Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pořád s míčem u kopačky vypadá jako tuze elegantní fotbalový stoper. I ve čtyřiačtyřiceti nemá čahoun David Rozehnal na těle gram tuku. Kvalitní rozehrávku, klidně i šajtlí přesně na rozběhnutého spoluhráče, kterou obdivovali fanoušci v Belgii, Německu, Francii, Anglii či Itálii, ukazuje divákům opřeným s pivem v ruce u klandru v 1. A třídě v rodných Kožušanech, kde za střídačkami projíždí na kopci vlak. I teď občas zahučí do rozhovoru.
Žhnoucí slunce pomalu zapadá, bývalý reprezentant dojí banán, francouzského buldočka předá na hřišti půvabné manželce Petře, a spokojeně se posadí na dřevěnou lavičku. Chválkovice s dalším legionářem Romanem Hubníkem v útoku porazily 4:1, takže může v klidu zavzpomínat na dobu třináct let zpátky. To s Lille, dnešním soupeřem Slavie v boji o stamiliony z Ligy mistrů, porážel věhlasné PSG se Zlatanem Ibrahimovičem na hrotu a slavil double.
Co vám naskočí jako první, když se řekne Lille?
Nejlepší životní etapa ve fotbale. V Lille jsme žili sedm a půl let, když počítám i přestup do Ostende, ale zůstali jsme v Lille. Nejdelší angažmá na jednom místě, za které jsme rádi, protože jsme s Peťkou získali i kamarády, za kterými se vracíme. Teď jsme tam byli jen na otočku a bylo to příjemné, jako bychom se viděli před týdnem. Máme si o čem povídat. Z fotbalového hlediska to bylo vysvobození. Jen nejlepší vzpomínky.
Když jste po pěti letech v Lille končil, záměrně jste si hledal klub v dojezdové vzdálenosti, abyste se nemuseli stěhovat?
Ano, líbilo se nám to, usadili jsme se. Cítil jsem, že mi Lille už nechce prodloužit smlouvu, respektoval jsem to, ale chtěl jsem ještě pokračovat v cizině, cílil jsem na Francii a když tam nebyla možnost, tak na Belgii. Do Ostende jsem dojížděl a ještě jsem tam strávil dva a půl roku, takže pecka.
Jak takové přesuny chodí? Zadáte agentovi, aby se poptal po klubech v okolí?
Volal jsem svému kamarádovi a agentovi, který spoluzařizoval přestup do Belgie – Paulu Courantovi, bývalému vynikajícímu belgickému hráči. Věděl mé zadání, znal mě osobně i hráčsky, nabízel mě na štace, které jsme mu řekli, ať jsou v dojezdu. A podařilo se mu to.
Je v Lille místo, které nevynecháte?
Vždycky projedeme kolem našeho domečku, rádi se stavíme do restaurací v Marché de Noël, což je okrajová část. Centrum města je krásné na procházky, kávičky, dobrou čokoládu.
Nechtěli jste v Lille zapustit kořeny?
Přímo v Lille ne, ale než jsme bohužel zjistili, že je Peťka nemocná (překonala rakovinu), chtěli jsme zůstat na jihu Francie. Cítil jsem se dobře fyzicky po Lille, říkal jsem si, že bych mohl hrát ještě dva roky někde v Cannes, Nice, v menším klubu a užít si život. Ale shodli jsme se, že jsme rádi za návrat do Česka. I když si Češi myslí, že zahraničí je skvělé, tak tady se máme sami skvěle. Nemáme velkou kriminalitu, teroristy, cítíme se bezpečně.
Francie pro vás byla země zaslíbená, už angažmá v PSG, kde žádný jiný Čech nepůsobil, byl splněný sen, což?
Jo, PSG bylo po fotbalové stránce nejlepší angažmá. Cítil jsem se tam dobře, měl spoustu přátel. I když tam byl i velký tlak, tak jsem před mistrovstvím světa měl na kontě šedesát zápasů a cítil se nezničitelný. Francie je srdcovka.
S Lille jste pak už tomu bohatýrskému PSG, které skupovalo hvězdy v čele se Zlatanem Ibrahimovičem, vyfoukl titul i pohár.
Dokázali jsme u nich remizovat, doma porazit a vyhrát double. Bylo to na poslední chvíli. Tehdy to byly velké individuality, top hvězdy, ale ne tým, ten se začal budovat postupem času. Až pochopili, že musí táhnout za jeden provaz, začali vyhrávat tituly jako na běžícím páse. Teď jsou bez konkurence.
