Ze Slavie na Nou Camp. Trenérská legenda rozzářila i muzeum v Edenu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kdo zavítá do síně slávy slovutné FC Barcelony, nalezne důstojného pána ve slušivém klobouku a ve vzorně střiženém obleku. Je to opět Ferdinand Daučík, jeden z nejúspěšnějších trenérů katalánské chlouby.

Stažená ideologická železná opona po 2. světové válce mezi dvěma znepřátelenými tábory připravila československý fotbal o jednu z největších trenérských osobností. Slovenský rodák, ve 30. letech jedna z nejvýraznějších postav obrany Slavie Praha a účastník mistrovství světa 1938 ve Francii Ferdinand Daučík si vydobyl po celém světě pověst vynikajícího kouče.

Jeho rodná země – kromě epizodních záskoků na lavičce fotbalového výběru samostatného Slovenského štátu a nově se rodící poválečné československé reprezentace – z toho neměla ovšem nic.

Alespoň si ho však může připomínat a hlásit se k němu. Což se za vlády komunistického režimu ani to nesmělo.

Kapitán mistra střední Evropy

Talent měl od pánaboha, nebo spíš v genech, všichni tři bratři – starší Gustáv a Ĺudovít a mladší Karol – se rovněž věnovali fotbalu. Na hřišti ho bylo plno, běhal, skákal, střílel góly. Nakonec byl však stažený do obrany s jistotou, že soupeři nic nedovolí. Na tomto místě získal i mezinárodní kvalitu.

Do Slavie Praha, do roku 1948 nejúspěšnějšího českého klubu, přišel v roce 1935, kdy si jeho 1. ČsŠK Bratislava (předchůdce Slovanu) vybojoval v kvalifikaci jako první slovenský tým v historii právo účasti v profesionální celostátní lize.

Nandi, jak zněla jeho přezdívka, přestože hrál výtečně fotbal, měl potíže s civilním povoláním: jako úředník církevních velkostatků pracoval pouhých pár měsíců, když musel narukovat na základní vojenskou službu, kterou naštěstí vykonával v Bratislavě.

Po vojně mu sice našli místo v bratislavském penzijním ústavu, ale současně dostal několik nabídek hrát v Brně nebo v Prostějově. Nakonec přišla lukrativní nabídka z hlavního města od SK Slavia, která se neodmítá. A k tomu jako bonus pracovní umístění na Ředitelství tabákové režie.

Čtyři mistrovské tituly, vítězství ve Středoevropském poháru, patnáct zápasů v dresu československé reprezentace, účast na mistrovství světa 1938 ve Francii. Byl nepřehlédnutelnou osobností.

Politické události, které vyvrcholily válečným konfliktem, slovenského rodáka však z pražské pohody odsunuly. Na Slovensku byl ve srovnání s Protektorátem Böhmen und Mähren přece jen větší klid a výhled na přežití. A ze hřiště se postupně přesunul na trenérskou lavičku.

V osvobozené zemi pomáhal v organizování obnovené celostátní soutěže. Spolu s Leopoldem „Jimem“ Šťastným vedli na střídačku tým Slovanu, v létě 1946 přivedl z budapešťského Ferencvárose kvalitní akvizici slovenského původu repatrianta Ladislava Kubalu. Jeho trenérské renomé narůstalo.

Není divu, že se ocitl na lavičce reprezentace. Poprvé vedl československý výběr v říjnu 1948 v Basileji proti domácím Švýcarům (1:1). Podruhé a naposledy si sedl ke kormidlu v Bratislavě na Tehelném poli proti Rakousku (1:0).

Po remíze se Švýcarskem v Basileji se totiž Daučík vydal do Vídně pozorovat rakouského soka při přípravě se Švédskem a při této příležitosti se prý měl opět setkat s vedením Bílé legie, příslušníky Hlinkovy slovenské ľudové strany, kteří organizovali v Rakousku a na Slovensku systematickou protikomunistickou zpravodajskou činnost. Přestože se celoživotně politikou nezabýval a víceméně se jí i vyhýbal, byl pro podobný údajný kontakt vyšetřován už v roce 1947.

