Z paty mi lezlo maso, ale já chtěl hrát! Duše Slovácka o vzácném klubismu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Snaží se zachovat pozitivní myšlení. „Ono taky být negativní k ničemu není,“ prohodí Vlastimil Daníček, než v útrobách útulného Městského fotbalového stadionu Miroslava Valenty zasedne před dopoledním tréninkem k rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Třiatřicetiletý kapitán a duše Slovácka se vrací do sestavy po půlročním martyriu s achilovkou, avšak na své trable nemá prostor. Tým byl pro místního odchovance a člena Klubu ligových legend, kam patří ikoničtí fotbalisté, kteří v lize nasbírali tři stovky startů, vždy na prvním místě.

Celou kariéru hrdě kope za mančaft z Uherského Hradiště, nejmenšího města na ligové mapě. Zažil s ním cestu ze dna tabulky až do Evropy, křepčil s českým pohárem nad hlavou po historickém triumfu nad Spartou a drží rekord soutěže, když proměnil dvacet penalt v řadě.

Krásné vzpomínky, jenže realita je teď poněkud šedivější. Kádr prochází přestavbou, po veleúspěšném trenérovi Martinu Svědíkovi zahajuje novou éru s koučem Ondřejem Smetanou. První pokus s předchůdcem Romanem Westem nevyšel.

Defenzivní pracant Daníček po končící legendě Michalu Kadlecovi znovu navlékl kapitánskou pásku a pustil se do šichty, třebaže mu hrozil i konec kariéry. Nejdřív je potřeba se vydrápat ze skupiny o záchranu. Nepanikaří. Ostatně tuhle cestu dobře zná.

Říkáte, že za vaší kariérou je víc píle než talentu. Co byste poradil mladým klukům a holkám snícím o lize?

Těžko říct, protože každý má svůj životní příběh, není jen fotbalový, ale i rodinný, nebo s kamarády. Rada? Mít fotbal rád a ukáže se časem, jestli se do ligy dostane. Je potřeba i dávka štěstí. Když tomu ale půjde naproti, vrátí se to. Třeba ne jako hráči, ale zase vás může fotbal posunout někam jinam jako člověka.

Jsou chvíle, kdy fotbal nemáte rád?

Jejdamane!

Po porážce, při dřině v přípravě?

Když to neklape, jak má a prohraje se. V posledních měsících to se mnou měla manželka docela těžké i kvůli zranění.

Neklape to, jak má a prohrává se. Jste doma mrzutý, když se nedaří na hřišti?

Změnila se má role v týmu, patřím už k úplně nejstarším. Předtím jsem byl osmý, desátý nejstarší. Největší tíha ležela na jiných klucích. Poslední dobou mám problém oddělit svůj pracovní život od rodinného.

Je rodinné zázemí pro výkon fotbalisty stěžejní?

Zázemí mám super už od úplných začátků, od rodičů, sestry, kolik toho obětovali. A teď manželka s dětmi jsou skvělí. Zázemí je extrémně důležité. Drží mě být pozitivní. Myslíte i na jiné věci než na fotbal. Takový hnací motor od začátku pro mě byl můj děda. Pořád byl hodně negativní. Nesnášel jsem jít na rodinnou oslavu po prohraném zápase. O to víc jsem chtěl vyhrát, abych to pak neschytal od dědy.

Děda hledal nejdřív chybu?

To ne, bral to objektivně - postavení v tabulce. Když jsem dělal kapitána před Michalem Kadlecem, tak jsem poslouchal narážky: Kam s tou lodí, kapitáne? A byli jsme třetí od konce. To se moc dobře neposlouchalo. Utkvělo mi to v paměti. Pořád je pro mě hnací motor.

Kam s tou lodí, kapitáne? Nabrat rychle kurz střední skupina?

To by bylo pro nás skvělé, ale musíme žít přítomností. Hraje se nám líp, když je bodový polštář, když jsme v první šestce, byli jsme čtvrtí, tak hlava nad tím nepřemýšlí a jde se prostě vyhrát. Věčně pozitivní nálada. Nastavení se dělá jednodušeji, než když jsme na hraně skupiny o záchranu. Hlava dělá 80 procent výkonu, týmu.

Jak složité je dělat lídra týmu, který tápe, a vy máte sám se sebou dost práce po vleklém zranění? Rady od opory v kabině fungují líp, když jsou opřené o výkony na hřišti.

