Zlato, přes sto gólů, vysoká škola, prezident. Lička je sběratelem titulů

O medaile, trofeje, diplomy, tituly usiluje každý sportovec, je to podstata jejich činnosti, práce, úsilí. Pochvalná slova jsou krásná, pohladí, ale když po skončení jakkoli dlouhé a bohaté kariéry vitrína slávy zeje prázdnotou, je to dosti smutné.

Není se čím hmatatelným chlubit.

Bývalý útočník Verner Lička, jenž svůj hráčský i trenérský život silně propojil s Baníkem Ostrava, podobné chmury rozhánět z čela nemusí. Trofejí, medailí a titulů nasbíral skutečně mnoho. „Když jsem si to počítal, tak osmnáct,“ prozrazuje své sportovní úlovky. Nebyly ovšem pouze ty.

Většinu si musel vydobýt na poli sportovním, pro jeden – celoživotní – si došel poctivým přístupem ke studijním povinnostem. Honosí se vysokoškolským akademickým titulem ´inženýr´.

Studium si přišpendlil ke svým fotbalovým povinnostem, jako střelec Baníku Ostrava absolvoval Vysokou školu báňskou (nyní Technická universita Ostrava). „Začínal jsem na Hornicko-geologické fakultě,“ vrací se do let skript a seminářů.

Jenže na ní hrozil docela silný střet zájmů. Za velkou kapacitou v profesorském sboru byl považován Miloslav Dopita, který od roku 1977 seděl na nejvyšší židli fotbalového oddílu Baníku Ostrava. „Patřil mezi tři nejvyhlášenější odborníky na šutrologii,“ přikyvuje jeho někdejší žák studentským označením předmětu.

Nařčení, že za několik ligových gólů dostane zkoušku, se vyhnul přechodem na obor ´Bezpečnost práce a požární ochrana´. „Stejně si fanoušci mysleli, že dostáváme známky zadarmo, že na vysokou chodíme jako do houslí,“ odhaluje Lička. „My si však všechno odmakali, studovalo nás víc – Rosťa Sionko, Berti Foks, Jirka Ruš,“ vypočítává spoluhráče, kteří dosáhli na diplom.

Nabyté znalosti v životě nevyužil. „Vyhýbal jsem se tomu,“ netají. I když příležitost byla a lákavá. „Když jsem končil angažmá ve francouzském Grenoblu, byl jsem veden už jako amatér a klub mi musel zajistit zaměstnání. Předseda mi navrhl – Vernere, ty jsi inženýr, mám pro tebe něco,“ vybavuje si pohovor.

Místo s využitím odbornosti se přímo nabízelo „Klub podporovala nadnárodní společnost, která se zbývala zpracováním ropy až po tkaniny a koberce,“ odhaluje český vysokoškolák. „Obrovské haly, 130 zaměstnanců, bezpečnost práce nesmírně důležitá,“ dodává. Ale odpovědnosti se zalekl. „Já mu říkám - ale normy v Československu jsou jiné,“ odmítl zařazení.

Přiznává, že vysokou školu dostudoval za jiným účelem. „Chtěl jsem si dokázat, že něco zvládnu i mimo fotbal, bral jsem to jako výzvu,“ říká Lička. Bral ji ovšem poctivě. „Padesát zkoušek a jen jednou mě vyhodili,“ předkládá svůj studijní index.

Titul inženýr nepoužívá. „Nikdo mi ani tak neříká,“ uvědomuje si. „Jen manželka mi vyčítá, že se tomu bráním. Mám ho v pase, v občance, ale to je všechno,“ uzavírá studentskou kapitolu.

Není větší pocty pro sportovce, než se stát olympijským vítězem. Nasadil si na hlavu voňavý vavřín a užívat si nehynoucí slávy. U fotbalistů je to trošku jinak. Olympijského turnaje se podle ustanovení FIFA nemohou zúčastňovat nejsilnější výběry, o medaile bojují druhé či třetí garnitury.

Ale přesto to sláva je. Československo ji zažilo jednou – v roce 1980 v Moskvě. Ostravský útočník byl pevným členem souboru trenéra Františka Havránka, přispěl k úspěchu gólem v semifinále proti Jugoslávii (2:0), hrál celé nezapomenutelné finále s NDR (1:0). „Ale nějak mám pořád pocit, že k těm slavným postavám nepatřím,“ připouští zvláštní postavení fotbalu v olympijském hnutí.

