Ani nevím, jestli je pro mě reprezentace už uzavřená, mrzí brankáře Hrubce

Po otočce z 0:3 na 4:3 v hokejové Lize mistrů nad Eisbärenem si ještě dopřál večerní procházku kolem Berlínské zdi. Z hotelu, v němž se s mančaftem Curychu ubytovali, to měl jen pár kroků.

„Koukali jsme na ni z okna, tak jsem se pak šel podívat na obrazy, co tam jsou, vyhledat si historii, aby to bylo smysluplné, když už cestujeme po světě, něco se přiučil a zopakoval věci ze školy,“ povídá brankář Šimon Hrubec. „Myslím si, že by byla hrozná škoda procestovat celý svět a zjistit, že jediné, co jsme z něj viděli, jsou zimáky.“

Třiatřicetiletý reprezentant toho poznal dost, hokejem se živil i v Rusku nebo Číně. Vyhrál tituly ve třech různých ligách, naposledy slavil v minulém ročníku ve Švýcarsku, kde se stal prvním nejlepším brankářem soutěže z Česka. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vypráví nejen o ledovém zápolení a práci pod tlakem, ale také o prchlivém kouči Marcu Crawfordovi, výchově dětí, vlastní charitativní nadaci nebo nejisté budoucnosti v národním týmu.

Dýchla na vás u Berlínské zdi historie, že oddělovala svobodný svět od komunistického režimu?

Hlavně mě děsí, že to nebylo zas tak dávno. Svobody si člověk musí dneska vážit strašně moc, protože není automatická. Ne všem se podařilo narodit do této doby.

Díky tomu, jak vám jde hokej, si můžete s rodinou užívat života u Curyšského jezera.

Rodina je spokojená. Jsem doma víc, než když jsem hrál za Třinec. Cestování je parádní. Nejdelší cesta trvá tři hodiny do Ženevy, což je nic. Děti tady chodí do školy, do školky. Malej začal mluvit třemi jazyky. Jsem za to rád. Čím jsem starší, tím zjišťuji, že jazyk je jeden z nejdůležitějších předmětů, které se vyučují na školách. Bez cizí řeči jste dnes ztracený.

Váš syn začal chodit do první třídy. Je na životě sportovce nejtěžší to vytrhnutí z jejich prostředí, od kamarádů, změny, stěhování?

Je to tak. Musíte myslet hlavně na děti, probrat, co je pro ně nejlepší. Začátky jsou těžké, proplakané. Jazyková bariéra tam je, malej to musí vydržet. Už jsme tady tři roky, ale když začínal chodit na sporty, tak byl všude nový a neuměl řeč. Bylo těžké i pro nás jako rodiče to vidět. Ale nakonec jsme tím prošli a je to další výhoda do života. Bude se umět začlenit do kolektivu. A ten jazyk, to je fantazie.

Vzpomenete si na vaše dětství, když vás táta cepoval na zimáku, že musíte něco vydržet?

Táta byl na mě vždycky ostrý. Rodičovství je jedna z nejtěžších částí života. Je to balancování mezi tím být hodný, přísný, mít pravidla. Nikde není napsaný mustr, jak vychovávat. Je to individuální. Největší cíl, kterého chci dosáhnout, je být dobrý táta. To je něco, o co by se měnil snažit každý.

Je to těžší než vychytat tři tituly ve třech různých zemích?

Stoprocentně! Titul je za jeden rok, ale výchova trvá do dospělosti a možná i trošku po ní.

Jak bylo složité se vydat na štaci do Pekingu, když jste se zrovna stal tátou?

To bylo náročné, ale věděli jsme, že Adam teprve přišel na svět. Nepamatuje si, že jsme byli od sebe pět měsíců odloučení. Vím, že i tyhle první měsíce jsou velmi důležité pro vztahy, ale tohle rozhodnutí jsme s manželkou učinili společně a věřím, že malému jsem to následně mnohonásobně vynahradil.

Co vám dalo působení v Rudé Hvězdě Kunlun?

