Zlatý míč proti válce. Slavný ukrajinský fotbalista Bělanov bojuje proti Rusům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Fotografie, jak se třemi spolubojovníky stojí v zákopu se samopalem v ruce, obletěla svět. A zvedla nebývalou vlnu vlastenectví, protože proti ruskému agresorovi se postavil i držitel Zlatého míče z roku 1986.

Igor Bělanov, jeden z nejznámějších ukrajinských fotbalistů všech dob, se vyjádřil naprosto jednoznačně: činem i slovy. „Žádám vás, abyste okamžitě zastavili krveprolití. Nevinní lidé trpí. Vzpamatujte se. Naše města padají v trosky. Naši dědové a otcové je postavili ne proto, aby v nich bojovali, ale proto, aby v nich žili šťastní lidé. Srdce mi krvácí při pohledu na utrpení a slzy. Už žádné nesmyslné oběti. Prosím z celého srdce! Zastavte válku,“ napsal na Instagramu.

Pro mnohé Ukrajince šlo o mírné překvapení, neboť bývalý sovětský reprezentant byl spíše považován za příznivce ruského národa. Z toho ho usvědčoval starší rozhovor, v němž přiznal, že přijal pozvání ministra vnitra Ruské federace Sergeje Šojgua na oslavu narozenin, a dokonce mu půjčil svůj Zlatý míč.

Při válečném konfliktu se však jasně postavil na stranu napadené Ukrajiny.

Okamžitě získal uznání od dalších dvou ukrajinských držitelů Zlatého míče Olega Blochina (1975) a Andrije Ševčenka (2004). Sympatie však nabral i od fotbalových fanoušků, kteří jeho postoje přivítali. „V zákopu se všechno vyrovná, leží vedle sebe celebrity i bezdomovci, spisovatelé i fotbalisté,“ připomíná devětadvacetiletý Pavlo Maksimchik z Kyjeva, jenž jako povolání nyní uvádí bojovník za svobodu. „V boji za ni nezáleží na tom, kdo jsi byl nebo kdo jsi, všichni platí stejnou cenu,“ dodává.

Tím však Bělanovův postoj nijak nesnižuje. „Jeho rozhodnutí jít chránit sebe, děti a svobodu samozřejmě zaslouží respekt a podporu,“ říká Maksimchik. „Převzal odpovědnost a rozhodnutí nepřenést tuto válku na naše děti, tak jak ji předali naši rodiče nám a naši předci po dlouhá staletí,“ vyjádřil se.

Podobně to vnímají ukrajinští občané v zahraničí. „Bělanov byl vynikající fotbalista a jsme na něj pořád hrdí,“ sděluje Stas Matišinec, jenž pracuje v Praze jako stavební dělník.

Do ukrajinských vojsk vstoupili i jiní známí sportovci: biatlonista Pidručnyj, bývalý tenista Stachovskij, boxer Lomačenko. Nikdo však nevzbudil takový ohlas jako držitel Zlatého míče za rok 1986 a vicemistr Evropy 1988.

Nutno přiznat, že jeho korunovace na fotbalového krále Evropy za rok 1986 se vůbec nečekala. Na mistrovství světa v Mexiku zářil argentinský čert Diego Maradona, jenž dotáhl rodnou zemi k titulu šampiona. Jako fotbalista z jiného kontinentu však dostat hlasy podle tehdejších pravidel ankety nemohl.

Anketě už tři roky vládl francouzský záložník Michel Platini, jelikož však jeho Francie, mistr Evropy 1984, skončila v Mexiku až na třetím místě, zdálo se to být pro takového borce málo. Ten rok skončil až na 11. příčce. Za Bělanovem se na druhé pozici umístil anglický střelec Gary Lineker, se šesti zásahy nejlepší střelec mexického šampionátu, na bronzovém stupínku španělský útočník Emilio Butragueňo.

Pro Bělanova promluvil nevídaný kousek tří gólových zásahů v osmifinále proti Belgii, přestože Sovětský svaz nakonec soupeři podlehl 3:4 a byl vyřazen. Přičetla se mu však jízda neporazitelného Dynama Kyjev Pohárem vítězů pohárů, na cestě vyřadilo v semifinále Duklu Praha (1:1 a 3:0), Bělanov na Julisce skóroval z penalty, ve finále ve francouzském Lyonu přejelo Atlético Madrid 3:0. Bělanov se mezi střelce nezapsal.

Mnohem více totiž v tomto týmu řádili zkušený Blochin (34 let) a neudržitelný Aleksandr Zavarov, který se stal v tom roce nejlepším fotbalistou Sovětského svazu. Doma byl králem on, v Evropě spoluhráč Bělanov.

