Saňák o konci v Pardubicích: Vyhazov legendy jsem nečekal

V působivé secesní Hernychově vile v jeho rodném Ústí nad Orlicí se místy zasmušile poprvé pustí do hodnocení fotbalové štace v nedalekých Pardubicích, jež se smrskla na 12 kol, načež dostal výpověď. Sedm bodů zkrátka nestačilo. Šestačtyřicetiletý trenér Jiří Saňák v rozhovoru pro Seznam Zprávy přiznává lítost nad koncem této cesty, které věřil. Teď věří tomu, že trampoty na začátku dráhy hlavního kouče v lize překoná podobně jako třeba další Východočech Martin Svědík.

Jak se vám daří konec v Pardubicích vstřebat?

Vůbec ničeho nelituji. Pocity, které mám teď, jsou takové, že mi chybí spolupráce v realizáku, s hráči. Naskočili jsme do krizové situace a máte možnost to od začátku přípravy vzít buď pozitivně, nebo negativně. Vnímal jsem, že všichni táhneme za jeden provaz, nikdo se nelitoval, nenadával.

Krizovou situací myslíte práci s výrazně oslabeným kádrem?

Myslím tím osm odchodů hráčů základní sestavy, nový realizační tým, integrace nových a zahraničních hráčů probíhala až v průběhu sezony. Vždyť Dominique Simon přišel těsně před utkáním se Slováckem a v původních plánech bylo, že začne na střídačce, ale bohužel 75 minut před utkáním nám vypadl Solil. Louis Lurvink přišel před Slavií na začátku září. Vnímali jsme to jako obrovskou výzvu, všichni se snažili udělat maximum. Vzali jsme to s hráči, realizákem i se sportovním manažerem za správný konec. Bylo to fajn. Nastavili jsme způsob provázanosti s B-týmem, během 12 kol jsme dali šanci čtyřem odchovancům – Václavu Jindrovi, Štěpánu Míškovi, Marku Haldovi a Danielu Pandulovi. Ke konci našeho angažmá jsme motali hlavu Plzni, Baníku, to jsou opravdu výborné týmy. Byl vidět posun. Samozřejmě finále je sedm bodů.

Čekal jste, že doplnění týmu se podaří rychleji?

Jo, ale všichni dělali maximum. Vždy v tom hraje roli čas. I Pardubice to nazvaly restartem. Když je nový tým i nově složený realizák, je to velice náročné. Asi nikdo nečekal, že odejde tolik hráčů.

Navíc ne všechny vyhlédnuté posily přišly. David Pech, Tomáš Přikryl, ale i další si vybrali jinak. Počítal jste už s někým, kdo nakonec nedorazil?

Ano, první den jsem se dozvěděl, že nebude Kissiedou kvůli administrativní chybě s vízem. Denis Halinský se měl po návratu ze soustředění Slavie zapojit k nám. Se sportovním manažerem Martinem Shejbalem jsme měli chuť i na Kubu Řezníčka, což také nedopadlo. Chtěli jsme také Látala z Chrudimi. Plus ty dva, co jste říkal – David Pech mě mrzí, také o Tomáše Přikryla jsme stáli.

Říkal jste, že ničeho nelitujete. Nic byste s odstupem neudělal v Pardubicích jinak?

Absolutně nelituji angažmá v Pardubicích. Jsem pyšný na spoustu věcí, které se nám všem v daném kontextu podařilo vytvořit. Pokud se ptáte, jestli zpětně nelituji nějakého svého rozhodnutí, určitě ano, každý trenér najde dílčí chyby a zpětnou vazbu si každý sám sobě musí dát, ale mnohonásobně převažuje fakt, že se vytvořilo za daných okolností spoustu pozitiv. Přišli jsme na první trénink, bylo tam 33 hráčů, po 14 dnech jich 20 už nebylo, neměli tu kvalitu nebo to byli hráči pro B-tým. Procházeli jsme fakt krizovou situací. Někteří hráči byli zranění, třeba Krobot byl v přípravě tři týdny mimo, pak byl ještě na začátku října 14 dní nemocný. Sychra se také zranil, kapitán Solil si prošel nemocí a zraněním. V první reprezentační pauze padlo osm hráčů kvůli chřipce. Ale tohle změnit nejde. Výzev a překážek bylo hodně. Nemám teď vnitřní pocit, že bych měl dělat něco zásadně jinak. Měl jsem absolutní respekt k situaci klubu.