A přišlo, co se od tehdejšího režimu očekávat dalo: 10. ledna 1949 zatčení, tvrdé výslechy, bití a jiné fyzické týrání, pobyt ve věznicích v Nových Zámcích a Leopoldově. K tomu se ještě přidal březnový dobrodružný útěk sestry Anny Violy do Rakouska přes ledový Dunaj na pneumatice z náklaďáku spolu s teprve dvouměsíčním synem Branislavem.

Nakonec byl Daučík z vazby 21. května 1949 propuštěn, ale jeho další životní cíl nabral jiný směr – odejít do svobodného světa. Zvláště když se stal navíc obětí provokace, kdy mu jakási Italka slíbila odchod za hranice, skončil však znovu v rukou státní mašinerie.

Útěk rodiny v gumovém člunu přes řeku Moravu by mohl posloužit jako námět na kasovní hollywoodský trhák. K tomu obrovské komplikace, kdy se jim ztratil ve vysoké trávě malý Ferdinand.

Nakonec se rodina sešla ve Vídni, musela si však počínat velmi ostražitě. Rakouská metropole byla po válce rozdělena na okupační zóny vítězných mocností, přičemž cca osmdesát procent připadalo pod správu Sovětů, kteří by neváhali vrátit uprchlíky. Cesty se rozdělily, Daučík přešel ilegálně do Itálie, kde se v původním filmovém městečku Cinecittà utvořil mezinárodní tým z utečenců maďarské a rumunské národnosti včetně příslušníků slovanských národů – FC Hungaria Roma.

Hollywoodský příběh pokračuje. Přelomovým se stal červnový zájezd do Španělska, kde se podařilo větší části týmu získat hráčské angažmá, Daučíkovi trenérské ve slavné FC Barcelona, přičemž zájem projevil i Real Madrid. Spolu s ním v metropoli Katalánska zůstal i jeho švagr Kubala.

Zbytek rodiny, manželka Zdenka a čtyři děti, se po odchodu hlavy rodiny do Říma dostal do Švýcarska, do bydliště nejstarší dcery Evy. Odtud s čerstvě nabytými platnými dokumenty odjela Zdenka za manželem do Itálie, pro děti se oba vrátili v červnu 1950 a z curyšského letiště nabrali směr Španělsko.

Rodina byla spolu a Daučík se mohl věnovat trenérskému řemeslu. A dařilo se mu náramně, patří v tomto oboru mezi nejvýraznější osobnosti v historii nejen Barcelony a španělského fotbalu.

Jméno Daučík neproslavil ovšem jen Ferdinand. O dva roky mladší Karol v dresu 1. ČsŠK Bratislava odehrál všechny zbylé předválečné ročníky až do vystoupení klubu z federální ligy 14. března 1939. Později si zvolil vědeckou kariéru.

Syn Yanko (narozen 22. března 1941 v Praze) hrál za Real Madrid, Atlético Madrid, Betis Sevilla, v ročníku 1967/1968 byl v Toronto Falcons nejlepším střelcem kanadské ligy s 25 góly. Určitě by to byla vydatná reprezentační posila. Komunistický režim však na oslovení pražského rodáka ani nepomyslel, pokud o něm fotbaloví papaláši vůbec věděli.

Nejslavnějším byl ovšem švagr Ladislav (Ladislao) Kubala, hvězda Barcelony, španělské reprezentace, později rovněž vynikající trenér, který si vzal Daučíkovu o pět let mladší sestru Annu Violu. Jeho závratná kariéra je už dobře popsána, byť jeho československá etapa byla záměrně utajována.

Ferdinand Daučík na své kořeny nikdy nezapomínal, měl vždy přání vrátit se na Slovensko. Bohužel se mu to už nepodařilo, připravované rehabilitace v lázních v roce 1990 se nedožil.