Turnaj v Sovětském svazu si užil až při závěrečné části. „Až do semifinále jsme bydleli v Petrohradě, tehdejším Leningradě, stranou veškerého dění,“ stěžuje si na odloučenost. V Moskvě to bylo jiné. Především potkával i osobnosti z jiných sportů. „Měli jsme k dispozici čtyři restaurace, sednout si mohl každý, kam chtěl,“ přibližuje prostředí. „A najednou vedle mne Alberto Juantorena,“ i po letech si povzdechne při vyslovení jména slavného kubánského běžce. „Úžasné zážitky,“ rozplývá se při vzpomínce.

Návrat do vlasti byl slavný. „I když jsme měli čtyři hodiny zpoždění, letěli jsme s tehdejším předsedou tělovýchovy Antonínem Himlem,“ nezapomene. Přesun do Ostravy už tak okázalý nebyl. „Naše minivýprava, kterou tvořili spoluhráči z Baníku Zdeňkové Rygel a Šreiner, Libor Radimec a Petr Němec, vystoupila na letišti Mošnov, čekali na nás snad dva lidi,“ rozhlížel se marně po pusté letištní ploše. Přitom druhý zlatý medailista vzpěrač Ota Zaremba pocházel z Havířova..

Olympijské zlato nabylo na hodnotě až časem. Medaile je z poctivého kovu, těžká, nekoroduje, navíc každému vítězi přísluší doživotní renta ve výši 20 tisíc korun měsíčně schválená v roce 2014. A v návrhu je navýšení na 46 tisíc. „Příjemné přilepšení,“ vítá příspěvek sedmdesátiletý důchodce.

O dva měsíce dříve leštil na krku jiný cenný kov – bronz z mistrovství Evropy v Itálii. Po zlatu z předchozího šampionátu v roce 1976 v Jugoslávii se nepovedená obhajoba brala skoro jako neúspěch. „Ale i tuhle medaili zhodnotil čas, je nesmírně cenná,“ nenechá si na ni sáhnout.

Přestože se kontinentální šampionát konal ve fotbalově bohem políbené zemi, nesklidil až nečekaně takový ohlas. „Na zápas s Řeckem v Římě nepřišlo ani pět tisíc diváků, rovněž souboj o bronz s domácím výběrem v Neapoli sledovaly prořídlé ochozy,“ diví se Lička fanouškovskému nezájmu.

Tomu odpovídalo i předání drahého kovu. „Při slavnostní večeři po utkání nás obcházel vedoucí mužstva, předal nám sáčky, kde byly vlaječky, odznaky a jiné upomínkové předměty a bronzová medaile,“ nastiňuje okamžik. „Poblahopřál nám, potřásl rukou a bylo,“ sděluje.

Velké ovace nezněly ani po návratu domů. „Její lesk skutečně zhodnotil až čas …“ opakuje poznatek.

V dresu Baníku Ostrava třikrát jásal nad československým ligovým titulem. První – historický - v ročníku 1975/1976 přišel hodně nečekaně. „Malý zázrak,“ nachází Lička příměr.

Na velký triumf to nevypadalo, po polovině soutěže se Baník krčil na 12. příčce. Střelecká posila přišla v lednu z Opavy. „Přivítali mě starší bardi, brankáři Pavol Michálik a Franta Schmucker, velký šprýmař Pepa Kolečko. A ten se mi smál: proč jsi sem přestoupil? Vždyť spadneme!“ vybavuje si.

Nenastal pád, ale velká sláva. „Byla to jízda,“ kochá se Lička. Velký příspěvek nedodal, nastoupil do sedmi zápasů, ani jednou neskóroval. Ale radost přišla ohromná. Baník se poprvé vyhoupl na čelo tabulky až po posledním kole, po výhře v Plzni.

Dodnes sice ročník doprovázejí dohady a spekulace, proč se jediné korunovace nemohla dočkat socialistickým zřízením nenáviděná Slavia, co probíhalo v zákulisí její fatální porážky na Tehelnom poli s obhájcem Slovanem Bratislava. „O žádných politických hrátkách jsem nevěděl, my jeli do Plzně vyhrát,“ vyhýbá se podobným diskuzím.

K nečekanému titulu přidal už jako opora mužstva další dva v ročnících 1979/1980 a 1980/1981. „To jsme měli silné mužstvo, které právem vládlo,“ nerozporuje nijak zasloužená prvenství.

Naopak ho lehce neustále straší nedobytý ročník 1978/1979. „Přišli jsme debilně o korunovaci v posledním kole po bezbrankové remíze v Prešově,“ připomíná. „Nám stačilo vyhrát, Prešov mohl při shodě okolností ještě pomýšlet na záchranu. Remíza neprospěla nikomu,“ podotýká.