Přesně tak. Můžete být lídr, ale musí to být podložené výkony na hřišti. Nebyla to pro mě jednoduchá situace, ještě když se do toho měnili trenéři. A já jsem pořád nebyl na hřišti, paběrkoval jsem. Jednou jsem mohl jít na lavku, pak se mi ozvala záda a nemohl jsem zase ani tam.

Připadá mi, že Slovácko pořád obchází duch Martina Svědíka. Pod jeho vedením jste se posouvali stále nahoru, až z toho třetího místa od konce do Evropy. Mají to jeho nástupci o to těžší, že to srovnání ještě nějakou dobu bude?

Už předtím se říkalo, že kdokoli, kdo sem přijde po panu Svědíkovi, to bude mít těžké, protože jsme šli přes jakékoli očekávání. Nikdo o tom nesnil, že by se tady mohla hrát skupina Konferenční ligy. Je to i trochu zavazující, ale časem duch Martina Svědíka odchází. Už tady není tak cítit. Každý trenér má svou vizi a kádr už je změněný. Je tady pan Smetana a ten má svůj náhled na fotbal. Nezastírám ovšem, že po odchodu trenéra Svědíka se tady jeho jméno skloňovalo pořád.

Těžili jste pod trenérem Svědíkem nad plán?

Stoprocentně jsme předběhli svůj vývoj, bylo to nad plán, ale musíme si vzít, jakou cestou jsme k tomu došli, kolik sezon to trvalo, kde jsme začínali. Úplně od spodku. A trvalo čtyři, pět roků, než jsme se vydrápali na vrchol. Potom ten pád může být o to strmější. Nahoru se škrábete hrozně dlouho, ale padáte rychle.

Je dobré mít tuhle cestu na počátku nového období na paměti?

Já určitě v tom vidím spoustu práce. Není to lusknutím prstu, že přijde nový trenér, noví kluci a najednou bude vše klapat. Tak to nefunguje nikde na světě. Ani v top klubech to tak nejde. Navíc jak dlouho jste schopní si udržet výkonnost, která je od nás očekáváná, když se říká, že ten hráč má formu? Nabaluje se to i týmově. Žádný tým na světě nemá formu deset let v kuse. To neexistuje. Ještě zvlášť, kdy jsme malý klub, co jel nad plán.

A očekávání rostla.

Jsou až moc velká. Někteří by pořád chtěli, ať jsme v top šestce, ale musíme žít realitou. I když se to někomu nelíbí, nebo si říká, že to jsou alibistické kecy, tak já si myslím, že ne, že tohle je prostě realita. Zažili jsme si vrchol, bylo to skvělé, a teď začínáme zase od základů a budeme se snažit tam znovu dostat.

Nezní to jako alibi, rozpočty klubů se navyšují, po Evropě jich prahne stále víc.

Cítím to od některých fanoušků, že nároky jsou prostě vysoké. Pořád nás vidí tak, že bychom měli zase vyhrát pohár, nebo se držet top šestky, ale fotbal se pořád posouvá dopředu. My jsme teď začali něco nového budovat, špička na nás nepočká, až se sehrajeme a všechno si sedne. Pomalu špička ujíždí. My musíme dělat o to větší kroky a snažit se to dohnat.

Pryč jsou matadoři Michal Kadlec, Milan Petržela nebo Stanislav Hofmann. Oddechl jste si, že jste se omlazovací kúře vyhnul?

Jistota je ve fotbale hodně ošemetná. Zažil jsem si to se zraněním. O to víc jsem rád, že se mnou byli tak trpěliví a čekali. Až teď jsem pro mě v komfortní pozici, že jsem dotrénovaný. Trvalo to dlouho, na operaci jsem byl v září. A omlazování jsem se vyhnul. Na marodce.

Patříte k maratoncům s nejvíce naběhanými kilometry v zápase. Pro svůj výkon potřebujete plnou nádrž?

Ano, mám to tak postavené. Někdo je fotbalovější. Když řeknu pohled sám na sebe, tak je takový, že na hřišti to musím odpracovat, držet týmovost, organizaci ve hře, v této roli jsem se našel. Sám v sobě jsem ji přijal. Na fotbalovější věci máme v tomto směru šikovnější kluky. Je to tak ve spouště kolektivních sportů, že si hráč musí najít svoji roli. Fyzička je pro mě hodně důležitá. Ale zažil jsem si to poprvé, tělo nevědělo, co se děje. Proto jsem měl problémy s tím, že během návratu se mi třikrát ozvala záda, nemohl jsem fungovat ani doma.