Předseda představenstva Pardubic Vladimír Pitter říkal, že měl pocit, že tým ztrácí svou tvář. Váš nástupce David Střihavka po prvním zápase zase mluvil o „velkých rezervách v kondiční připravenosti některých hráčů“. Co vy na to?

Předchozí utkání s Baníkem, v Plzni, s Duklou nebo na Slavii jsme herně ani datově nevykazovali známky špatné kondice. Ale jsou hráči, na které jsem spoléhal, že by měli být základními kameny nového týmu, ať už Tomáš Solil, Láďa Krobot, Vojta Sychra, Adam Fousek, kteří měli výpadky kvůli zraněním a nemocem. Jason Noslin také. Cizinci, kteří přišli na konci srpna až do září, s námi neabsolvovali  přípravu kromě Marzuqa Yahaya, který je kondičně úplně v pohodě. Viděl jsem data ze zápasů. Jsem přesvědčený, že jako tým jsme kondičně neměli problém.

Sedm bodů není moc, ale nečekal jste i vzhledem k tomu, že letos jsou České Budějovice na spodku odříznuté, větší trpělivost vedení?

Hráli jsme pět utkání doma, sedm venku. Na začátku se nám nepovedly domácí zápasy s Karvinou a se Slováckem. Od zápasu s Hradcem byl vidět jednoznačný progres. Myslím si, že je úplně jedno, co teď řeknu. Je to rozhodnutí vedení. Samozřejmě bych chtěl větší prostor. Nechci to postavit do konfrontace. Stejně mi nezbývá nic jiného než rozhodnutí vedení akceptovat. Nechodím v botách vedení, abych vyhodnocoval jejich vlastní pozici vůči sponzorům a veřejnosti, tlaky, které jsou na ně vytvořeny, a rozhodnutí, které učiní.

Je pravda, že nůž na krku jste měl už před zápasem s Hradcem, tedy v šestém kole?

Žádné takové ultimátum jsem nedostal. Ani před zápasem s Baníkem.

Podle informací Seznam Zpráv vám měl sportovní ředitel Vít Zavřel říct, když vám oznamoval konec spolupráce, že jasno o vašem odvolání bylo už po utkání s Duklou.

Nezlobte se, ale to jsou interní věci, které komentovat nebudu.

Pardubice mají šest majitelů. Když jste přicházel, cítil jste jednotnou podporu?

Cítil jsem, že mě chtějí. Vletěli jsme do kádru, který se rozpadl, a dělali jsme, co jsme mohli. Integrace zahraničních a nových  hráčů je náročná, ale tréninkový proces probíhal v pohodě – v češtině, angličtině i němčině.

Jak velkou roli v klubu má analytik a skaut Jakub Dobiáš?

Byl to hlavní skaut, přes kterého šly v létě posily. Od 1. října zaujal místo v technicko-sportovní radě, takhle nám to bylo sdělené.

Kromě realizačního týmu dostal výpověď také sportovní manažer a legenda klubu Martin Shejbal, který v něm byl jako brankář, ale i trenér přípravek. Zarazilo vás to lidsky?

Rozhodně, nejen mě. Martin tam nechal svůj život. Je to legenda. Vůbec jsem to nečekal. Lituji toho. Když se podíváte, jací hráči se mu povedli přivést za poslední roky, jak se povedlo Pardubice zakotvit v lize, jde to z velké části za Martinem.

Co chybí Pardubicím k tomu, aby vyskočily ze skupiny o záchranu aspoň do středu tabulky, což se nepodařilo ani vašemu předchůdci Radoslavu Kováčovi?

Cestě, na kterou jsme se vydali, věřím – mít své hráče a odchovance a s nimi pracovat na způsobu hry. Všechno se nově propojilo, i s mládeží.

David Střihavka přišel ze Slavie, takže je pravděpodobné, že spolupráce s ní, která během vašeho příchodu najednou přestala, podobně jako se Spartou, zase naběhne?

