Váňa utíkal před sázkařskou mafií. Dnes pečuje o otce Hanky Mandlíkové

Nakřáplý hlas prozrazoval, že se ho pokouší rozhodit z pohody zákeřný bacil. Jeho tradiční klukovský smích roztrhával vlhký kašel. „Kamarádovi přivezli beton, museli jsme ho zdělat. Trvalo to několik hodin a celý den pršelo,“ vysvětluje Michal Váňa, útočník mistrovského týmu Dukly Praha československé ligy z ročníku 1981/1982, jak na něj zaútočit studený déšť podzimu.

Váňu si mnozí pamatují jako hráče, o kterém se říkalo, že měl v 80. letech minulého století nejšikovnější nohy, jaké mohl útočník ve federální soutěži nabídnout. Ještě více pamětníkům ale naskočí spojení Váňa a sázkařská mafie. Spojení, které vedlo až k jeho doživotnímu vyloučení z fotbalu, verdiktu, který vynesla (a později odvolala) FIFA.

Teď však Váňu musí živit ruce. Nohy ho ostatně zradily. „Mám úplně rozhašená kolena, dokonce mi před čtyřmi lety na ně přiznali plný invalidní důchod,“ hledí do lékařské posudkové zprávy.

Možná ale bude líp. „Asi před půl rokem jsem na levé dostal endoprotézu. Až se dá úplně dohromady, půjdu i na druhou,“ vidí naději, že zase vyběhne s pomocí chirurgického zákroku na trávník. Moc by si to užil. Samozřejmě jen mezi veterány. „Nedávno mě Honza Berger lákal, abych si šel kopnout za starou gardu Dukly,“ povzdechne si. „Hned bych šel, ale nemůžu,“ uvědomuje si svůj zdravotní stav.

Ale vyhlídka je to pro něj hodně povzbuzující.

Ač má přiznaný stálý finanční příjem, nesedí doma a nečeká, až zazvoní pošťačka s peněžním obnosem. „Stíhám toho docela dost – Svatý Jan pod Skálou, Štěchovice, Libeř,“ vypočítává své štace. Nikoli fotbalové, doslova samaritánské. Stará se o lidi dříve narozené – invalidní důchodce pečuje o starobní. „Přesně tak,“ směje se tomu spojení.

Nejde o zdravotní péči, spíše údržbářskou. „Posekat zahradu, donést, odnést, postarat se o dům,“ líčí náplň své práce. „Ale příspěvky od státu na to dostávám,“ odtajňuje další zdroj svých příjmů. Tvrdě odmakaný a zasloužený.

Adresa Libeř je pro něj nejvíce vztahová. „Starám se Vildu Mandlíka,“ prohlašuje hrdě, že v jeho péči je šestaosmdesátiletý bývalý vynikající atlet-sprinter, účastník dvou olympijských her (1956 v Melbourne a 1960 v Římě), jenž má na kontě i jeden ligový start za Duklu Praha v mistrovském ročníku 1957/1958.

A otec vynikající tenistky Hany Mandlíkové. „Právě Hanka o to požádala,“ prozrazuje Váňa, jak se k mnohonásobnému atletickému přeborníkovi a držiteli mnoha národních rekordů dostal. „Zná se výborně s mojí ženou, také Hankou, teď v Americe dohlíží na tenisovou kariéru dcery, tak se o jejího tátu starám já,“ přináší podrobnosti.

Manželce pomáhá i v její firmě. „Vozíme klienty i ze zahraničí na plastické operace,“ sděluje. „Ale covid hodně tohle podnikání zasáhl,“ posteskne si, že rodina přišla o část výdělku.

Jeho covid připravil o velké životní potěšení – o fotbal. Za služby odvedené Slavii Praha má jako další bývalí hráči permanentku na všechny zápasy, ale v době zdravotních omezení ji musel nechat doma v šuplíku. „Nesplňoval jsem podmínky, abych mohl mezi lidi chodit,“ vysvětluje Váňa.

Teď už může, opatření pominula, ale zase moc nestíhá, protože má hodně práce. Slavia se totiž pro něj stala vytouženým klubem.

Vychovala ho Dukla, talent ho posunul až do A-týmu, sběratele federálních titulů. Jenže konkurence byla obrovská. „První útočná lajna Vízek-Nehoda-Gajdůšek, druhá Váňa-Korejčík-Kříž,“ představuje nebývalou kvalitu. Kdo se orientuje, nepotřebuje žádné další podrobnosti. „Moc jsem se v Dukle na hřiště nedostal,“ připouští.

Váňa navíc neskutečně hřešil na boží nadělení. „Měl jsem po utkání jít na rehabilitaci, já si raději skočil na pivko,“ netají. „I z toho vlastně vyvěrají moje zdravotní potíže,“ uvědomuje si, že ho podceňování péče o tělo v pokročilejším věku dohnalo. „Když já nemyslel na peníze a slávu, mě fotbal především bavil. Proto jsem ho hrál,“ odhaluje své sportovní krédo.

Nastupovat však pravidelně chtěl, proto mířil do Slavie. Odchod z Dukly nebyl ovšem jednoduchý, do konkurenčního pražského týmu ho vedení armádního klubu odmítalo pustit. Vzal to oklikou přes České Budějovice, nováčka ročníku 1985/1986.

„Krásný rok,“ vzpomíná na něj jen v dobrém. „Trenér Karel Přenosil, za mnou v záloze nesmírně pracovitý, běhavý a především fotbalově chytrý Jirka Němec,“ lebedí si, jak spolupráce s vicemistrem Evropy 1996 klapala.