Společenské změny v roce 1989 umožnily sovětským sportovcům získat zahraniční angažmá, Bělanov zamířil do německého klubu Borussia Mönchengladbach. Odstupné Dynamu Kyjev činilo dva miliony marek, tehdy na české koruny asi 24 milionů.

Pomenší, avšak nesmírně rychlý útočník se do kroniky klubu nijak výrazněji nezapsal. Za dva roky pouhých čtyřiadvacet zápasů v bundeslize a čtyři góly neodpovídaly jeho kvalitám. Potíž byla v tom, že se sovětští sportovci, kteří byli zvyklí na neustálé hlídání a organizování i soukromého života, neuměli ve svobodné společnosti pohybovat.

Angažmá zlomil skandál, když přátelé jeho ženy, s níž se později rozvedl, ukradli v supermarketu zboží docela vysoké hodnoty a přinesli lup do jeho domu. On jako majitel nemovitosti byl policií zadržen a vyslýchán. K obvinění však nedošlo. „Proč by někdo kradl látky a šaty v obchodě, když dva dny předtím poukázal na pomoc postiženým dětem tisíc dolarů?“ ptala se Komsomolská pravda.

Zákon však šel proti němu. Advokát mu objasnil, že podle německých zákonů je jako majitel objektu, kde bylo ukradené zboží nalezeno, viníkem. Vyvázl s pokutovou 25 tisíc marek, ale skandál to byl obrovský. Pro nalezení herní pohody hodně nepříjemný.

Vzájemné trápení hráče a klubu ukončil nakonec odchod do druholigového Braunschweigu, kde prokázal, že fotbal hrát umí.

Po skončení aktivní kariéry se dal Bělanov na podnikání a spoluvlastnil dokonce švýcarský klub FC Wil, který za jeho éry v roce 2004, kdy byl oficiálně nejvyšším představitel klubu ve funkci předsedy, dosáhl historického úspěchu – triumfu ve švýcarském poháru.

Na trenérské lavičce seděl český kouč Tomáš Matějček. „Igor zastupoval skupinu podnikatelů, která ho do funkce dosadila, aby to vypadalo,“ sděluje karlovarský rodák, jenž oblékal na konci minulého století dresy pražských prvoligových klubů Slavie, Dukly, Bohemians i Sparty. „Já ani nevím, v čem podnikali, tak to bylo u bývalých občanů Sovětského svazu tehdy zvykem,“ nepátral, odkud finance jdou.

Bělanova vnímal jako příjemného společníka, který nic ze svého umění neztratil. „Když s námi hrál bago nebo na dvě, byl nejlepší,“ upozorňuje Matějček. Rovněž vnímal jeho vlastenecké cítění. „Miloval rodnou Oděsu, byl ukrajinský patriot,“ zdůrazňuje. „Ale nikoli nacionalista, tehdy se ani nerozlišovalo, kdo z kterého místa bývalého Sovětského pochází,“ podotýká český trenér.

Zvýšené vlastenecké cítění, které ho dovedlo až do zákopu, v něm vyvolal až letošní válečný konflikt.

Když anketa Zlatý míč slavila v roce 1996 jubileum 50. výročí existence, rozhodla se redakce organizátora francouzského časopisu France Football nafotit všechny dosavadní držitele prestižní trofeje v místě, k němuž mají nejvřelejší osobní vztah. Český laureát Josef Masopust (vítěz v roce 1962) se postavil na Karlův most a za zády měl Hradčany. Igor Bělanov se postavil na oděské Potěmkinovy schody.

Na dominantu města na pobřeží Černého moře, kterou nejvíce proslavil sovětský režisér Sergej Ejzenštějn, rodák z lotyšské Rigy, ve filmu Křižník Potěmkin. Zejména scény s ujíždějícím kočárkem a prchajícím beznohým starcem patří k nejslavnějším v celých dějinách filmu. „Na Igorovi bylo patrné, jak citlivě vnímá tohle místo a vůbec celé město,“ povšiml si francouzský novinář Xavier Barret, jenž měl projekt na starosti.

Přiznal, že i pro něj bylo představení Bělanova v jeho rodišti hodně skličující, pořád viděl scény z filmu, líčící hrůzy války a lidské utrpení, před sebou. „Igor vlastně výběrem schodů vzkazoval všem, že už nikdy nic takového nesmí nastat,“ pochopil Barret odkaz ukrajinského fotbalisty.

Teď se Oděsa ocitla uprostřed válečného konfliktu znovu. A Bělanov se chopil zbraně.