Velká senzace na úkor Československa. Bratři ze Sudet byli k nezastavení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo to selhání slavného stříbrného týmu ze světového šampionátu 1962 v Chile, které nikdo nečekal. V kvalifikaci o ME 1964 je vyřadili vlastně krajané, dva sudetští bratři.

Soutěž nesla ještě název Pohár evropských národů a kvalifikace se zúčastnilo 29 týmů (přihlášku nepodaly jen Spolková republika Německo, Skotsko a Finsko), které se o čtyři místenky na závěrečném turnaji utkaly vyřazovacím systémem doma–venku.

Sovětský svaz jako obhájce titulu postoupil přímo do čtvrtfinále, los v curyšském hotelu St. Gotthard poslal do něj bez boje rovněž Lucembursko a Rakousko. Dvojzápas Albánie–Řecko se nehrál pro válečný konflikt mezi oběma zeměmi, Albánie postoupila.

Československý tým si vydobyl velké remoné nejen bronzovou medailí z prvního evropského šampionátu 1960 ve Francii, ale především vystoupeními na mistrovství světa 1962 v Chile, kde jako poražený finalista skončil nejlépe z evropských týmů - první Brazílie, třetí Chile, čtvrtá Jugoslávie.

Byl proto považován za horkého uchazeče na další medailový zisk. „Evropský fotbal je dlužný Československu hlubokou poklonu,“ napsal s úctou západoněmecký list Sportbericht. Když los přiřkl výběru trenéra Rudolfa Vytlačila jeho východní krajany z NDR, nikdo nepochyboval, kdo postoupí dále.

Když v neděli 18. listopadu 1962 odvážel vlak Vindobona stříbrné hrdiny do Berlína na první duel s podceňovaným domácím výběrem, všichni fanoušci doufali, že si zajistí takový náskok, aby odveta v Praze byla jen formalitou.

V kupé seděli jen tři hráči, kteří do kádru vicemistrů světa nepatřili. Po zranění se vrátil famózní střelec Rudolf Kučera, nováčky byli Ostravané brankář Vladimír Mokrohajský a útočník František Valošek.

Trenéra Vytlačila ani moc netrápilo, že se nedoléčil nejlepší střelec týmu z jihoamerického šampionátu Adolf Scherer a výron v kotníku při posledním tréninku vyřadil zkušeného stopera Jána Popluhára. Spoléhal na své prověřené, do boje vyslal jen dva, kteří triumf nezažili – útočníky Kučeru a Valoška.

Jenže v utkání na stadionu Waltera Ulbrichta řádil jiný rodák z Československé republiky – Roland Ducke, jenž pocházel z Benešova nad Ploučnicí – německy Bensen z děčínského okresu. Společně s o sedm let mladším bratrem Peterem stáli na druhé straně hřiště, neboť jejich německá rodina byla po válce odsunuta. V nové vlasti se vypracovali ve výborné útočníky a oba reprezentovali.

V berlínském střetnutí byl starší ze sourozenců k nezastavení. Jeho ostrý centr v 60. minutě „černá kočka“ Viliam Schrojf, nejlepší brankář MS v Chile, jen vyrazil a do sítě míč napálil Dieter Erler.

O dvacet minut později bylo ještě hůř. Jiří Tichý agilního útočníka domácích ve snaze mu vypíchnout míč skluzem podrazil, sovětský rozhodčí Sergej Alimov nařídil pokutový kop, který Kurt Liebrecht – jediný druholigový hráč na hřišti - proměnil.

Naštěstí půl minuty před koncem Kučera překonal debutujícího německého brankáře Horsta Weiganga. Výsledek do odvety byl stále hodně nadějný…

Jenže v neděli 31. března 1963 na strahovském „vidrholci“ bylo všechno jinak. Všechno špatně. Čechoslováci vyhráli na střely na branku 12:7, do tyče 1:0, na rohové kopy 9:4. Ale konečný stav zněl 1:1.