Šlo o velmi smolné období. „V krátkém čase jsme přišli o ligovou trofej, prohráli finále Československého poháru s Lokomotívou Košice, vypadli v semifinále Poháru vítězů s německou Fortunou Düsseldorf,“ povzdechne si.

Kdo by však nechtěl v kariéře zažít semifinále evropské soutěže? „Byl to obrovský úspěch,“ souhlasí.

Dvakrát si nasadil královskou korunu nejlepšího střelce československé ligy v ročníku 1979/1980 za 18 gólů a 1983/1984 za 20. „Vím, že za to musím poděkovat klukům a celému mužstvu, ale nezapírám, že jsem byl trošku egoista,“ naplňuje zažitou představu o lovcích přesných zásahů, kteří jdou za svou kořistí neúprosně a nehledí kolem sebe.

Bylo mu to i vyčteno. „Sedíme jednou po zápase na pivu a Zdeněk Šreiner, který vždycky odvedl v záloze neskutečně moc práce, mi říká: Mám tě rád, ale jsi strašný chrt, nikomu nepřihraješ,“ uslyšel výčitku. „Já mu upřímně odvětil: myslíš, že bych dal za Baník čtyři sta gólů, kdybych přihrával?“

Setkal se i s opačným názorem. „V prvním zápase za francouzský Grenoble jsme porazili Olympique Lyon, já přihrál na rozhodující gól,“ vytahuje případ z legionářského působení. „Seděli jsme pak s předsedou na večeři, chtěl mi něco oznámit, ještě jsem neuměl francouzsky, tak mi to překládali,“ pokračuje. „Já myslel, že špatně, jen jsem zíral. Doslova mi vynadal: Já tě nekoupil, abys přihrával, ale dával góly. Přišel jsi po Zdeňkovi Nehodovi, který se při odchodu zavázal, že přiveden za sebe střelce,“ vytasil jasný požadavek.

Přestože se nachomýtl během své kariéry téměř u všeho, co mělo nějakou hodnotu, v reprezentaci si v devíti zápasech připsal jediný gól. „V kvalifikaci mistrovství světa 1982 ve Španělsku proti Walesu, hlavou,“ tasí okamžitě svůj luxusní zásah.

Víc v československém dresu nedosáhl. „Konkurence byl obrovská,“ téměř se omlouvá. „Mistři Evropy 1976 Zdeněk Nehoda a Béla Masný, Láďa Vízek, Mirek Gajdůšek, k tomu slovenští střelci Laco Petráš, Dušan Galis nebo Laco Jozsa,“ jmenuje soky. „Nebylo to jednoduché,“ dokládá.

Ani krásný gól proti Walesu nejlepšímu střelci ligy místo v dalším kvalifikačním střetnutí v základní sestavě nezajistil. „Novináři mne ubezpečovali, že ho mám jisté. Nastoupili jsme v Tbilisi proti Sovětskému svazu, trenér Vengloš však dal přednost mladému Tomáši Křižovi z Dukly,“ krčí rameny. „Nebylo to jednoduché,“ opakuje.

V nejvyšší československé soutěži nastřílel – pouze za Baník Ostrava – 103 gólů, stal se členem prestižního Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól. „Moc si toho vážím, to je obrovské uznání,“ tvrdí.

A ví proč. „Ke vstupu vede dlouhá cesta, léta na vrcholu. Jeden zápas se vyhrát dá, vstřelit nezapomenutelný gól také, jako například Jindra Svoboda ve finále olympijského turnaje, ale tohle značí dlouhodobou výkonnost,“ objasňuje, proč je na své trojciferné skore tak pyšný. „Bylo to poctivě vydobyté,“ prohlašuje.

V dobových pramenech je často veden jako Werner, tedy v s odkazem na německý přepis svého jména. Příběh dokládá, čím si jeho rodiště severomoravský Hlučín v minulém století prošlo.

„Všichni moji předkové byli Němci,“ rozpřádá. „Máma sice na půl Češka, ale táta echtovní, psal se Paul Liczka. Po Mnichovské dohodě v září 1938 se Hultschin stal součástí Německé říše, táta jako všichni chlapi narukoval do wehrmachtu,“ přibližuje tehdejší dobu. „Bojoval na francouzské frontě, kde padl jeho největší kamarád Werner. Slíbil, že syna pojmenuje po něm,“ dostává se k původu svého jména.

