Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Někteří čeští fotbaloví reprezentanti, třeba pánové Vitík a Černý, si postěžovali, že pražský Eden zaplnili v úterý při jejich zápasu s Ukrajinou (Češi zvítězili 3:2) především fanoušci soupeře.
„To raději budu hrát na prázdném stadionu. Tohle je český nároďák a my jsme v Praze. Všichni jsme viděli, jak to vypadalo. Strašný,“ stýskal si Václav Černý, který hraje za Glasgow Rangers ve Skotsku.
Jako člověk, který se již zhruba 45 let považuje za fanouška českého národního týmu a který pamatuje dokonce i časy, kdy naši chlapci dokázali nedostat v Gruzii čtyři góly a hráli nejlepší fotbal v Evropě, bych se českým reprezentantům tuto situaci pokusil vysvětlit.
Viděl jsem za poslední dva roky na vlastní oči na stadionu devět utkání národního týmu – doma, venku i na Euru.
Z těchto zápasů jsme vyhráli tři – proti Polsku, na Faerských ostrovech a s Moldavskem. Ten druhý a třetí tým by pravděpodobně měla porazit i Karviná, pokud by se pánové sešli v jedenácti.
A pak jsem taky ještě viděl jiné věci. Čtyři góly nafasované doma od Portugalců v září 2022. Prohru v St. Gallenu se Švýcarskem o tři dny později. Dobře, jsou zápasy se silnými soupeři, které nevyjdou.
Pak jsou tady ale opravdová traumata. Třeba loňský zářijový domácí zápas s Albánií. To byl ještě za mého mládí soupeř, kterého nebylo potřeba brát vážně. Teď to skončilo 1:1, a pokud jste náhodou tuhle fotbalovou lahůdku neviděli, bylo to strhující zhruba jako konsolidační balíček vlády Petra Fialy.
Mysleli jsme si, že to bylo opravdu hodně, hodně mizerné. Ale pak přišla odveta v Albánii. Nikdy jsem si nemyslel, že se dobrovolně zúčastním tak strašlivého volnočasového zážitku. Myslím, že něco takového by mohlo soutěžit snad jen s koncertem skupiny Tublatanka. Prohráli jsme 0:3 a zdaleka nejpříjemnějším momentem celého večera byla osobní prohlídka při vstupu na stadion, po níž jste byli rádi, když vám ponechali aspoň pas a oblečení.
Pusťte si Šťastné pondělí
Naštěstí jsme nakonec kvalifikaci na Euro zvládli. V Plzni jsme jako parní válec přejeli 1:0 gólem z penalty tým Faerských ostrovů, skládající se z několika tamních rybářů, kteří měli zrovna čas a chuť zajet na výlet do Evropy.
Definitivní tečku za naším postupem udělalo vítězství 3:0 nad Moldavskem v Olomouci. Ano, tady jsme na tribuně prožívali opravdu radostné okamžiky. Zvlášť když jsme na chvíli pozapomněli, že drtíme Moldavsko (když už jsme ho neporazili na jaře u nich) a že tenhle úspěch trojice Coufal, Brabec a Kuchta zodpovědně oslavila už dva dny před zápasem v olomouckém klubu Belmondo. Asi aby dala fanouškům najevo, jak moc jim na nich záleží.
No a pak už přišlo Euro. Nebudu si stěžovat. Dcera viděla na vlastní oči Cristiana Ronalda, a já tak vyhrál obvodní kolo soutěže Otec měsíce. Hamburk je krásné město a aspoň jsme tenkrát ještě s Gruzií sehráli důstojnou partii. Celkově se Euro sice úplně nepovedlo, ale taky jsme teoreticky mohli mít bodů i méně. Přesně o jeden méně, to bychom pak už neměli žádný.
Abych zase zbytečně sám sebe nelitoval: Ty zápasy mě nestály ani korunu – byl jsem na nich pracovně. Ale spousta lidí si za ně zaplatilo – a taky za cestování, ubytování, jídlo. Potkávali jsme na venkovních zápasech vždycky podobnou partu fanoušků, kteří se i v Tiraně za stavu 0:3, kdy jsme si my ostatní už jen hrozně přáli být kdekoliv jinde, poctivě snažili překřičet 20tisícový albánský kotel. Za českou reprezentaci vydal každý z nich hrubým odhadem desítky tisíc korun, které mohl utratit jakkoli jinak.
A teď speciální vysvětlení pro pány Vitíka a Černého: Peníze, které vyděláváte a z nichž vám přeju každou korunu, protože hrajete za reprezentaci, zatímco já to dotáhl nejdál do druhé hanspaulské ligy, kupodivu nevznikají tak, jak tvrdí Alena Schillerová. Tedy foukáním kouře do vody. Všechno platí fanoušci. A to doslova všechno: V lístcích, v účtech za kabelovou televizi, kde na fotbal koukají, v merchandisingu, v sázkách, svou pouhou existencí důležitou pro sponzory a majitele klubů.
Poslechněte si Šťastný podcast
Už při loňských zápasech s Polskem i Albánií bylo v Edenu významně víc fanoušků soupeře, než by odpovídalo kvótám, na něž mají hosté nárok. Poláci a Albánci chtěli svůj národní tým vidět i v Praze. Češi ani tam.
Možná je to nespravedlivé, ale jak praví stará fotbalová moudrost: Fotbal není spravedlivý, míč je kulatý, každý zápas začíná za stavu 0:0, většinou vyhrají Němci, ale když už se prohraje, musí u toho aspoň hořet tráva. (Ve skutečnosti, jak jste si asi všimli, jde o několik mouder spojených do jednoho.)
Ale když tráva nehoří, nehoří ani fanoušci. Václav Černý – mimochodem, jeden z největších talentů českého fotbalu v poslední dekádě – to vlastně řekl docela přesně. Radši bude hrát na prázdném stadionu, ale bude přitom vědět, že hraje za národní tým v Praze. Ještě pár podobných zápasů, jako jsme viděli minulou sobotu v Gruzii, a jeho přání se mu vyplní.