V Lille si to sedlo hned?
Přiznám se, že když jsem tam šel, byl to pro mě neznámý tým. Neměli jsme ambice, že bychom vyhráli titul a pohár. Tehdejší prezident Michel Seydoux, který je prastrýcem známé herečky Léy Seydouxové, je miliardář, ale byl to pán v letech, se kterým jsem se cítil jako v rodině. Začal jsem si uvědomovat, že tým je z většiny složený z reprezentantů, i když já už jsem na repre přestal jezdit. Ale byli tam Chedjou, Simon Kjear, Marco Basa, Debuchy, Gervinho – všechno top hráči svých národních týmů.
V obraně parťák Rami, francouzský mistr světa.
Trošku skandalista.
Protože začal randit s Pamelou Andersonovou?
Skvělý člověk, ale někdy mu ujely nervy, zanadával si s trenérem, pak se vyčistil vzduch a jelo se dál.
A ještě jste nezmínil jistého Edena Hazarda.
Eden byl schopen slavit titul, přijít domů ve tři ráno a další den mít 2+0 a rozhodnout zápas. Byl hodně zápasový typ. Na tréninku jsem ho v pohodě ubránil, svým přístupem a nadšením jsem ho přehrál, ale zápas bych proti němu hrát nechtěl. Myslel jsem si a doufal jsem, že jednou získá Zlatý míč.
V Chelsea vypadal, že na něj rozhodně má.
Měl na to, ale potom mu to nevyšlo v Realu a to je škoda.
Hráč, kterému odpustíte liknavost v tréninku, když vám pak v zápase zařídí prémie za vítězství?
Ze začátku jsem to nechápal. Nebyl to můj konkurent, tak se to snáší lépe. Ale když hráči makají, dávají si navíc a on leží na lehátku, nechá se masírovat, tak to si musíte nejdřív zvyknout. Ale i trenéři to věděli, dávali mu trošku volnost. Myslím si, že toho nikdy nezneužil, ale využil. To je rozdíl. Je jednodušší mu to odpustit i proto, že je to skvělý člověk. Kdyby to byl namachrovaný frajer, docházelo by ke třenicím. Chodil v teplákovce, mluvil s vámi normálně, žádná hvězda.
Chodili jste po tréninku na kafíčka, anebo v cizině si profík jede spíš sám na sebe a pak za rodinou?
Byly tam skupinky. A to neříkám ve zlém. Já jsem patřil ke všem. Nechodil jsem moc na party, ale nebyl jsem moc doma – našel jsem si balanc. Hodně jsem si rozuměl s Francouzi – Flo Balmont, Rio Mavuba, který byl pak ve Spartě. Ale také s cizinci, Marcem Basou. Manželky si sedly, bylo to fajn.
I na hřišti.
Když jsem viděl všechny ty reprezentanty, to jsem si říkal: Aha, tak to by se z toho mohlo něco urodit! A hlavně já se cítil dobře, ať jsem hrával, nebo nehrával. Trenéři mě brali jako schopného borce do základu, nebo náhradníka, na kterého je spoleh. Tu roli jsem přijal, už jsem nebyl nejmladší, už jsem nejančil. Začali jsme vyhrávat a byli nezničitelní. Titul jsme získali čtyři kola před koncem.
A město bylo na nohou.
Byla to velká party, i když nejsem party typ. Na finále poháru přijela rodina, naši se synem Lukou spali v Paříži. Bylo to krásné. Po doublu jsme projížděli městem autobusem na náměstí, kde bylo několik tisíc lidí, nezapomenutelný zážitek. Dokonce jsem zpíval We Are the Champions a to už je co říct, když i já zpívám. Byla to euforie a pro mě i zadostiučinění, protože jsem odcházel z Hamburku jako nechtěný a slavil jsem double, byl jsem uznávaný a chtěný. Věděl jsem, že už to není na repre, ale hrával jsem a naplňovalo mě to.
Koho by taky Liga mistrů nenaplňovala.
Uhráli jsme ji i další rok, i když bez titulu. Na stará kolena jsem si zahrál Ligu mistrů, super!
Máte ještě v klubu komu zavolat?
Nějakou funkci tam má Franck Béria, levý bek, který byl na hraně reprezentace. Skvělý hráč i kluk. Ještě tam figuruje Sylvain Armand, bývalý spoluhráč z Paříže. Jsou tam kustodi, vedoucí mužstva Aurelien Fournier, výborný chlap. Nový majitel si tam zaměstnance ponechal. Bylo to srdce, které fungovalo. Teď Lille funguje trošku jinak – kupují chytře hráče, zviditelní je a za velké peníze prodají.