Jenže po válce bylo všechno jinak. Otec se přejmenoval na Pavla Ličku, syn narozený v roce 1954 musel mít v rodném listě české Verner. „Ale často mě uváděli v německé podobě, s W, i když jsem je opravoval, pořád to hlavně novináři psali. Tak jsem je často u toho nechal. Bylo to takové moje fotbalové jméno, pomáhalo mi střílet góly,“ našel v omylu přednost.

Tituly a triumfy sbíral i po skončení aktivní kariéry, jako trenér. V ročníku 2004/2005 se radoval z polského s Wislou Krakov. „Asi nejméně zasloužený a odpracovaný,“ nehlásí valné zásluhy. „Byl už pro klub třetí v pořadí, pátý v sedmi letech, k tomu vystoupení na evropské scéně. Nebylo to nic pronikavého,“ rozkrývá okolnosti.

Český kouč přišel k týmu v lednu, kdy končila legenda Henryk Kaspeczak, která stála za posledními úspěchy. „Odvolat trenéra po takových výsledcích a z prvního místa, už to bylo podivné,“ složitě hledal vysvětlení. „Nahradil ho navíc cizinec s mnohem menšími zkušenostmi,“ přihazuje další.

Poměry zahýbaly i s ním. „Titul jsme obhájili, připravovali se na boj o Ligu mistrů. Jdu na přípravu, na stadionu nikdo, ani hráči, ani nikdo z vedení. Potkal jsem jen bývalého manažera Jerzyho Engela. Nazdar, pozdravil mne. Mám pro tebe nepříjemnou zprávu. Vracím se do klubu jako trenér, mám už podepsanou smlouvu,“ přijal zvěst. „Majitel se naštval a vyhodil celé vedení, komplet,“ zůstal Lička bez angažmá.

Přitom výkonnostní cíl skončit do 3. místa překročil, mužstvo opět usedlo na trůn. „Moc jsem se těšil na boje o Ligu mistrů, stál proti nám řecký skvost Panathinaikos Atény,“ neskrývá rozladění.

Odchod nebyl vábný, ale čas rány hojí. „Mít v trenérském CV polský titul není k zahození,“ přijímá tento zápis.

Na lavičce seděl i při největším úspěchu české reprezentace po rozpadu federace – na stříbrném EURu 1996 v Anglii. „Svezl jsem se,“ nepřisuzuje si opět velké zásluhy. „Dušan Uhrin a Ivo Viktor mne vzali do party. Když si mne osahali, dostával jsem docela široký prostor,“ kvituje důvěru.

Prožil snad nejkrásnější fotbalové okamžiky. „Byla to jízda. Bomba,“ vystihuje stručně postup do finále. Přitom šampionát nezačal zrovna přívětivě, porážkou v úvodním duelu s Německem 0:2. „Hodně se utkání nepovedlo, byl to výprask, ostuda,“ nebojí se silnějších výrazů. „Nálada byla hrozná,“ odhaluje rozpoložení v mužstvu.

Trenér Uhrin se všemi svěřenci prohru rozebral, došlo ke změnám v základní sestavě. A najednou se dařilo. „Mužstvo se narodilo až na šampionátu,“ zdůrazňuje Lička.

Poznatky předal zahraničním kolegům na semináři v Kodani. „Dušan Uhrin to nechal na mně, aby se toho zhostil, odhalil, v čem byl náš úspěch,“ přijal příjemný úkol. V auditoriu pozorně poslouchaly trenérské veličiny jako Gérard Houllier, Berti Vogts, Rinus Michels. Český expert hovořil francouzsky.

I Lička se může pochlubit titulem prezident. Je nejvyšším mužem Unie českých fotbalových trenérů. „To je víc než triumf na hřišti, je to něco hodnotného a trvalého,“ hájí smysluplnost profesního spolku. „Když jsme ho v roce 2012 zakládali, moc nám nevěřili ani nepřáli, měli jsme jen 150 členů,“ ohlíží se zpátky. „Dnes jich máme dva a půl tisíce a základ tvoří kluci do 35 let,“ pochvaluje si.

Nejvíce je hrdý na semináře, na nichž přednášejí zahraniční odborníci. „Připravili jsme jich okolo 150,“ ohromuje číslem. A nabízí i osobnosti, které přijaly pozvání: Aimé Jacquet, Marcello Lippi, Raymond Domenech, Andy Roxbourg, Gérad Houllier, Erik ten Hag. „Bylo to super, dává to smysl,“ nepochybuje o významu této činnosti.