Otevřelo mi to brány do KHL, zkusit si v té době nejlepší ligu Evropy, byť v Číně. Ten rok jsem byl jediný Čech, co odešel do KHL. O české hokejisty vůbec nebyl zájem. Mohl jsem jít do Švédska, do Finska anebo do Číny. Vždycky se mi vyplatilo nebát se zariskovat a jít si za tím. A to se potvrdilo. Když jsem podepsal v Kunlunu, rovnou jsem jim řekl, že to není má cílová destinace, že je pro mě důležité dostat se do lepšího týmu a bojovat o pohár, což se za rok a půl stalo.

Slavil jste s Omskem. Jak se díváte na sankce, které ruský hokej dostal kvůli Putinově válce na Ukrajině?

Téma, na kterém se každý, kdo v Rusku hrál, opakovaně spálí. Celkem bez ohledu na to, kdy tam hrál a jaké hodnoty zastává. Válka je vždycky tragédie. Cokoliv nad rámec toho je zbytečné komentovat.

Tak pojďme do Švýcarska, kde se vám daří. Máte podobná čísla jako v loňské titulové sezoně, úspěšnost zákroků opět kolem 93 procent, obdržené góly na zápas pod dva.

Čísla jste mi řekl v sezoně teď poprvé, myslel jsem, že jsem na tom hůř, protože začátek mohl být lepší z mé strany, ale teď jsme začali hrát líp, mám z toho radost.

Jste druzí za Davosem. Jediným cílem je obhajoba titulu?

Samozřejmě. A já jsem za to rád. Pro někoho jsou takové ambice svazující, ale tady se za nic neschovávají - rovnou řekli, že chtějí vyhrát double - ligu a Ligu mistrů. Celou kariéru jsem hrál za týmy, které měly tyto ambice. Jen v Kunlunu byla ambice dostat se do play off. Jsem zastáncem toho, že tlak z nás vyždímá to nejlepší. Pokud s ním dokážeme zacházet. To je alfa omega úspěšného gólmana - zvládat zápasy v hlavě.

To se vám soudě i podle třech titulů daří výborně.

Strašně mě potěšilo, co o mně řekl náš trenér Marc Crawford - že jsem jeden z psychicky nejsilnějších gólmanů, co pod ním chytali, že mu připomínám Patricka Roye. Nechci naše kariéry srovnávat, ale upřímně mi to polichotilo.

V bráně působíte klidněji než pruďas Roy. Zanadáváte si vůbec pod maskou, když dostanete hloupý gól?

To víte hned, řeknu si to, ale vím, že nemá smysl se v tom hrabat. Stalo se. A co jako? Jedem dál. Když to začnu řešit, můžu si jen ublížit. Hráči jsou rádi, když vidí gólmana vyklidněného, než kdyby plašil, skákal, rozhazoval rukama, strkal se v brankovišti. Jak se v bráně prezentujete, to přenášíte na tým.

Měl jste někdy možnost zkusit nejlepší ligu světa?

Možnost v Americe jsem nikdy nedostal. Mrzí mě to, protože se mě spoluhráči občas ptají: Jak to, že jsi nebyl v NHL? I trenéři se mě na to ptají, což mi lichotí. Ale někdy to tak je, beru to sportovně. Aspoň jsem nechal synovi místo, kde mě může překonat a řekne si: Hraju v NHL, tak jsem lepší než taťka! Naštěstí má dost rozumu a je v útoku.

Crawford vedl Kanadu na turnaji století v Naganu, takže bych očekával, že Čechy nemá zrovna v lásce.

Taky jsem se bál, že Čechy moc nemusí, což vidím, když hrajeme proti týmu, ve kterém jsou Češi. Přijde na řadu to jeho: Dejte si na ty Čechy pozor. Ale já s ním mám hrozně dobrý vztah. Je to také dané tím, že pro gólmana je hlavní trenér brankářů, který řeší všechno.

Nagano Crawfordovi raději nepředhazujete?

Ani ne. Měli jsem vánoční večírek, byl tam stand-up komik, trenérovi nakládali, ale pak mu lezli do zadku, že musí vyzvednout, že vyhrál Stanley Cup i zlatou medaili na olympiádě. Tak jsem si odkašlal: No, tak tu jsme vyhráli my! Ale nebudeme otevírat staré rány.

