Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nevíme, jestli nedělní Velkou Pardubickou vyhrál Godfrey, nebo Sexy Lord. Extrémně těsný finiš sedmikilometrového dostihu nešlo rozsoudit, protože se rozbila cílová kamera. Neobvyklá situace vyvolala mnoho emocí a zmatků. Právem se o ní mluví jako o průšvihu.
Mrtvý závod. Vyhráli oba.
Kromě řady praktických problémů – například pro sázkaře a sázkové kanceláře – má takový verdikt ještě jeden, méně uchopitelný důsledek: pocit zklamání.
Najednou se dozvídáme, že něco nevíme a už se to nejspíš nedozvíme. Nejen ve sportu, kdy dokážeme měřit a vyhodnotit i ty nejjemnější rozdíly, se jedná o zjevné nedopatření. Notabene u hromadného závodu start–cíl. Kdo s koho je jeho podstata, jeho smysl.
Najednou bum: Nevíme. To by se nemělo stát. A v proměřeném světě, plném výsledkových listin a žebříčků, se také nestává.
Pořadí toho či onoho „koně v dostihu“ bývá známé. Máme početní jistotu, kterou nutně potřebujeme – k orientaci v informacích, ke svému rozhodování, k sečtení a vyhlášení výsledků voleb a spoustě dalších věcí. Musíme vědět, ne nevědět. (Ve sportu díky technice přesně víme i to, jestli byl ofsajd, což také není ideální, protože rozhodčí někdy „ví až moc“.)
Zpráva, že vítěz Velké Pardubické zůstal neznámý, nás překvapila nebo i zaskočila. A připomněla, že i „nevědět“ je možná odpověď. Život sice dost často komplikuje, ale pořád k němu patří.
