nebylo jiné cesty.

Chtěla jste se hlavně nadechnout jako člověk?

Ano.

Petr Novák je v Česku známý jako úspěšný trenér fenomenální Martiny Sáblíkové. Bylo složité poukázat na metody, které se vám nepozdávají?

Nikdy se nepouštím do rozebírání toho, co bylo špatně. Ale odcházela jsem proto, že jsem se s tím neztotožnila, nevyhovovaly mi ty praktiky. Chtěla jsem jezdit sprinty. Pořád jsem byla závodník České republiky, český svaz vás přihlašuje na závody, vše za vás vyřizuje. Není to jediný případ v Česku. Když to chce svaz sportovci připepřit, tak to dokáže. Sport je tak u nás nastavený, taková je politika.

Neviděla jste jiné řešení?

Řešila by to jen změna občanství, na kterou jsem v mladickém věku nechtěla přistoupit. Mám tady rodinu a představa, že nade mnou vlaje jiná vlajka, mi přijde absurdní. Okolnosti mimo led mě utavily. Sport sám o sobě je těžký, dostat se úplně nahoru je za nějakou daň, ale když bojujete na ledě a ještě mimo něj, unaví vás to. Ostatní holky šly z tréninku, sundaly brusle, šly se najíst, regenerovat a já neustále dokola řešila problémy s kombinézami a nevím, s čím dalším.

Jaké jsou v Česku podmínky pro rychlobruslení kromě toho, že politici roky slibují halu Martině Sáblíkové?

Zlepšilo se to. Martina je světový fenomén. Lidé poznali bruslení, přišli sponzoři. Ale ta hala se nevyřešila dobře. V Holandsku jsem mohla nahlédnout do toho, jak to vypadá v zemi, která je Mekkou rychlobruslení. Když byly mrazy, měli čtyři kůly vedle vesnice, hodili na to trošku vody a to byl první bruslařský ovál. Jezdili jsme do tréninkové haly, která sloužila jako zázemí ještě kromě Heerenveenu. Když chcete být úspěšný v profesionálním sportu, potřebujete základnu. Nám se za ty roky nepodařila vybudovat.

Sáblíková stejně válí.

Je to o individuálních bruslařích vytažených z davu. Jsou dostatečně nebojácní jít touto cestou, ale nefunguje tady žádná pyramida. Při tom rychlobruslařským boomu, když Martina udělala ve Vancouveru tři medaile, se to mělo podchytit. To je škoda. Nechtít hned stavět druhou O2 arenu, jsme malý stát, sotva by se to uživilo, ale začít třeba v polootevřené hale. Holanďankám tak bylo jedno, že fouká. Neudělala se didaktika, jak postupovat ve všech kategoriích.

A ženský hokej, v Česku stále amatérský, jde správným směrem?

Jo, strašně se to zvedlo. Holky reprezentují ve výborných podmínkách. Pálí nás spíš soutěž. Musí se to pomalu začít hýbat, není možné, že nám budou holky v patnácti neustále odcházet do zahraničí. Je zbytečné se v patnácti urvat od rodiny. Jsme třetí na světě a nemáme svou soutěž. Doufám, že kroky povedou k tomu, že soutěž nakopneme.

Třeba tomu teď pomůže i mistrovství světa v Českých Budějovicích.

Může být, hodně holek to uvidí. Bude tlak veřejnosti. Holky se do oddílů hlásí, v přípravkách je jich hodně, ve třetích třídách, ale pak to řídne, protože prostředí je specifické. V dorosteneckém věku už máte třeba jen jednu hokejistku v klubu. Bylo by fajn, kdyby holky měly možnost hrát hokej v Česku.

Co bude úspěch z domácího šampionátu? Třetí bronz?

Když máte dva bronzy, nedokážu si představit, že by smýšlely jinak.