Crawford je známý i prchlivou povahou, kvůli které měl v NHL problémy. Zklidnil se po šedesátce?

Emoce má, to je jasné. Je docela sranda, že v Omsku jsem měl za kouče Boba Hartleyho, který také vyhrál s Coloradem Stanley Cup. A v Kunlunu jsem měl Curta Frasera. Jsem rád, že mám zkušenost s trenéry z NHL.

Pomáhají si v přípravě i sestřihy hry týmů NHL?

Občas jo. Hlavně děláme tréninky NHL. Máme v šatně obrovskou televizi. Vždycky ráno přijdu do šatny, zapnu NHL highlighty. Myslím, že byste se měl dívat na ty nejlepší a vidět, že také oni dělají stejné chyby jako vy, nebo vidět od nich ty geniální věci. Hrozně rád sleduju Švéda Jacoba Markströma.

Sledovat ve Švýcarsku už nemůžete útočníka Romana Červenku, který se před sezonou vrátil do extraligy. Chybí tamní soutěži?

Roman si vybudoval ve Švýcarsku skvělé jméno, zařadil se mezi hlavní hvězdy soutěže. Poslední dvě sezony bylo znát, že je na něj liga připravená, nebyl tak dominantní jako v předchozích letech. A za mě tak přesun domů dával smysl. Je na něm postaven ambiciózní tým, po mistrovství světa je ve výborné pozici také směrem k fanouškům.

Červenka pomohl Česku ke světovému zlatu z Prahy. Mrzelo vás, že vás nominace minula, třebaže jste získal titul a byl zvolený nejlepším brankářem švýcarské ligy?

Samozřejmě. Úspěch v nároďáku mi chybí, každý by chtěl být toho součástí. Pravdou je, že pražský šampionát má v rámci nominace a zájmu hráčů se účastnit specifika. Když se podíváte, s čím jsme odjezdili předchozí turnaje, tak zájem o mistrovství nebyl tak velký. Je to takové výběrové – do Prahy chtějí všichni, do Rigy ne, Finsko taky není tak zajímavé. Na druhou stranu je to pochopitelné a zlatý úspěch dal na finální nominaci razítko. Klukům i celému hokejovému Česku jsem úspěch moc přál. Česká republika dlouho čekala na velký hokejový úspěch a fanoušci si ho zasloužili.

Pro vás je cenný kov s národním týmem zakletý. Jako byste chtěl tak moc, až to nevyšlo. Nechybí vám klíčový zápas, kdybyste kasu zamknul? Nebo vám neseděl systém v reprezentaci?

Upřímně nevím. Mé první mistrovství jsme prohráli na nájezdy, druhé v Rize jsme prohráli čtvrtfinále 0:1, takže si nemyslím, že by to nebyl můj styl. Ale k tomu, abyste vyhrál, se musí sejít všechno. A vždycky něco chybělo.

Kvalitou do reprezentace pořád patříte. Čekáte ještě nominaci vůbec?

V brankovišti nás bota netlačí. Já si navíc uvědomuji, že nemládnu. Ale věřím, že výkonnostně jsem ještě neřekl poslední slovo. Nominace je na trenérech, mají z čeho vybírat. Osobně bych ale uvítal jakoukoliv společnou komunikaci, nejsem už dvacetiletý junior. Stačilo by mi dozvědět se, zda je pro mě reprezentace uzavřená, případně zda se počítá s šancí pro zkušené hráče na závěrečném kempu před šampionátem a aktuálně se zkouší mladí kluci. Jednoduše se dozvědět, na čem jsem.

Do švýcarské ligy se nahrnuli hráči z KHL. Je to znát na kvalitě soutěže?

Bezesporu. Jsou tady strašně dobří cizinci, dělají ligu o dost lepší. U nás třeba Lehtonen, Grant, mají zkušenosti z NHL. Hráči par excellence. Lehtonen vyhrál olympijské zlato, dvakrát mistrovství světa, to je radost. Ale vůbec si to netroufám porovnat s extraligou, protože v ní už nejsem několik let. Bylo by pokrytecké, kdybych začal tvrdit, že švýcarská liga je lepší, když nevím, jaká teď česká soutěž reálně je. V klubu máme také hodně dobrých Švýcarů na rozdíl do jiných týmů, kde hrají prim cizinci. Třeba Kukana, Malgina.