Jak moc bolí zvápenatělá kost?

Hlavní problém byl, že to bylo pod úponem achilovky. Táhl jsem to rok, dva.

Hrál jste pod prášky?

Jo. A nejen hrával, ale i trénoval. Dospělo to do fáze, že jsem si řekl, že nechci tohle absolvovat a tak trápit tělo, protože prášky, co si budeme, nejsou úplně optimální. Navíc to došlo do stavu, že i přes nejsilnější prášky to prostě bolelo. Největší vztyčený prst pro mě ale bylo až to, že jsem si nedokázal doma hrát s dětmi. Nemohli jsme jít na zahradu, nemohl jsem s nimi popoběhnout. Taková to byla bolest. Měl jsem problém sejít schody. To jsem si řekl: Dost!

Fotbal není všechno, chcete se hýbat i po fotbale s rodinou.

Tak. Řekl jsem si, že chci být zdravý po kariéře. Bylo nějaké procento, že se už na hřiště nevrátím, když jsme to probírali s doktorem. Ale i tak jsem se rozhodl, že kdyby to nebylo na profifotbal, radši budu moct běhat za dětmi na zahradě, než se trápit pod prášky na hřišti.

Práh bolesti má každý jinde, ale co je únosná mez prášků proti bolesti před zápasem? Dva, tři ibalginy a jde se na to?

Fyzioterapeuti mi vždy říkali, že ten práh mám posunutý, že když už si beru prášek, tak to musí být fakt bolest. Troufnu si říct, že polovinu zápasů, co jsem v lize odehrál, jsem hrál s bolestí. Ze začátku kariéry mě trápily obří puchýře na patách. To nebyl puchýř, který si propíchnete, mně z toho lezlo maso a já hrál. Ale já jsem chtěl hrát!

To muselo být hrozné.

Šílená bolest. Vyzout si po zápase kopačky, byla ta největší úleva. Jsem typ fotbalisty, že na tom musím být dobře fyzicky, musím vědět styl hry, který chceme hrát. Jsem buldok. Kdybych tuhle bolest nepřekonal, ligu nehraju.

Mít pohodlné kopačky, dobré obutí, je základ pro fotbalistu. Určitě jste vyzkoušel všechno možné. Měl jste nějakou anomálii?

Paty mám všelijaké, trochu větší. Ale to je asi tím, že tělo mi reaguje na to, že jsem tak dlouho v kopačkách odmala. Někomu to nedělá problém, celý život neměl jediný puchýř, já si tím zkrátka musel projít. Ani nevím proč, ale potom se mi to uklidnilo. Jenže ta zvápenatělá kost je způsobená opotřebovanou patou. Byla tam malá kulička, potom větší, větší. Bylo to na tak blbém místě, že čím víc se to zvětšovalo, tím víc to tlačilo na úpon achilovky, až to došlo do fáze, kdy to nešlo. Opotřebování materiálu.

Nedokáži si představit s puchýři běhat, měnit směr, podstupovat souboje.

Stačí malý puchýř a už to člověka štve, já je měl do masa na obou patách. Zalepily se a šlo se na to.

Neříkal jste si jako věřící člověk, že je to váš úděl, že musíte trpět, abyste mohl dělat, co milujete?

To zase ne, takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Kdybych to nepřekousl, trenéři by si říkali, že nechci hrát s nějakým puchýřem, a mě by to možná neformovalo do typu fotbalisty, jakým jsem.

Vadí vám, když se hráči válí na trávníku zbytečně?

Spíš lituji kluky, co mají puchýře. Vím, jak to hrozně bolí.

Martin Svědík mi říkal, že vás bral za svou prodlouženou ruku coby hráče, který skvěle vnímá taktické pokyny, umí držet prostor. Mrzelo vás o to víc, že jste nemohl na začátku v tomto pomoct i Romanu Westovi, který v lize začínal?

Předně bych chtěl říct, že k tomu mě pan Svědík tak nenápadně dovedl. Viděl to ve mně, když došel a postupně jsme k sobě našli vztah jako trenér - hráč, ale i po lidské stránce. Nevím, jak moc byl v kontaktu s jinými kluky, ale se mnou probíral skvělé věci, které mohu využít i dál po kariéře.

