Ve Slavii mne zničili, říkala první legenda Peltova klubu

Na velké obrazovce před utkáním, které skončilo k nelibosti slávistů jen smírně 1:1, se objevila jeho fotografie v hodně nezvyklé podobě. Svébytná fotbalová osobnost Rudolf Svoboda na ní byl bez plnovousu. A transparent „Ruda Houba Svoboda“ hovořil jasně. Víc slov nebylo potřeba.

Všichni příznivci severočeského, ale i slávistického týmu věděli, kdo to byl.

Do jablonecké síně slávy vstupuje ovavřínovanou branou. V zelenobílém dresu nastřílel 92 gólů (29 v první lize, 63 ve druhé), o čtyři více než opěvovaný David Lafata. Není překvapením, že se stal zakládajícím členem klubu jabloneckých legend.

Na bývalého parťáka v Jablonci a následně i ve Slavii nikdy nezapomene někdejší stoper Josef Frydrych. V létě 1969 ho z Českých Budějovic vykoupili funkcionáři patronátního závodu LIAZ (Liberecké automobilové závody), aby posílili naději na postup mezi elitu, což se podařilo o čtyři roky později.

Mužstvo už dva roky svými góly táhl svérázný vousatý záložník. První setkání nové posily s oporou týmu bylo hodně netradiční. „Přijeli jsme vládním vozem Tatra 603 do Jablonce asi v jednu v noci, bylo to z Budějovic přes celé Čechy a dálnice tehdy nebyly,“ rozplétá Frydrych příběh.

Měl zajištěný pokoj na několik týdnů v hotelu Zlatý lev, ale napřed zajeli na stadion Střelnice a při této příležitosti se mohl seznámit s hvězdou týmu. „Ruda bydlel v domku, který mi připadal jako drážní, pod stadionem. Vešel jsem dovnitř, nesvítilo se, vyšel jsem do patra, odkud se z jedné místnosti valil dým,“ líčí jablonecký novic. „Otevřu dveře a vidím vanu plnou prázdných flašek od alkoholu,“ vzpomíná. „Vedle z místnosti vyšel Ruda, hrál s kumpány karty, plátýnko,“ odhalil hned jeho vášeň.

Kamarádi byli hned od prvního – i když poněkud zvláštního – setkání. „Ruda byl výborný fotbalista a rovný chlap,“ vzpomíná Frydrych, absolvent právnické fakulty v Praze.

S velkou slávou v létě 1974 pronikl Jablonec po období trpělivého budování a posilování mužstva, jehož pevnou jistotou byl gólový záložník s loupežnickým plnovousem, do nejvyšší československé soutěže. Vydržel v ní dva roky a na Svobodu jako na potenciální posilu se jezdili dívat zástupci všech vyhlášených klubů.

V premiérovém prvoligovém ročníku 1974/1975 překonal brankáře soupeře ve 28 zápasech čtrnáctkrát, ve druhém ve třiceti zápasech patnáctkrát, tedy průměr jedné přesné trefy na dva duely. Jako záložník! Obdivuhodná statistika. Novináři ve svém slangu překřtili severočeský klub na LIAZ Svoboda Jablonec.

Sestupu však zabránit nedokázal. „V předposledním kole jsme hostili Jablonec doma, bojoval o všechno,“ vzpomíná Frydrych, jenž už ale oblékal dres Slavie Praha, která v tom ročníku pomýšlela na titul a unikl jí až v posledním kole. „Nabízeli za výhru 60 tisíc korun, pomohli bychom, ale naše vedení si to ohlídalo,“ přiznává se po letech ke sportovní nekalosti.

Zápas se změnil ve vraždění neviňátek. Na výprasku 7:1 se nejvíce podílel nedávno zesnulý útočník Robert Segmüller čtyřmi zásahy, stoper Frydrych skóre načal. Jablonec byl bez šance. „Za stavu 5:0 se Ruda naštval, vzal míč u své branky, projel celé hřiště a překonal Míru Stárka. Nikdo ho nedokázal zastavit,“ skládá Frydrych hold protihráči.

Není divu, že následující sezonu už Svoboda oblékal červenobílé slávistické barvy.

Jeho pozice byla však jiná. V Jablonci byl jednička, čemuž odpovídala i jeho pozice v klubu, ve Slavii se zařadil k borcům sobě rovným. „Na to si neustále dost stěžoval,“ vzpomíná záložník Ivo Lubas. „Vykládal nám, že v Jablonci ležel celý týden na přehradě, pak pro něj přijelo auto, že se hraje liga, o čemž prý často ani nevěděl. Odehrál zápas, zazářil a zase ho odvezli k vodě,“ popisuje Svobodovy výsady.