V brance debutoval Mokrohajský, jinak sestava opět cinkala světovým stříbrem, ale dlouho se nemohli domácí prosadit. Když v 66. minutě smůlu i neumění přesně zakončit protrhl kanonýr Václav Mašek, zdálo se, že je jenom otázkou času, kdy přijdou další góly.

Nestalo se, pět minut před koncem fatální úder zasadil vicemistrům světa Peter Ducke, jenž se rovněž narodil v Benešově nad Ploučnicí, ale v roce 1941 město patřilo k německé říši.

Skončila jedna éra. „Už před zahájením kvalifikace se vyskytly hlasy, že mužstvo je staré,“ připustil trenér Vytlačil. „Ale fotbalista je starý, jak hraje,“ stál si za svými vyvolenými. „Byla to obrovská škoda, ‚čilské‘ mužstvo ještě nebylo zdaleka za zenitem, mohlo ještě přidat další úspěch,“ domnívá se aktér obou zápasů obránce Jan Lála.

Vyřazení nejlepšího evropského týmu na MS 1962 v Chile z kontinentálního šampionátu hned v prvním kole způsobilo velkou senzaci. Bohužel na úkor Československa. Paradoxem je, že se na něm nevýraznější měrou podíleli dva sudetští bratři. „Byli skutečně hodně nepříjemní a nebezpeční,“ potvrzuje jejich kvalitu Lála.

O tom, že vlastně šlo o krajana-rodáky, tehdy nevěděl. Přestože starší Roland prošel českým školstvím a ovládal tuto řeč. „To se dovídám až nyní,“ připouští Lála, že v minulém režimu se ledacos z politických a ideových důvodů tajilo. Důkazem je, že se ani při této příležitosti československý sportovní tisk ani slůvkem o původu obou bratří tehdy nezmínil.

Zajímavostí také je, že k československému fotbalu měl úzký vztah i maďarský trenér Károly Sós, jenž v roce 1938 hrál za Banskou Bystricu.

Rodiče bratrů Duckeových Ernst a Marie se starali o šest dětí v pořadí Heinz, Walter, Erich, Helga, Roland a nejmladší Peter. Otec pracoval jako malíř a pomocný dělník v přádelně bratří Grohmannů (po znárodnění n. p. Benar Benešov n. Ploučnicí), matka byla v domácnosti. Protože trvale scházely finance, chodila pracovat jako pomocná síla do nemocnice.

Pár desítek metrů od přízemního domku, kde rodina bydlela, se nacházely hrací plochy fotbalového klubu DSB Bensen (Deutsche Sport Brüder - klub Německých sportovních bratří). Otec působil nejen v jeho vedení, ale i ve funkcích DFV, menšinového německého fotbalového svazu v ČSR, byl i šéfem fotbalové župy Nordwest.

V roce 1945 přišlo s koncem světové války již v letních měsících vysídlení Němců ze sudetských regionů, což se týkalo i rodiny Duckeových.

Usídlila se ve městě Schönebeck, ve čtvrti Bad Salzelman. Starší Roland nastoupil záhy do zdejší jednotřídky, bylo mu jedenáct a hned se sháněl po tom, kde by mohl hrát fotbal. Otec pro něj našel místo ve městě Altstadt v klubu SG. Roland díky svým výkonům už v 17 letech nastupoval za dospělé. Mezitím se stačil vyučit jemným mechanikem optických strojů u Zeissů v nedaleké Jeně.

A v roce 1955 začal hrát za klub, který v 60. letech minulého století patřil k ozdobám východoněmecké Oberligy a kvalitu si ponechal i v dalších letech.

Ještě větší slávu v Jeně dobyl mladší Peter, který vlastně nikdy československým občanem nebyl. V nejvyšší soutěži odehrál za ni 363 zápasů a nastřílel 155 gólů – bohatě by tedy splňoval kritéria pro vstup do Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól. Byl i členem týmu, který v roce 1974 vystupoval na mistrovství světa ve fotbale ve Spolkové republice Německo, což byla jediná účast NDR v historii.