Článek
Nedělní závěrečná časovka už podle očekávání nic nezměnila. A tak poprvé v historii vyhrál závod Australan. České fanoušky mimořádně potěšil Jan Hirt, který si dojel pro skvělé 6. místo a zůstal jen 26 vteřin od místa čtvrtého.
Jaký to byl vlastně závod? Určitě ne nudný, ale až na předposlední etapu ani výjimečně dramatický. Jakoby trochu chyběly některé velké hvězdy – Roglič, Pogačar, Bernal, ale i Sagan nebo Alaphilippe…
Teprve zmíněná sobotní 20. etapa na Passo Fedaia nabídla dlouho chybějící drama a klíčově zamíchala pořadím. Giro něco takového potřebovalo. Hindley (stáj Bora-Hansgröhe) drtivým nástupem v závěru vysvlékl svého hlavního soupeře Carapaze (tým Ineos) z růžového dresu lídra závodu. Porazil ho navíc o takový rozdíl, že nedělní časovka už nemohla nic rozhodnout. Australana přitom málokdo pasoval před závodem na favorita. Ale nezapomeňte, že už v roce 2020 útočil na Giru na prvenství a nakonec skončil těsně druhý.
Jediný český jezdec Jan Hirt začal dobře a v průběhu třítýdenního závodu, který odstartoval v Maďarsku, se ještě lepšil. Dobyl královskou etapu do Apriky a jeho šesté místo je druhé nejlepší historické české umístění na velkých třítýdenních světových závodech (po pátých místech Romana Kreuzigera na Tour de France i Giru).
Kdo to je Jai Hindley
26letý Australan se narodil v Perthu, v nejodlehlejší západní civilizaci světa. První zahraniční úspěch zaznamenal v roce 2016, když dojel 5. na Tour de l´Avenir, jakési Tour de France pro mladé jezdce. V roce 2019 se jen 60 kg vážící vrchař a specialista na etapové závody umístil druhý na Kolem Polska a o rok později už byl těsně druhý na Giru. Růžový dres prohrál až v památné závěrečné časovce s Tao Geoghegan Hartem z Ineosu.
Loňský rok se mu vůbec nevydařil, ale letos v novém dresu stáje Bora-Hansgröhe ožil a vše si vynahradil. Po Cadelovi Ewansovi, který vyhrál v roce 2012 Tour de France, je Hindley teprve druhým Australanem, jenž zvítězil na Grand Tours a prvním vůbec na Giru.
„Nejsme tu, abychom navlékali ponožky stonožkám,“ použil ve zbytku světa nezvyklou australskou frázi, když hodnotil své vítězství v 9. etapě do Blockhausu. „Jsme tu, abychom vyhráli závod,“ zdůraznil motivaci před posledními dny závodu. „Chtěl jsem si dokázat, že jsem schopen jezdit na takové úrovni. A že to nebyla náhoda (druhé místo na Giru v roce 2020), jak si lidé na sociálních sítích myslí.“
Po vítězné 20. etapě pak dodal: „Už od malička jsem věděl, že chci být profesionálním cyklistou. Být na Giro d’Italia a mít na sobě růžový dres předposlední den, jako jsem to udělal před dvěma lety, je opravdu emotivní. A byla to opravdu klikatá cesta vrátit se. Nevěděl jsem, jestli se v tomto dresu znovu vrátím, ale teď jsem vděčný všem lidem, kteří mě sem dostali.“
Byla to evidentní narážka na sportovního ředitele Enrica Gasparotta, který přišel do Bory také až letos a evidentně si oba sedli.
Menší napětí na Giru možná způsobilo i to, že hlavní favorité na celkové pořadí jen jedinkrát – v 9. etapě, která končila výjezdem na Blockhaus v Apeninách – bojovali ve finiších o pódium. Ve všech ostatních etapách byl vždy před nimi někdo z úniků a favorité dojížděli v trochu nepřehledných taktických bojích až za nimi.
Koho vyzdvihnout? Určitě oba zmíněné hlavní aktéry. Také francouzského sprintera Arnauda Demara, který vyhrál tři etapy a získal i bodovací dres. Koena Bouwmana nebo Simona Yatese – ti vyhráli dvakrát. Mathieu van der Poela, zvítězil sice jen jednou a nezískal bodovací dres, ale předvedl skvělý výkon v obou časovkách a zejména v horské 17. etapě. A konečně také Eritrejce Biniama Girmaye, který potvrdil, že patří do absolutní světové špičky. I když si pak po vítězství v etapě bizarně poranil oko při nešťastném otevírání šampaňského na pódiu.
Největší překvapení? Jai Hindley a Jan Hirt. Na to, že by si Australan dojel pro vítězství, by před Girem vsadil málokdo. Na Hirta uprostřed první desítky nikdo.
Byla to také jedna z velkých a trochu nečekaných proher Ineosu – nejbohatší stáje světového pelotonu. Tým neměl takovou sílu a údernost jako dříve. V úplné top formě nebyl ani Carapaz, ani ostatní. Ukazovalo se to už v průběhu závodu, kdy Hindley začal postupně stahovat Ekvádorce až na pouhé tři vteřiny. Klíčová mohla být pro Ineos i ztráta dvorního domestika Richieho Porta (odstoupil kvůli žaludečním potížím) před poslední horskou etapou. Ale je otázkou, zda by s ním bylo lépe.
Naopak to byl dosud největší historický úspěch stáje Bora-Hansgröhe (a jejího předchůdce NetApp) na velké třítýdenní Grand Tour. Za 12 let existence ještě nikdy nevyhrála ani nebyla na pódiu. Teď má navíc na 7. místě Emanuela Buchmanna a je to rázem tým, který má i v kopcích obrovskou sílu.
Podobně Hirtova stáj Intermarché-Wanty-Gobert, jež má asi nejnižší rozpočet ze všech, nebyla za 14 let nikdy na závodech GT ani v první desítce. Teď má kromě českého jezdce ještě na osmém místě Domenika Pozzoviva. Letos vyhrála i klasiku Gent–Wevelgem, na Lutychu byla druhá a na Paříž–Roubaix čtvrtá.
Ta největší otázka ale musí jít po skončení závodu na Jana Hirta. Byl to jeho vrchol, nebo se bude schopen ještě zlepšit a vystoupat na Grand Tours třeba až na pódium? Určitě ho limituje horší časovka a vše ovlivní také jeho další působení. V Intermarché-Wanty-Gobert mu končí smlouva a o jeho budoucnosti probíhají intenzivní jednání.
