Zlaté časy Bohemky. Jednu záhadu už Bičovský nerozluští, trenér si ji vzal do hrobu

Stará garda Teplic nabízí fotbalovým pamětníkům zajímavé osobnosti nejen severočeského klubu, ale celého českého a ještě i československého fotbalu. Přibývající léta (i kilogramy) některé uznávané plejery posunula do rolí ozdob, které na hřišti už moc nepředvedou.

Mezi ně rozhodně nepatří Přemysl Bičovský, účastník mistrovství světa 1982, mistr československé ligy ročníku 1982/1983 v dresu Bohemians Praha, jenž v srpnu oslavil už dvaasedmdesátileté narozeniny. „Běhá, lítá, bojuje jako za mlada,“ pochvaluje si jeho výkonnostní vklad František Šnobr, funkcionářská stálice teplického klubu, která má starou gardu na starosti. „Nastupuje v záloze, zakládá útoky, brání, chodí do soubojů,“ popisuje přínos klubového odchovance.

Není nejstarší, o rok více hlásí z rodného listu další klubová ikona Jaroslav Melichar. „Ale ten už spíše ukazuje, jak to s míčem stále umí,“ prozrazuje Šnobr.

Bičovský je však uhněten z jiného těsta, stále prohání o dvacet mladší protihráče. „Ještě to trošku jde, dokud nohy slouží,“ stěžuje si i on na pádící roky. „Snažím se udržovat, hlídat si postavu,“ odhaluje svůj přístup k životu. „Zdraví slouží,“ klepe na dřevo.

Hodně mu pomáhá aktivní sportování. „Ještě chodím kopat za Amforu,“ přidává další fotbalovou aktivitu v týmu, který kromě bývalých fotbalistů sdružuje i celebrity ze všech oblastí společenského a kulturního života. „Její zakladatel Petr Salava prohlásil, že za dva roky, až bude Amfora slavit padesát let, její činnost ukončí. Tak vydržím,“ slibuje Bičovský, že s ním může počítat.

A nemusí dodávat, že bude nadále kondičně výborně připravený.

Tělo protahuje a udržuje nejen na fotbalových plochách, propadl také golfu. Moderní osmnáctijamkový rezort Barbara v Oldřichově v Jeníkově má snadno dostupný. „Pět či šest kilometrů od domu,“ sděluje už teplický usedlík, který našel zázemí v centru města na Zámeckém náměstí.

Fotbal naplňuje i jeho večerní zábavu, sleduje v televizi, co se dá. „Ale je toho hodně, sportovní kanály nabízejí tolik zápasů, že to nelze stihnout. Vybírám si,“ přiznává, že dovede i odpočívat. Televizní klání prožívá jen před obrazovkou, do studií jako expert přizváván není. „Ani po tom moc netoužím, abych někomu dával chytrosti,“ nevadí mu, že je jako jeden z nejlepších československých fotbalistů minulého století při výběru hostů opomíjen.

To však neznamená, že by se stranil společenských akcí. Když se v červnu konalo setkání Klubu ligových kanonýrů v rodišti prvního člena Josefa Silného v Kroměříži ku příležitosti jeho 120. narozenin, nechyběl. „A moc jsem si to užil,“ připouští zvláštní příslušník spolku. Sta branek – přesně sto třiceti – dosáhl z pozice záložníka, či dokonce stopera.

Hrál oficiální soutěže téměř do čtyřiceti let, pak se vydal na trenérskou dráhu, ale s tou už také skončil. Naposledy vedl Sokol Brozany, covid uťal nejen jeho činnost. „Už jsem důchodce, nijak jsem ochod do penze neprodlužoval, šel jsem hned, jak to bylo možné,“ nesnažil se udržet za každou cenu na trhu práce.

Odpočinek mu zpestřuje čtyřletá vnučka Nela. „Bydlí v Praze, dojíždím za ní, nebo ona za mnou. Jsou to krásné chvíle,“ neskrývá rozechvění šťastný dědeček.

Patřil neodmyslitelně ke generaci československých zlatých hochů z Bělehradu 1976, v kvalifikaci nevynechal jediné utkání, na postupu přes Anglii a Portugalsko se podílel třemi góly. Vychutnat si zlaté opojení mu však osud nedopřál – z nominace ho vyřadilo zranění. „Co nadělám, to k fotbalu patří,“ smířil se už dávno s osudem.