Detaily hry?

Ano, bavili jsme pro někoho o blbostech, banalitách, ale my jsme v tom oba viděli důležitý detail. Snažil jsem se tak komunikovat i s trenérem Westem a snažím se tak komunikovat i s trenérem Smetanou. Musí chtít i trenér a jsem rád, že chtějí. Ptají se na můj názor. Řeknu jim, jak to vidím, ale rozhodnutí je samozřejmě na nich. Mohou se o mě opřít v tréninku, nesnáším flinky. Když někdo netrénuje, jak má.

To se ozvete?

Radši to vypustím hned, než abych to v sobě dusil.

Prozradíte jeden z detailů Martina Svědíka, co vám pomáhá? Bavili jste se spolu hlavně o pozici šest, defenzivního záložníka, nebo stopera?

Bavili jsme se o všech pozicích. Pomohl mi pochopit roli v týmu. Měl jsem to vzadu v sobě, ale on mi pomohl si uvědomit, že nemohu být tvořitel, přes kterého budou chodit balony, ale že budu vyplňovat prostor, že se o mě na pozici šestky mohou stopeři opřít. A do defenzivy budu naopak dominantnější než někteří kluci.

Jaké středopolaře, osmičky, desítky, potřebujete kolem sebe? Vedle vás byli vždy zajímaví hráči - Trávník, Havlík, Sadílek…

S Havlasem, Sáďou a teď s Trávou jsme sehraní. To jsou fotbalisti, kterým můžu tvořit komfort. Ví, že budu za nimi. Ale zase jsem věděl, že oni mi to splatí dopředu. To je zase to uvědomění role. Odehráli jsme spolu spoustu zápasů. Věděl jsem, kde budou stát. A to není z týdne na týden, aby to fungovalo naslepo.

Vaším úkolem je získat míč a rychle jim ho předat?

Celou kariéru paběrkuji mezi stoperem a šestkou, kde je potřeba zalepit díru. Na šestce je to o tom, aby se o mně opřeli, vyhrál jsem souboj a posunul to hráči vedle sebe.

Mrzí vás, že tuhle černou práci ocení víc tým než veřejnost?

Nemrzí, chci týmový úspěch. Vítězství v poháru bylo pro mě to nejlepší zadostiučinění.

Co je pro vás nejlepší zpětná vazba? Když vás pochválí tým, trenér, manželka?

Když jsem sám se sebou spokojený.

Sám si jste větším kritikem než děda?

Extrémním, jsem na sebe hrozně kritický, někdy až na škodu.

Brzdí vás to?

Podle toho v jaké fázi. Velká náročnost sama na sebe mě mohla brzdit a někdy i posouvat.

Patříte k nejvíce faulujícím hráčům za poslední ligovou dekádu. Jaký máte pohled na přerušování hry?

Fauly jsem sbíral spíš dřív, teď to číslo padá. V mládí jsem to brousil a neřešil to. Nyní nad tím víc přemýšlím. Než abych tam vletěl proti soupeři, který je silný ve standardkách, radši cuknu. Když ale vím, že hráč nemá rád důraz a mohu ho tím nahlodat, tak to udělám.

Na pozici šest narážíte na nejlepší tvůrce hry. S kým jsou souboje nejtěžší?

Těžká otázka. Ale co se týče herní chytrosti, musím vzpomenout Pavla Horvátha nebo Tomáš Hübschmana. Říkal jsem si, že to prostě není možné, že mají magnet na balony. Měli obrovské zkušenosti, předpovídali tři kroky dopředu, co se bude na hřišti dít. A my jsme tam běhali jak Janci a stejně jsme je neměli.

Zajímáte se, jaká máte po zápase běžecká data?

Dřív jsem to řešil víc. Pocitově vím, jak jsem na tom zhruba v zápase byl.

Není tahle datová doba až moc vyblázněná? Nesvádí k tomu, že si hráč udělá při síle v první půli několik sprintů v největší intenzitě, aby měl de facto splněno, i když o fotbalovém přínosu to vlastně není?

Fotbal a technologie jdou dopředu. Je to i pro fanoušky. Všechna data okolo jsou zajímavá, já se zajímám o data z NHL. Ale na hřišti jsou někdy data k ničemu, když narazíte na dobře bránící mužstvo, které stojí v bloku. Nenaběhá tolik, přeběháte je týmově o deset kilometrů, ale oni vyhrají 1:0 z brejku. Je to spíš pomocný ukazatel pro kondiční trenéry.