Společně s místní střeleckou modlou Zdeňkem Urbanem byl s pěti góly nejlepším zakončovatelem, vydatně přispěl k záchraně nováčka, spadly slovenské týmy Lokomotíva Košice a Inter Bratislava. A on se mohl dle dohody vrátit do rodné Prahy a posílit Slavii. „Budějky další rok skončily poslední a spadly,“ konstatuje se smutkem v hlase.

Prožil však na jihu Čech nezapomenutelné okamžiky.

Tři roky v červenobílém dresu, po boku takových osobností jako Luboš Kubík, Ivo Knoflíček, Karel Jarolím, Miroslav Beránek či Pavel Řehák, ho naplňovaly fotbalově i lidsky. Doba však politicky zrála, blížily ze společenské přeměny, kdysi nedostupná cesta jít do zahraničí se stále více otevírala.

Slavia však nechtěla o úniku šikovného útočníka, třebaže ho provázely zdravotní potíže a jeho ústa při kritice rozhodčích snad nikdy nezmlkla, ani slyšet. „Tak jsem se dohodl, že půjdu do druholigového Xaverova, který mi slíbil, že mě ven pustí,“ našel řešení.

O kariéře v bohatém klubu už nesnil, díval se na své možnosti realisticky. Pařížský US Ivry by však nebyla marná štace, navíc vyšperkovaná nádherným městem nad Seinou a jeho bohatým společenským životem. Všechno bylo připravené. „Měl jsem odejít se spoluhráči Lubošem Urbanem a Jirkou Doleželem,“ mohl by se opřít o kumpány.

Jenže nemlčel, když měl. „Vraceli jsme se z utkání, v autobuse funkcionáři rozvalení na dvojsedačce, my hráči se tísnili po dvou. Tak jsem se ozval,“ popisuje konflikt, který měl neblahé následky. „Vyhodili mě na Pavláku. Luboš a Jirka zamířili do Paříže, já šel na metro,“ odhaluje smutný osud rebela. „Vlastně jsem pařížské angažmá propapuloval,“ poukazuje na ústa, v češtině označovaná jako nevymáchaná.

I Váňa se dočkal zahraničního angažmá a hodně exotického: v malajsijském Sabahu FC. „Nádhera,“ znovu se mu před očima rozkrývá úchvatná asijská krajina. Pohoda životní i fotbalová.

Dokonce tak pohodová, že si při odskočení do vlasti mohl kopnout druhou ligu za Švarc Benešov. „Nalákal mě Karel Jarolím,“ doznává vliv bývalého spoluhráče ze Slavie. Zápasy v českém prostředí mu však opět otevíraly ústa, když se mu něco nelíbilo. „Byl jsem nepoučitelný,“ přikyvuje Váňa.

Nejhorší zážitek však přišel při další angažmá na asijském kontinentu, v singapurském klubu Singapur Lions. Ze země utíkal tajně, lodí, na cizí pas, jeho pravý byl zadržen místní policií. Byl totiž obviněn, že se zapletl do nelegálních sázek. Musel pryč, rychle a tajně. „Nebylo to nebezpečné,“ nepřirovnává se k hraběti Monte Christo. „Horší by bylo, kdybych napráskal ty, co za tím stáli,“ poznal ihned, odkud hrozí nejvyšší újma.

Neustále tvrdil, že je nevinný, nikdy se k ničemu nekalému nepřiznal. Stal se obětí sázkařské mafie, ušili to na něj. K očištění poskytl soukromé australské televizi veškeré informace, souhlasil s natočením osobní zpovědi. V dokumentu všechno řekl.

Oficiálně byl však hlavním viníkem on. FIFA mu v roce 1994, v jeho jednatřiceti letech, zastavila doživotně činnost.

Nechtěl si to nechat líbit, to nebylo v jeho povaze. Dokument australské televize mu sice umožnil vyjádřit se, jak to bylo, trest však nemazal. „Poradili mi, že jediný, kdo mi může pomoci, je nynější předseda asociace Petr Fousek. Ten má úzké vazby na FIFA a umí se v těchto strukturách pohybovat,“ našel vlivného spojence.

Nejvyšší muž českého fotbalu tehdy působil jako generální sekretář a vliv tedy měl. „Michala a jeho bratra Martina jsem znal z Hanspaulské ligy, pustili jsme se do toho,“ převzal Fousek ochotně případ. „Potíž byla v tom, že neexistovala legislativa, která by umožňovala takové rozhodnutí zvrátit,“ těžko hledal způsob, jak krajanovi pomoci. „Nebyla možnost odvolání, požádat o přezkoumání případu, nic,“ neměl se Váňův zastánce čeho chytit.

Přesto se právní bariéra prolomila. V roce 2003, v jeho čtyřiceti letech, mu byl zákaz činnosti zrušen. „Podařil se nám doslova husarský kousek,“ má Fousek dobrý pocit z vykonané práce.

Ale léta mezitím utekla. „Ještě bych si býval třeba něco na nižší úrovni našel, “ připouští Váňa i s vědomím, že by měl ještě několik let i na nejvyšší soutěž. Ani ne tak pro peníze. „Já hrál fotbal, protože ho miluju,“ opakuje jeden z největších talentů, který svůj potenciál však poněkud promrhal. „Vím to, ale i tak jsem toho stihl dost!“ ujišťuje sebe i ostatní.