Myslím si, že hodně bude chybět Martin Shejbal. Pro mě duch Pardubic. Jeho role v klubu se nedá žádnými daty nahradit. Mám pocit, že tohle bude velká absence.

Chápu, že jste jako hlavní trenér začínající v lize pardubické angažmá v rodném kraji vzal, ale nemáte pocit, že vám to teď do další práce uškodí i vzhledem k tomu, že dokončení předchozí sezony v Olomouci také nedopadlo dobře, a že se nikdo nebude ptát proč?

Jsou takové myšlenky, které se nabízejí, ale já je nemám. Že se nikdo nebude ptát proč? To je možná ten problém. Já mám jinou odezvu, vnímám hodně odborníků, kteří dokážou trenérskou práci ocenit objektivně, nejen na základě získaných bodů. Kvality žádného trenéra neurčuje špatný začátek. Třeba Martin Svědík, když začínal, taky blbě skončil v Baníku, pak v Boleslavi a Jihlavě. Také to bylo těžké. Vzpomene si dnes někdo na to, že mu to uškodilo?

Po skvělé štaci ve Slovácku už ne.

Cest je víc. Jsou to úžasné zkušenosti.

Ujistil jste sám sebe, že cesta hlavního trenéra je tou vaší, že zpátky do role asistenta už nepůjdete?

Lidé se mě ptají, jestli bych šel zase zpátky k mládeži nebo na pozici asistenta. V Jablonci jsem byl s Jardou Šilhavým, Jirkou Chytrým, s panem Peltou. Vyřadili jsme Kodaň a za tři měsíce jsem trénoval olomoucký dorost. Dvacet tři let dělám u nás kemp pro děti. Trenéřinu nemám takhle postavenou. Mám rád výzvy a trenéřinu v jakékoli formě. Před rokem a půl bych neřekl, že budu mít za sebou takové zkušenosti a budu trénovat ligu. Teď si však říkám: Ty bláho, jak mi chybí ti lidé, spolupracovníci!

Výzev se nebojíte. V Íránu jste působil jako asistent německého trenéra Winfrieda Schäfera, na Spartě Václava Jílka a také jste vedl ženský tým. Je i tohle pro vás varianta?

Čím je člověk starší, má více zkušeností, bude klást předem mnohem více otázek, když někam půjde. I to mi dala práce v Pardubicích. Budu si zjišťovat některé věci víc do hloubky. I rok u holek před šesti lety mě velice bavil, dávalo mi to smysl. V ženské reprezentaci vidím spoustu hráček, které jsem trénoval. Nezavírám se před ničím.

Často se zamýšlíte nad respektem – nad knihou Respektovat a být respektován. Mají trenéři v lize dostatečný respekt?

Jestli máme respekt, to nevím, kdybych měl posuzovat dle komentářů na sítích, tak nemáme žádný, naštěstí je už nečtu. Ale teď vážně: V zásadě se mohu starat pouze o to, jestli respekt projevuji já sám svému okolí.

Fotbal milujete, emoce z vás jdou i z lavičky. Máte jako člověk, který měl v 16 letech kvůli rakovině prognózu roku života, v tomto nadhled, nebo končí a začíná s hvizdem rozhodčího?

Člověk prochází různými stavy, emocemi a ne vždy se vám podaří být v nadhledu, já jsem často pohlcen ve hře beze zbytku. Pro mě bylo velice zajímavé, když jsem byl teď vyloučený v zápase s Teplicemi, že jeden z mých hráčů z kempu, dvanáctiletý kluk Tobiáš Pospíšil, vyprávěl pak své mámě: Maminko, pan Saňák nás učí o respektu, a pak ho vyloučí. To si člověk krásně sedne na zem.

Ten dvanáctiletý chlapec vám dal takovou zpětnou vazbu? To znamená, že ho na kempu vedete správným směrem, zůstalo to v něm a sebral odvahu vám to říct i jako autoritě.

O tom to je. Jeho maminka mi volala, že chce se mnou mluvit, a dala mi ho k telefonu. I na kempu si také říkáme, že všichni jsme jenom lidé, nikdo není stroj, zaplaťpánbůh. Už vím, jak zahájím příští kemp: První den tam bude velký kruh a společně rozebereme tuto situaci. To je nejautentičtější.