Z mistra Evropy bezdomovcem. Podivný osud zlatého hocha z Bělehradu

Začátkem května se v Kroměříži konal sraz klubů ligových kanonýrů, tedy hráčů, kteří v československé lize, ale i v zahraničí a po rozdělení federace v samostatných nejvyšších soutěžích dosáhli sto branek. Setkání zdobili i slovutní slovenští střelci, kteří psali historii společného státu.

Fanoušci si připomněli, jak ve sparťanském dresu zářil Stanislav Griga, nebo jak obrany českých týmů drtili slovenští útočníci Dušan Galis či Ladislav Petráš. Pídili se i po jednom z nejslavnějších fotbalistů podtatranské krajiny. „Kde je Marián Masný, náš oblíbený Béla, mistr Evropy 1976?“ ptali se.

Hledali marně.

Pozvánku samozřejmě dostal a z Bratislavy, kde žije, byl do moravského města vypravený autobus. „Měli jsme velký zájem, aby přijel,“ zdůrazňuje Jaroslav Kolář, jeden z hlavních organizátorů akce, člen komise pro historii a statistiku české fotbalové asociace. „Ředitel slovenského Klubu ligových kanonierov Tomáš Medveď nám však sdělil, že to bude těžké, že Béla nikam nejezdí a straní se lidí,“ přišla odpověď, která nedávala velké naděje, že člen zlaté jugoslávské party dorazí.

Nedorazil a nikoho ze slovenské strany to nepřekvapilo.

V květnu se v Petržalce, městské části Bratislavy, v Domě kultury Zrkadlový háj konala jiná velká slavnost, kterou finančně podpořilo i místní zastupitelstvo. Více než stoletý fotbalový klub FC Petržalka, jenž federální ligu hrál pod názvem ZŤS (závody ťažkého strojárstva) křtil knihu Za Starým mostom, kterou napsal historik a publicista Juraj Červinka.

Možná největší ozdobou byla přítomnost slovenské legendy Mariána Masného, legendy Slovanu Bratislava, jenž za Petržalku na sklonu kariéry rovněž hrál. Reflektory však na sebe svítit nenechal, na pódium nevstoupil a neťukl si sklenkou šampaňského na její úspěch. „Jen se mihl a hned odešel,“ odkryl jeho přítomnost brankář Alexander Vencel starší, spoluhráč ze Slovanu a československé reprezentace.

Ale přišel a už to bylo něco! „Stále platí, že se lidem spíš vyhýbá, ale už to není tak strašné jako před několika roky, kdy se stranil úplně všem a všemu,“ sděluje Tomáš Černák, jenž popisuje v knižní edici osudy legendárních hráčů Slovanu Bratislava. „Občas se někde ukáže, když mu zavolají, ale to je všechno,“ dodává.

Není tajemstvím, že několik let žil na ulici jako bezdomovec, ale to už také neplatí. Syn Marián, jenž také hrál fotbal, mu sehnal na petržalském panelákovém sídlišti malý byt, kde nyní důchodce, který v polovině srpna oslaví 72 let, přebývá.

Stranou veškerého dění.

Bývalo však mnohem hůř. Jeden z nejlepších útočníků Evropy, jemuž v roce 1982 nabídl lukrativní smlouvu řecký gigant Olympiakos Pireus, ale stranická skupina výboru fotbalového svazu ho za špatné výsledky na mistrovství světa ve Španělsku do zahraničí nepustila, se vyhýbal lidem, společnosti, údajně spával pod stříškou na říční navigaci Dunaje.

Nikdo o něm vlastně nevěděl. Ani o dvanáct let starší vlastní bratr Vojtěch, držitel stříbrné medaile z letních olympijských her 1964 v Tokiu, po němž získal přezdívku Béla, neměl tušení, kde pobývá. „Kdybyste ho potkali, tak mi řekněte,“ vyzýval bratislavské občany.

Nebylo to nic platné. Masný nikam nechodil, nic ho nezajímalo, na pozvánky na fotbalové akce nereagoval, pakliže se k němu vůbec dostaly.

Padnout na kolena může každý, důležité je, jestli se dokáže zvednout. A pomocnou ruku mu podají přátelé. Tím nejoddanějším je bezesporu jeho spoluhráč z útoku Slovanu Bratislava a československé reprezentace, rovněž mistr Evropy 1976, Ján Švehlík. Sháněl mu místo, kde se dalo. A nejen on.

V roce 2004 pracoval Masný asi rok jako trenér dorostu v Akademii Jozefa Vengloše, asistenta trenéra Václava Ježka při bělehradském triumfu. Neměl však potřebnou kvalifikaci, když mu nabídli jinou práci, raději odešel.

O legendu Slovanu se nakonec postaral majitel klubu podnikatel Ivan Kmotrík, který ho zaměstnal ve své firmě Grafobal jako vrátného, později Masný přešel do Strážní bezpečnostní služby. Občas ho někdo navštívil, nejvíce Švehlík, a vzpomínali na staré časy. Zvedl se i z ulice, přespával na ubytovně.

V prosinci 2017 ho vyhledal předseda Bratislavského fotbalového svazu Juraj Jánošík, aby mu slavnostně předal památník organizace. „Nebylo lehké ho zastihnout, kontakt jsme na něj nemohli sehnat, museli jsme si zjistit, kdy bude mít službu,“ popisuje Černák, který se návštěvy rovněž zúčastnil.

Setkání bylo krátké. Vousatý Masný však knihou se zájmem listoval a vzpomínal na slavné doby.

V práci před několika lety skončil a přešel do zaslouženého starobního důchodu, který tráví většinou sám v petržalském bytě. Mohl těžit z toho, co dokázal, patří mezi největší fotbalové poklady československé federace. Vybral si samotu a sociální odloučení.

Pro ty, co ho znali ve vrcholné formě, podivné rozhodnutí.

V aktivní kariéře se neprosazoval za každou cenu, nestrhával na sebe pozornost, ale ani žádnou legraci nezkazil. Sympatický veselý chlapík, který neseděl v šatně v koutě a nehleděl zarytě do země. „Marián byl v pohodě, nijak se z kolektivu nevyčleňoval, žil s námi, prožíval všechna vítězství i neúspěchy,“ vzpomíná na kolegu ve zlatém útoku z mistrovství Evropy 1976 Zdeněk Nehoda.

Prožili toho spolu hodně. „Nedá se říci, že jsme byli vysloveně kamarádi, mnohem blíže měl k Jankovi Švehlíkovi, s nímž hrál za Slovan Bratislava,“ vybavuje si nynější hráčský agent. „Ale nikdy by mě nenapadlo, že se až tak vytratí a vlastně úplně zmizí na dlouhý čas z povědomí,“ podivuje se Nehoda. „Nedalo se vůbec předpokládat, že by se to stalo,“ dodává.

Působili spolu v československé reprezentaci osm let, dobyli zlato na ME 1976, bronz na ME 1980, schytali nevoli politických mocipánů po nevydařeném světovém šampionátu 1982 ve Španělsku. „V roce 1983 jsem odešel do německého Darmstadtu, Mariána pustili vydělat si nějaký šilink do rakouského Neusiedlu,“ připomíná, že součástí „trestu“ bylo zahraniční angažmá nižší úrovně. „Od té doby jsem ho neviděl…“