Dokáží se díky tomu s klubem lépe ztotožnit fanoušci?

Švýcaři jsou hodně nacionalističtí. V KHL jsem byl zvyklý, že cizinec je hvězda, tady jsme upozadění. Svým způsobem je to svoboda, máte víc času na práci. Média, tlak fanoušků i slávu řeší hlavně Švýcaři. Ze začátku jsem si na to nemohl zvyknout. Jeden hráč z jiného týmu, který byl dřív můj spoluhráč, to vůbec nemohl skousnout. Byl zvyklý na roli tváře týmu, opěvované hvězdy, neunesl to a odešel. Jeden den se to ve mně zlomilo a řekl jsem si: Na co si tady budeš hrát? Vždyť jsi nikdo, hraj hokej a nestarej se o rozhovory. Ohromně mě to osvobodilo, postavilo mě to i nohama na zem, takže to vidím jako pozitivní věc. Ve Švýcarsku je to tak, že si to musíte hodně zasloužit. To jsem začal cítit po titulu. Fanoušci už vám projevují nějaké uznání.

Dřív jste říkal, že by vás lákal ještě titul ve švédské lize. Pořád to platí?

Záleží, jak dlouho mě tady budou chtít. Žena je v cizině spokojená, tlačí mě, ať se ještě do Čech nevracíme. Vidím to stejně i kvůli malému, když tady začal školu. Bylo by fajn ještě pár let vydržet.

A kam se pak budete vracet? České Budějovice, nebo Třinec?

Tam, kde mě budou chtít. Barák máme v Třinci, odkud je žena, i v Budějovicích, odkud jsem já. Jarda Kameš říká: Šimonku, ty už se do Čech chytat nevrátíš. Doufám, že můj konec kariéry je ještě daleko.

Co pak?

Mám něco v hlavě. Díky bohu mi dal hokej možnost si vybrat, co by mě bavilo. Nebude to o tom, že budu muset někde být. Ale určitě chci něco dělat. Jestli to bude spojené s hokejem, uvidíme.

Slabost máte pro veterány, auta.

Mám 911 z osmdesátého druhého roku, ale opravy nechávám na odbornících. Mám rád adrenalin, sice mám veteránka, ale nechal jsem motor opravit tak, abych nejezdil jako sedmdesátiletý dědeček, aby to byl fakt sporťák. Mám rád otáčky. Dělá mi radost. Teď jsem si udělal radost ještě s motorkou. Nechal jsem si postavit podle sebe také veterána, bavoráčka. Budu si brblat na tréninky na motorce.

Víte, co se říká: motorkáři se dělí na ty, co spadli a na ty, co spadnou.

Motorku mám místo skútru. Zatím jsem tomu nepropadl. Může se to změnit. Mám to jako stylový dopravní prostředek z bodu A do bodu B. Motorku si chci nechat přivést do Curychu. Budeme tady zůstávat kvůli škole s malým do půlky července. Jsou tady krásné cesty, scenérie, které stojí za to aspoň projet.

Vaší nejvýraznější mimohokejovou aktivitou je charitativní projekt Saves Help. Jak pokračuje?

Pomocí je rozjetých opravdu hodně, jsem strašně rád za to, jak to jede. Dává to smysl. Jsem rád i za to, že když přichází do extraligy mladá brankářská krev, sami se ozvou: Heleďte, my jsme jediní, co tam nejsme, můžeme se připojit? No jasně! Stejně jsem měl v plánu ti volat. Jsem rád, že ti kluci chtějí pomáhat.

Kolik brankářů už pomáhá zákroky?

Sedmdesát dva hokejových a kolem pětadvaceti fotbalových. Hlásí se i amatérští brankáři. Z toho důvodu jsme udělali tři členství - zlaté, stříbrné a bronzové. Tímto si koupí také členství v Saves Help.