Když se zlatí hoši setkávají a média připomínají ojedinělý historický triumf československého fotbalu, není mezi opěvovanými. „To se nedá nic dělat,“ nepovažuje to za nespravedlnost. „Nejsem ostatně sám,“ připomíná, že stejné pocity mohou prožívat Ladislav Petráš, Miroslav Gajdůšek, Lubomír Knapp, Karel Kroupa či jeho teplický kolega Zdeněk Koubek, kteří se také na postupu do Jugoslávie podíleli, ale do balkánského kádru se z různých důvodů nakonec nevešli. Bičovský by jisto jistě v něm byl, ale zranění ho zradilo. „Co můžu dělat,“ opakuje .

Luštitelé křížovek ten výraz dobře znají: „bývalý francouzský fotbalista na šest“. Výhoda pro sestavitele je v tom, že začíná na samohlásku „a“ a má v sobě dvě „o“. Amoros, naskočí okamžitě milovníkům výrazů svislých a vodorovných. Pro Bičovského, a vlastně celý československý výběr na mistrovství světa 1982 ve Španělsku, jde však o černou můru.

Manuel Amoros, mistr Evropy 1984, totiž v poslední minutě vyhlavičkoval Bičovského střelu z brankové čáry, čímž udržel remízu 1:1. Francie postoupila až do semifinále, československý tým se s ostudou (bráno tehdejším pohledem) vracel domů. „Brankář Etttori neměl šanci,“ vrací se Bičovský k tomuto momentu. „Amoros všechno posunul jinam,“ dodává.

Ale i s tímto osudovým úderem se vyrovnal. „K fotbalu to patří,“ poznal za léta strávená na hřišti i na trenérské lavici.

Prožil ve fotbale velkou radost, jindy zklamání, někdy se antagonické prožitky prapodivně mísily. Snad nejvíce v semifinále Poháru UEFA na jaře 1983. Bylo to vysloveně klokaní jaro. Bohemians šli neochvějně za prvním mistrovským titulem v historii, váleli i na evropské scéně, kde se probojovali v Poháru UEFA mezi čtyři nejlepší.

V semifinále proti nim stanul slavný belgický Anderlecht Brusel, velká sláva ve vršovickém ďolíčku. Avšak…

Událost, která nikdy z paměti účastníků klání nevymizí. „Sedíme před zápasem v šatně, trenér Pospíchal hlásí sestavu: ‚Stoperská dvojice Prokeš–Marčík,‘“ vzpomíná Pavel Chaloupka, hvězda a nejlepší střelec týmu. „Blesklo mi hlavou, že Přéma (Bičovský) tedy půjde do zálohy. Ale nic! Podívali jsme se po sobě, zírali jako vrány a nechápali. Jen kroutili hlavu,“ nedovedli vstřebat nečekané rozhodnutí nadřízeného.

Vynechaný mlčel rovněž. „Přéma dobře vytušil, že by napjatou atmosféru jen ještě víc zahustil, nechtěl už tak rozj*baný mančaft poslat ještě níž,“ oceňuje přístup kolegy a kamaráda. „Nastoupili jsme bez vůdce, kapitána, našeho nejlepšího hráče,“ dokládá Chaloupka následek tohoto rozhodnutí. „Rozsypaly se veškeré ‚automatismy‘, hledali jsme se, moc chyběl v organizaci hry a po stránce morálky,“ vypočítává. „Výkon malátný, divný, neměli jsme šťávu,“ zdůrazňuje. „Přemek vyběhl až po půli, ale to už jsme prohrávali. Už to bylo pozdě,“ povzdechne si krajan ze severočeského regionu, litvínovský rodák.

„Fanoušci si mě vlastně vyžádali,“ zdůrazňuje Bičovský. Vysvětlení nenalezl ani po letech. „Neměl jsem s trenérem Pospíchalem žádné závažné rozepře,“ dušuje se. „Jako s kapitánem s ním často trenér mužstvo a sestavu probíral, chtěl znát jeho názor,“ přidává se Chaloupka. „Kdyby nechtěl, aby byl Přemek kapitán, tak by jím nebyl,“ upozorňuje.

Co za tímto krokem svérázného trenéra stálo, se už nedovědí. „Vzal si vysvětlení s sebou,“ připomíná Bičovský, že Tomáš Pospíchal zemřel před devatenácti lety.

Patlat se v tom ani nechce, fotbal mu pořád přináší radosti. A přímo na hřišti. „Dokud to půjde, tak budu hrát,“ říká pětačtyřicetinásobný československý reprezentant.

Za Amforu ještě dva roky, za starou gardu Teplic… těžko odhadnout.