A ve francouzské špičce se drží roky.
Trošku tam byl skluz kvůli tomu, že jsem odešel. Dělám si srandu. Nový majitel Gerard Lopez, který vlastnil i stáj F1, kupoval hráče za pět milionů euro a za dva roky je prodával za patnáct. Funguje mu to, hrají na špičce. Je to byznysmen.
Fotbal je nejen byznys, ale také život. A vám se v Lille narodila dcera Beáta. Má francouzské občanství?
Nemá, museli bychom tam žít delší dobu a když jsme v Evropské unii, není to tak důležité. Už takhle mají děti problémy, když se jich ptají, kde se narodily. Syn Luka odpovídá: Newcastle Appletown. A Beátka se nenarodila v Lille, ale vedle v porodnici.
Luka se naučil francouzsky, poznali jste další kultury.
Angažmá v Lille bylo nejen po fotbalové stránce, ale i po lidské nejdůležitější.
Jaký mač, kdy jste se cítil nezničitelný, vypíchnete?
Proti Paříži doma, trestňák na první tyč, naskočil jsem, hlavičkoval a brankář Sirigu si to plácl do sítě. Euforie, že jsem dal gól, ale nakonec mu připsali vlastňák. I tak pocit, že dáte gól proti bývalému týmu, který jsme dokonce porazili, stál za to. Pak bych zmínil pohárový zápas ve Wolfsburgu. Trenér mě potřeboval, ale bohužel mi umřel děda. Zrovna jsem hrál střední zálohu na Kevina de Bruyneho, remizovali jsme, dopadlo to dobře. Trenér si toho vážil. Věděl, že jsem mohl jet domů, ale měli jsme zraněné hráče. Vyhodnotil jsem to tak, jak by si to děda přál. Byla to srdcovka. Fotbal někdy hodně bere, nemůžete být vždy s rodinou, ale vrátilo mi to, jak mě vnímali spoluhráči, trenér. Chtěl jsem být víc na hřišti než na pohřbu a to nemyslím špatně. Skvělých zápasů byla spousta.
Povídejte.
Ještě na starém stadionu. Yohan Cabaye mi dal po odvrácené standardce balon za obranu, nechal jsem si ho skočit a přehodil jsem gólmana, už jsem věděl, že to tam letí. Takový Mbappé. Svlékl jsem si dres, začal s ním kroužit, dostal žlutou kartu a viděl trenéra Rudi Garciu, jak na lavičce lomcuje rukama. Občas si to pustím na YouTube.
Nový moderní stadion Lille je pro padesát tisíc diváků. Jací jsou tamní fanoušci?
Srdcaři, domáčtí, nebylo to jako v Paříži. Skvělí lidé i stadion, zatahovací střecha, využívá se na koncerty i jiné sporty. Fanoušci jsou hodně přátelští. Nečetl jsem moc reakce na mě po zápase, ale lidé v klubu mi říkali, že mě fanoušci berou za spolehlivého borce, který si nikdy nestěžuje. Vážil jsem si toho. Nebyl jsem nejlepší, neměl pevné místo v základu, ale důležitější pro mě bylo, jak mě vnímali jako člověka. Když mě potkali ve městě, chovali se ke mně slušně, vyfotili jsme se a měl jsem pozitivní reakce.
Stadion je krásný, ale jak říkáte, slouží nejen fotbalu. Kvůli olympiádě se ještě nestihl vrátit zpátky do fotbalového módu, takže Lille odehraje zápas o Ligu mistrů se Slavií v nedalekém Valenciennes.
To je menší, ale také pěkný stadion. Ovšem pro Slavii by to mohla být výhoda. Hráči Lille tam musí dojet, i když je to autobusem kousek, když jsme hráli proti Valenciennes, jezdili jsme tam v den zápasu. S Ostende jsme také hrávali chvíli na cizím stadionu a je znát, že nejste doma. Věřím tomu, že Slavia by tam mohla něco uhrát.
Sledujete ještě francouzskou ligu?
Podívám se vždy na zápas PSG–Lille. Mám rád hezký fotbal. Ale z obrany Lille znám už jen Meuniera, který tam teď přišel. Pak ještě Remyho Cabellu, proti kterému jsem hrál za Paříž. Už taky nebude nejmladší. Je tam mladý Mbappé. V útoku se prosazuje David.