Kolik přispíváte zákrokem?

Deset korun je minimum, platí se za zákrok v zápasech základních částech jednotlivých soutěží. Je však na každém gólmanovi, kolik v reálu pošle. Mnohdy ten příspěvek výrazně převyšuje částku, která by odpovídala počtu zákroků. Strašně si vážím toho, kolik hráčů se do projektu zapojilo.

Kdy vám došlo, že jako sportovní osobnost můžete pomáhat druhým?

V jednu chvíli mi hokej nedával moc smysl, říkal jsem si, že jen beru a nic nedávám. Pak mě napadlo, že zákrok může mít nějaký smysl, že z něj nebudou mít radost jen spoluhráči a vedení, ale i děti. Začal jsem oslovovat gólmany a všichni řekli, že jdou do toho. Největší síla je v tom, že je nás tolik.

Když jste jako kluk řekl tátovi, ať prodá PlayStation, abyste měl na novou výstroj, byla to skvělá investice.

To jo. Ale začalo to tím, že doktorka mi řekla, ať skončím s hokejem, jinak mě to zabije. Já chtěl původně být útočník. Ale byl jsem furt nemocný.

Neudýchal jste to?

Začal jsem brečet, že nechci skončit s hokejem. A ona řekla: Ježíš, tak jdi třeba do brány! Tam se jen stojí. Okamžitě mě napadlo, že je to dobrý nápad.

A rychle jste zjistil, že v bráně se jen nestojí.

To jsem zjistil hned na dalším tréninku, že jste celou dobu ve dřepu a pálí vás stehna jen z toho, že jste v základním postoji.

Nepochyboval jste v Krumlově, Táboře, Písku, nebo Třebíči?

Několikrát jsem byl na pochybách. Nevím, jestli jsem na tom neměl, nebo byl mládežnickou reprezentací přehlížený. Spousta kluků má hodně mládežnických reprezentačních startů, ale žádné dospělé. Až na nich teprve záleží. Je pravda, že když jsem chytal jako dorostenec za chlapy Krumlova kraj, říkal jsem si, kde to jsem. Ale chodilo na mě sedmdesát střel za zápas.

A zlepšoval jste se.

Další rok už jsem chytal v juniorce. Trenér Stárek si mě vybral na jeden zápas proti Zlínu. Vyhráli jsme a začínalo se to lámat. Jenže největší síto přišlo pak - z juniorů do chlapů. V tom zase hrál roli pan Stárek, který trénoval Tábor. Vzpomínal, jak mě vytáhl do juniorky, ať jsem prý připravený, že pozítří hrajeme s Olomoucí. Řekl jsem mu: Já jsem připravený, dejte vědět! Zavolal, vyhráli jsme 2:1 na nájezdy. Pak se to rozjelo.

Dalším vaším klíčovým trenér je váš táta?

V každém období života máte někoho, kdo byl pro vás strašně moc důležitý. Táta v začátcích, Jarda Kameš v Třinci, jednoho z nejlepších trenérů brankářů v životě jsem měl v Omsku. A když jsem si myslel, že nemůžu mít lepšího, přišel do Curychu jeden švédský trenér, který je snad ještě lepší. Na trenéry brankářů jsem měl ohromné štěstí.

I ve třiatřiceti se můžete zlepšovat?

To jim říkám od začátku: Chci na něčem pracovat, řekni mi, co se ti na mně nelíbí, pojďme to odstranit a zlepšit mě třeba o jedno procento.

Formovalo vás dětství s tátou, který se o vás staral po rozvodu, že chcete být také dobrým vzorem pro své děti?

To chci. Chci to hlavně předávat dětem, jít jim příkladem. Myslím, že to je velká zodpovědnost každého profesionálního sportovce - vystupování na veřejnosti, do médií. Když vidím, jak mě motivoval Petr Košák, co chytal za Vimperk, tak si říkám, že já můžu být pro ještě víc dětí vzorem. I proto vznikl projekt Saves Help, abychom dětem ukázali, že to není jen o sportu, ale o důležitějších věcech - myslet na ostatní lidi.