Z útoku Slavie až na trenéra výběru Švýcarska. Stříbrný „zlatý hoch“ Sobotka

Jiří Sobotka patřil ke „zlatým hochům“ z finále mistrovství světa 1934 v Itálii, kde československý výběr podlehl až ve finále za krajně nepříznivých okolností domácímu týmu 1:2.

A byl jednoznačně ozdobou stříbrného týmu, podle vyjádření mnoha znalců nejlepším centrforvardem na šampionátu. Z luxusního místa vytlačil slovutnější kolegy Josefa Silného a Franci Svobodu, zastínil rakousko-české duo slovutného Wunderteamu ve složení Mathias Sindelar (Matěj Šindelář) a Josef Bican, nevyrovnal se mu ani italský mistr světa Angelo Schiavo.

Zdatný střední útočník Slavie Praha, kam přišel z košířského AFK Čechoslovan krátce po maturitě jako student prvního ročníku právnické fakulty na Universitě Karlově - práva ovšem nedokončil, ve druhém roce studií přestoupil na pražskou techniku, kde se věnoval strojařině - a hned se mu dostalo výsostného postavení vést slávistický útok. Na stříbru se podílel nejen precizním organizováním ofenzivních akcí, ale i gólem do sítě Švýcarska (3:2) ve čtvrtfinále.

Byl útočníkem minimálně evropského formátu.

Jenže o pět let později přišel německý protektorát, zavřené vysoké školy, ani nejlepší tehdejší klub Slavia nevytvářel představy o zářivé budoucnosti. Sobotka ji hledal nejprve ve švýcarském FC Winterthur, v lednu 1940 se pak vydal na jednoroční pouť do chorvatského klubu HNK Hajduk Split, kde působil jako hrající trenér a nevedl si rozhodně špatně. Zkusil si trenérské řemeslo a shledal, že mu bude vyhovovat.

V následujícím roce se vrátil do Prahy do mužstva sešívaných, kde však víceméně stagnoval a rozhodl se v červnu 1943 přijmout neodmítnutelnou nabídku zlínského klubu SK Baťa, kde strávil tři úspěšné sezóny. Po osvobození, v roce 1946, se zlínští ševci vydali na zájezd do Francie a přes Švýcarsko se vraceli zpět. Ve Francii však zůstali Ludvík Dupal a Josef Humpál, kteří dostali angažmá hrajících trenérů, jako by tušili, co se bude později dít na politické scéně.

Sobotka se ovšem zachoval jinak, ze zájezdu se vrátil a doma si vyjednával povolení úřadů. Dostudovaný strojní inženýr byl zaměstnán jako úředník pojišťovny Patria a podal si v červnu 1946 oficiální žádost na pracovní uvolnění do Švýcarska. S manželkou Emílií a dcerami Jiřinou a Ivanou zamířili do nového bytu na Rue Jasquet Droz 43, do městečka v kantonu Neuenburg, Chaux-de–Fonds. Smlouva zněla na funkci sportovní učitel, zároveň se opírala i o možnost zaměstnání v oboru, který v Praze vystudoval, že se bude podílet na opravách a renovaci opuštěných solných dolů, což švýcarský partner potvrdil.

Když po komunistickém puči v únoru 1948 padla mezi východní a západní částí Evropy železná opona, byl už pevně usazen ve Švýcarsku a mohl se věnovat své trenérské práci.

Výčet Sobotkových trenérských štací je obdivuhodný a patří do něj i krátké posezení na lavičce švýcarského reprezentačního týmu. Vlastně jen zaskakoval v době, kdy se hledal někdo, kdo se ujme funkce na delší dobu s nadějí na koncepčnější práci.

Mužstvo pražský rodák převzal 15. dubna 1964 a za měsíc (končil 10. května 1964) stihl jen tři zápasy s bilancí 1–0–2, 5:6. Na úvod porazili jeho svěřenci doma Belgii 2:0, pak však podlehli Portugalsku (2:3) i Itálii (1:3). Šlo o vesměs přátelské zápasy.

Následně se žezla chopil italský kouč Alfredo Foni, mistr světa 1938, a dovedl ho na mistrovství světa 1966 v Anglii. K úspěchu, kterému aspoň z části položil základ český odborník.