Komu vlastně budete fandit?
Slavii, ale neposílejte tento rozhovor do Lille. Oba týmy mají jistotu Evropy, český fotbal má však šanci na dva kluby v Lize mistrů, to by bylo výborné. Chci vidět konfrontaci českého fotbalu, jestli se dotahujeme na Evropu, nebo jestli ještě máme co dělat. Lille mám ovšem pořád v srdci.
Česká liga teď zažívá boom, kluby získaly více peněz za vysílací práva. Souhlasíte s názorem, že tuzemský fotbal jde nahoru, nebo je to pořád záležitost hlavně Slavie, Sparty a Plzně?
Bojím se, že je to záležitost klubů, které na to mají a nemusí prodejem hráčů doplňovat rozpočet. Potom odskočí a průměrné kluby s nimi svádí boj, ale stejně prohrají. Slavia má majitele, který do toho sype peníze. Sparta má srdcaře pana Křetínského, který tam utopil miliony, ale ovoce to přineslo. Podržel Tomáše Rosického, o kterém se psalo, že už ho má vyhodit, fanoušci ho vyhazovali. Potřebujete koncepci, dobrého majitele, který vám dá čas, chce klub rozvíjet, nemá krátkodobé plány a investuje chytře. Ale kde se vám poštěstí získat takového majitele?
Jak jste spokojený se životem po profesionální fotbalové kariéře? Adrenalin z utkání doplňujete v rodných Kožušanech, teď jste sváděl souboje s Romanem Hubníkem…
Což bylo příjemné. Roman je rozumný kluk, nehecoval to. Užívám si život po životě. Budu hrát, dokud to půjde. Kariéru jsem ještě neukončil. Nepřipravuju se na konec s fotbalem, to je to nejhorší. Pomáhám v reprezentační osmnáctce, to mě také naplňuje. Teď bohužel odešel trenér Jirka Žilák za lepším do Slavie, ale přišel Venca Jílek, máme za sebou první seznamovací třídenní kemp v Břízkách. Mělo to náboj, všichni jsme si sedli. S těmi kluky mládnete. Teď mě v sedmnáctce Sigmy oslovil Honza Krajčovič, chodím tam občas pomáhat s postovými tréninky. To mám takové nárazovky a jinak nic…
Užíváte si život rentiéra, můžete se v klidu věnovat dětem díky tomu, že jste během kariéry chytře investoval do nemovitostí. Jste příkladem pro mnoho hráčů, jak by to mělo vypadat nejen na trávníku.
Jsem rád, že jsem potkal manželku Peťku, která je taková, jaká je. Investovali jsme chytře. Dřel jsem, spoustu jsem toho obětoval, má rodina by vám to potvrdila, věčně jsem nebyl doma, ale teď si můžeme užívat. V uvozovkách nic nedělat, jen rentiéry a prostě se bavit, nepřemýšlet, co bude zítra v práci. Naplňuje mě to, nenudím se. To by bylo to nejhorší a práci bych si v tom případě hledal. Nemám extra volného času. Postavili jsme domeček, jezdím hodně s Beátkou, dívám se na Luku, který hraje za osmnáctku. Častěji jezdíme na dovolené, což jsme si nemohli dovolit v sezoně.
Když tady sedíme na hřišti v Kožušanech, vzpomenete si ještě, jak vás Sigma poslala sem zpátky v dorostu, ale vy jste se stejně odrazil do světa?
Mohlo být všechno úplně jinak, stačilo zranění… Radši na to nemyslet. Bylo to o mé mentalitě, výchově rodičů, jak jsem se chtěl vyrovnat bráchovi, který byl v tu dobu v Sigmě, ale bohužel mu to kvůli zdravotním problémům nevyšlo. Kdybych se na to vykašlal, začal pařit s holkami, tak jsem tady tu 1. A třídu hrál vždycky a nikdy bych nedokázal, co jsem dokázal. Měl jsem štěstí, že se sem jezdil dívat trenér Chromý a za rok jsem byl zpátky. Ale stejně to bylo zase o mé píli.
Krásný příběh, když uvážíme, že jste za patnáct roků v cizině posbíral sedm klubových trofejí v Bruggách, PSG, Lille nebo Laziu Řím.
Riskoval jsem hodně. Prostě jsem věděl, že se do Sigmy vrátím a budu profesionální fotbalista.
