Ztracený kufr a chyba tlumočnice. Bobby Charlton byl pohřben

Vzpomínku na Bobby Charltona jsme aktualizovali o záběry z jeho pohřbu.

Vlastně se podruhé narodil, když 6. února 1958 přežil leteckou havárii při mezipřistání v Mnichově, když se Manchester United vracel z utkání Poháru mistrů z Bělehradu proti Crvené Zvezdě.

Zbyl jako jeden z mála z proslulé líhně trenéra Matta Busbyho zvané The Busby Babies (Busbyho děti), která začínala dobývat Evropu. Snad tomu osud tak chtěl, že právě Charlton, jenž se po zániku většiny týmu z křídla přesunul do středu pole a stal se tvůrcem hry, šířil jeho odkaz a naplnil ho slávou.

Na poli klubovém, ale i reprezentačním.

V roce 1969 mu už také zesnulá britská královna Alžběta II. připnula nejvyšší státní vyznamenání Řád britského impéria na hruď, o čtyři roky později přidala další kříž se stuhou ke krku.

Foto: Pohřeb Bobby Charltona:

Stal se šlechticem, lordem, sirem. Zůstal však nadále normálním člověkem, synem horníka, který se nad nikoho nepovyšoval.

Byla to na jaře 1990 hodně vzácná návštěva. Nejen fotbalová, ale rovněž společenská, doslova noblesní. Československo se po pádu totalitního komunistického režimu a po politických změnách nadechovalo do svobodného ovzduší, začalo zajímat demokratický svět. Fotbalová federace pod vedením funkcionáře evropského formátu Václava Jíry získala na přípravný zápas před mistrovstvím světa v Itálii lukrativního soupeře – Anglii.

A jako ambasador reprezentace země, která vynalezla fotbal, přijela osoba nejvzácnější – sir Robert Charlton, mistr světa 1966.

Redakce týdeníku Gól využila jeho přítomnosti, prosbu o unikátní rozhovor – trval téměř dvě hodiny – anglický lord neodmítl. První dotaz měl navodit vstřícnou atmosféru, zacílil na jeho milovaný klub Manchester United, jehož byl dvacet let ozdobou a dosáhl s ním největších úspěchů.

Až s náznakem se trochu vzácnému hostu vlichotit přišlo označení, že jde o jeden z největších klubů světa. „Vůbec největší!“ odmítla klubová legenda jakoukoli pochybnost, že by se mohlo na této téma diskutovat. „Vůbec největší!“ zopakoval Charlton kategoricky.

Nešlo o nafoukanost. „Jen o vztah ke klubu, který mu otevřel fotbalový svět,“ vzpomíná Jan Tauber, velký odborník na britský fotbal, který rozhovor vedl. „Charlton byl ušlechtilý člověk hornického původu, který si na nic nehrál, ale byl hrdý na to, co dokázal,“ připomenul český protějšek, že zpovídaný pocházel z hornického městečka ze severovýchodní části Anglie.

Asi dvě hodiny – přesně se minuty nepočítaly – proběhly ve velice milé atmosféře. „Jeden z největších mých zážitků,“ přiznává Tauber, jenž vyzpovídal mnoho jiných britských fotbalistů.

Jen se nesmělo už ani náznakem pochybovat, že je Manchester United největším fotbalovým klubem na světě. Takové poťouchlosti jeho legenda, která má před stadionem Old Trafford sochu, nepřipouštěla.

Příjemné posezení mohl rušivě poznamenat i fakt, že anglickému fotbalovému vyslanci nepřiletěl na letiště v Ruzyni kufr. „Byl z toho poněkud rozmrzelý,“ připomíná Tauber. „To se sice stává a sám přiznal, že se s tím také už setkal, ale neměl z toho pochopitelně radost,“ dodává.

Jeho osobní věci se však v hotelu Palace ve středu Prahy, kde byl ubytován, objevily během rozhovoru pro týdeník Gól. „Viditelně pookřál,“ vybavuje si Tauber. Hned byla atmosféra přívětivější.

Vzácný host vyhověl požadavkům i dalších zástupců sdělovacích prostředků, v hotelu s ním proběhla tisková konference. Jeho postřehy k ambicím anglického týmu, který následně v přípravném utkání v dubnu v Londýně porazil československý tým 4:2 a na italském šampionátu skončil nakonec čtvrtý, byly trefné a dosti i kritické.

Přestože v kádru trenéra Bobbyho Robsona zářily takové hvězdy jako Gary Lineker, Paul Gasciogne, Peter Shilton, Bryan Robson, David Platt či Chris Waddle, moc mu nevěřil. Objevil hlavní příčinu: chytrý stoper, který by usměrňoval obranu. Jako měli němečtí mistři světa Klause Augenthalera, československý tým Jána Kociána (připraveni převzít úlohu byli i Jozef Chovanec a Miroslav Kadlec), v anglickém obranný mozek s konstruktivním přechodem do ofenzívy na trávníku nepobíhal.

Anglický lord to vystihl jasně: „Máme potíže s liberem!“ Jenže tlumočnice, která neměla fotbalové znalosti, tento termín neznala. Pomohla si: „Anglie má potíže s liberály!“ Následná omluva, že pracovala pro československou ambasádu v Londýně, byla přijata…

Na rozdíl od o dva roky staršího bratra Jackieho, rovněž mistra světa 1966, který jako trenér dovedl irskou reprezentaci k premiérové účasti na mistrovství Evropy (1988) i světa (1990) a stal se v tomto oboru uznávanou veličinou, jeho slavnější bratr v pokusu usednout na lavičku vlastně pohořel.

Pokoušel se o to jako hrající kouč při angažmá na sklonku kariéry v klubu Preston North End stejně jak při exotickém angažmá v Austrálii, ale neuspěl. Kultovní kanonýr Gary Lineker ho sice označil za nejlepšího anglického fotbalistu v historii, ale o trenérské dráze taktně pomlčel.

„Neměl na to povahu,“ soudí český expert Tauber. „Ne všichni vynikající hráči jsou dobrými trenéry,“ upozorňuje na zkušenost, kterou mnozí prošli. „Byl vynikající funkcionář, svému Manchesteru naprosto oddaný až do roku 2020, kdy mu postupující Alzheimerova choroba znemožnila další činnost,“ poukazuje, že se od té doby naprosto stáhl z veřejného života.

K fotbalu měl však blízko, pro mistrovství Evropy 1992 ve Švédsku využil nabídku britské televize na spolukomentování turnaje. Usedal k pultíku, okolo něj další veličiny jako bývalý švédský brankář Ronnie Hellström, německý desetibojař Hans-Peter Briegel, dánský záložník Sören Lerby.

Velkou radost ze svého týmu, který vedl Graham Taylor, ovšem neměl. Ve skupině A skončil poslední, přehoupli se přes něj budoucí šampioni Dánové, domácí Švédové i Francouzi. Dva body za dvě bezgólové remízy (Dánsko a Francie) byly žalostným výsledkem. „V podání pana Taylora to nebyl football, ale fightball,“ vyjádřil záměnou slova foot (noha) za fight (boj) výstižně anglickou taktiku, která ke zdaru nevedla.