Jaký fotbal po vás chce trenér Smetana?

Pořád se to nabaluje, informace přibývají. Už se blížíme k tomu, že budeme dělat to, co chce trenér. A trenér pozná nás. Ještě furt si to sedá, ale tím správným směrem. Věřím, že se to odrazí na výsledcích. Je to o nás na hřišti. Není to úplně o trenérovi, který to na hřišti nemůže ovlivnit. Musíme vzít zodpovědnost na sebe.

Vy jste rarita v lize. Celou kariéru až na hostování v Karviné trávíte v mateřském klubu. Takový klubismus je už vzácný. V sezoně 2020/21 jste dal devět gólů. Byl přestup blízko?

Blízko nebyl.

Máte agenta?

Nemám už několik let.

Taky rarita.

Vím, že se s ředitelem tady domluvím. Víme, co jeden od druhého očekávat. Důvěra tam je. Čím jsem starší, jsem spíš typ, co chce radši zůstat doma s rodinou. Slovácko mi to umožnilo. To je pro mě super.

Jste členem Klubu ligových legend pro fotbalisty se třemi sty starty v první lize. Oslavil jste vstup mezi ikony?

V rámci rodiny jsme to oslavili, zapili jsme to i s klukama. Ale tyhle souhrny si nechám až po kariéře, kdy se podívám zpětně, co jsem zažil. Věřím, že to bude ještě nějakou dobu trvat.

Stejně jako vaše penaltová série.

Tak tady to téma jsem čekal!

Omlouvám se za neoriginalitu, ale dvacet proměněných penalt v lize v řadě je rekordní počin.

Ale originální tohle téma není. Ptá se na to každý: Jak to děláte?

Jak? Máte nervy ze železa? Hráči se penaltám kolikrát vyhýbají i v přátelácích, natož když jde o body, o prémie.

Nevím, soustředím se jen na ten kop v tu chvíli, na nic okolo. Spolupracoval jsem s Víťou Šlesingrem, ten mi v tom extrémně pomohl. Uvědomit si podstatu fotbalu, života. Penalta je svět ve světě v tom zápase. Někdo si řekne: Gól z penalty… Máme tady super příběhy s panem starostou.

Snad nezlehčuje trefy z puntíku?

Jo. Když jsme vyhráli doma a já dal dva góly z penalt, říkal: Sice góly z penalt, ale vyhrálo se. Smáli jsme se tomu v kabině.

Máte oblíbené místo, kam poslat míč?

Nemám. Jen jednou jsem si řekl předem, kam to kopnu. A gólman v Karviné tam šel. Jinak sám nevím, kam zamířím. Snažím se vyčistit si hlavu od myšlenek. Kdyby se měly sečíst, mám dvě stě myšlenek za minutu podle toho, jak dlouho se čeká na zahrání. Teď ještě s VAR. Třeba i tento rozhovor se objeví v myšlenkách. Někde v hlavě je to schované.

Jaké specifikum má fotbal na Slovácku? Máte výborný kotel fanoušků, co vás žene. Hráči odjinud, co do Hradiště přestoupí, si často pochvalují rodinné nastavení, přející publikum, minimum křiklounů.

Nemůžu to srovnávat, když jsem byl jen tady. Je to hodně dané výsledky. Křiklouni jsou i tady. Mně se líbí klubismus v lidech, že se fandí hlava nehlava, ať se vyhrává, nebo prohrává. Tady je to v menším měřítku oproti světu, ale je to cítit. Klubismus se už moc nenosí, já jsem za to nesmírně vděčný.

Co byste chtěl ještě se Slováckem dosáhnout?

V Evropě jsem si už zahrál, ale s jinou partou kluků. Chtěl bych to zažít i s touto partou. A chtěl bych vyhrát něco jako kapitán.

A pak? Až ty kopačky vyzujete a patám ulevíte definitivně?

Dennodenně přemýšlím, co budu dělat. Zranění jsem využil, udělal jsem si trenérskou B-licenci. Zrovna byl kurz ve Zlíně. To je jedna cesta. Ale musím přemýšlet i mimo fotbal, jestli se něco objeví. Jediné, co vím, že budu chodit fandit Slovácku. To můžu říct na sto procent.