Těžko se s tím vyrovnával. „Pořád hořekoval, že musí trénovat,“ připomíná Lubas spoluhráčovo rozladění. „Pak přišlo jedno zranění, pak další, odešel po dvou letech do Xaverova, když měl potíže s achilovkou,“ přibližuje jeho konec ve vršovickém klubu. „A všem vykládal, že ho Slavia zničila,“ končí toto téma.

Fotbalově to tak špatné nebylo, v úvodním ročníku svého pobytu v Edenu nastřílel osm gólu. „Do mužstva, které tehdy šlapalo a hrálo o medailová umístění, skvěle zapadl,“ upozorňuje Dušan Herda, mistr Evropy z roku 1976. „Měl takové paťavé nohy, vzal si mezi ně míč, soupeři ho kopali, ale on nepustil, nesebrali mu ho,“ rozkrývá jeho hlavní přednost.

Na hřišti se mu vyrovnali i jiní, po zápase ne. „On neskutečně kalil,“ nezapírá Lubas. „Uměl si užívat života, nevynechal ani jednu příležitost, nic mu neuniklo,“ odhaluje Svobodův přístup k zábavě. „Ostatně s přezdívkou Houba už přišel,“ dokládá Lubas. „Vždycky strhl tak deset spoluhráčů, byl to skvělý parťák,“ připojuje se Herda.

K tomu patřily i karty. „Chodilo se, byly vyhlášené podniky, například U Terezičky nebo U Kuřete,“ vyzrazuje Lubas. „Mě karty nikdy nechytly,“ nezúčastňoval se těchto seancí Frydrych. K dobrému moku se přidávaly i cigarety. „Ruda si snad zapaloval jednu od druhé, z jeho vousů se neustále kouřilo,“ vypozoroval Lubas.

Od pánaboha byl obdařen výjimečným talentem, na který hřešil. „Škoda, určitě mohl dosáhnout víc,“ posteskne si letitý přítel Frydrych.

Známý prvoligový fotbalista patřil k těm, kteří v 80. letech minulého století – Ladislav Vízek je nazývá chmurným obdobím – opustili nelegálně komunistický režim a vydali se za občanskou svobodou. Ta by ostatně ladila s jeho příjmením.

Manželka měla sestru v Anglii, exulanti hodlali využít její přízně a usadit se za kanálem La Manche. Jenže imigrační orgány Spojeného království jim azyl neposkytly a povolení neudělily. Přesunuli se na dva roky do Mnichova, kde žila početná skupina československých utečenců. Pak se vydali za Atlantský oceán do vytoužené Ameriky.

V Chicagu našel druhý domov. Žil v něm Svobodův o osm a půl roku starší bratr Ladislav, velice výkonný útočník, nejvyšší federální soutěž hrával za Spartu Praha (1960–1963) a SONP Kladno (1964/1965) s obdivuhodnou bilancí 60 zápasů a 20 gólů. „O tom, že jeho bratr emigroval do USA, jsem se dozvěděl až po revoluci, nikdy o tom nemluvil,“ prohlašuje Lubas.

V těžké situaci Ladislav mladšího sourozence přichýlil a poskytl mu živobytí. „Měl firmu asi s 80 zaměstnanci, Rudovi dal práci,“ prozrazuje Frydrych. Stal se soustružníkem, kterým se původně vyučil. „On, který nikdy nedělal!“ neskrýval Frydrych podiv, když se po společenských událostech v roce 1989 jeho bývalý spoluhráč vrátil a líčil, jak si užíval báječné Ameriky. „Ale chodil do práce, jinak to nešlo,“ potvrzuje, že nikdy nelétají do úst zdarma ani pečení krocani.

Jakmile komunistický režim padl, vrátil se Svoboda do Evropy, do původní vlasti. A znovu těšil kamarády vstřícnou povahou, nikdy nezkazil žádnou legraci.

„S Pepíkem Jebavým, který s námi prošel Jabloncem i Slavií, jsme se chystali, že ho po prázdninách navštívíme v domku na Nové Vsi u Smržovky, kam nás neustále zval,“ přiznává Frydrych daný slib věrnému parťákovi . „Už to nestihneme…“