Urostlý chlap pamatuje zlaté časy Baníku. Teď už na něj nejezdí

Je považován za jednu z nejvýraznějších fotbalových veličin, které oblékaly dres Baníku Ostrava, má velkou zásluhu na zisku tří mistrovských titulů. Patří do společnosti Legend severomoravského klubu i do jeho Osobností.

A charakteristika, která je u něj v této kategorii uvedena, ho vystihuje naprosto přesně. „Přerůstal vzrůstem i výkony své okolí. Silný a neochvějný přišel se zdravými základy z Kojetína a jeho rázný fotbal byl šikovným doplňkem spíše technické hry spoluhráčů. U stopera se cenila jeho rychlost, tvrdost a přehled. To vše si Rostislav Vojáček buď už do Ostravy přinesl, nebo rychle získal. Byl pilířem zadních řad, burcoval spoluhráče, když se jim nedařilo, anebo jim docházely síly. Vojáček sehrál v dresu Baníku vůbec nejvíce ligových utkání.“

Chvála tesaná do klubové kroniky. „To už je jenom historie,“ mává nad pomíjivostí fotbalové slávy rukou.

Stadion ve Vítkovicích, kde nyní hraje Baník Ostrava zápasy nejvyšší české soutěže, poznal jen jako člen týmu hostí. Roky nejvyšší zdatnosti zasvětil kultovnímu stadionu Bazaly, kde zažil největší úspěchy a památné bitvy i na evropské scéně.

Když v posledním ligovém vystoupení jeho milovaný Baníček padl po heroickém výkonu s obhájcem mistrovského titulu Spartou Praha, v ochozech nebyl. Ne že by na vítkovický stadion zanevřel, ale limituje ho pohyblivost. „Bolí mě pravé koleno,“ povzdechne si. „To je to, které zajíždělo do skluzu a vypichovalo balony soupeři,“ odkrývá hlavní důvod opotřebovanosti důležitého kloubu. Klub by mu ho měl pořídit nový. Ze zlata. „To by se nedoplatil,“ směje se.

Těžko by se sám na stadion dopravil, nápad, že by mu vedení klubu za jeho obrovské zásluhy poslalo na přesun vůz, považuje za úsměvný. „Myslíte Rolls-Royce, nebo raději luxusní vůz sovětské výroby Čajku?“ vrací se do socialistického období, kde prožil fotbalová léta. „Nevím, jestli jsem pro ně tak vzácný…,“ přemítá. Na vedení rozhodně v tomto ohledu netlačí.

V obci Jakartovice, která leží dosti stranou společenského dění, nemá ani televizní O2 kanál, sledovat ligu v přímém přenosu nemůže. „Podívám se na sestavy, výsledky, to mi stačí,“ dozví se však potřebné informace.

Kdyby jeho urostlá postava nečelila nájezdům soupeře, těžko by se Baník Ostrava stal na přelomu 70. a 80. let minulého století nejlepším československým klubem a dobyl tři mistrovské tituly. „Určitě si nejvíc vzpomínám na ten první,“ vybavuje si dramatický závěr ročníku 1975/1976, kdy při porážce největšího konkurenta Slavie Praha na Tehelnom poli se Slovanem Bratislava dovedla tým k historickému zápisu výhra v Plzni.

Byla to obrovská sláva, nezapomenutelná. „Další tituly už byly takové jinačí, už se i trochu čekaly,“ brání se slovu zevšednění. Ale i ty byly krásné, spojené s legendárním trenérem Evženem Hadamczikem.

Na něj nedá dopustit. „Vynikající kouč,“ snadno nalézá, jak by ho charakterizoval. O to víc hráče zasáhla tragická událost, kdy v roce 1984 jejich kouč dobrovolně odešel ze světa. „My jsme tušili, že má nějaké psychické potíže, ale že to dospěje k takovému konci, to nás vůbec nenapadlo,“ popisuje Vojáček smutnou událost. „Sebralo nás to,“ netají. „Byl to náš člověk,“ dodává.

Baník měl v těch letech skvělé mužstvo, co hráč, to reprezentant Československa. A o stoperském páru Rostislav Vojáček – Libor Radimec se mluvilo s velkou úctou. Srovnávali ho s legendární západoněmeckou dvojicí Franz Beckenbauer – Georg Schwanzerbeck. „Tenkrát se to o nás říkalo,“ přijímá hrdě tuto poklonu.

Ale hned se vrací na zem. „K těm dvěma jsme měli daleko,“ nehodlá se přiřazovat k mistrům světa 1974 a Evropy 1972,trojnásobným vítězům Poháru mistrů s Bayernem Mnichov. „Podobali jsme se jim stylem hry,“ odhaluje, kde se srovnávání zrodilo. Jeden stoper ostrý, druhý technický, který zakládal i akce. „Dneska se to hraje jinak,“ poukazuje, jak se fotbal vyvíjí. „Ale bylo to účinné,“ nenechá na svou dobu dopustit.

Tehdy s Radimcem tvořili nerozlučný pár. „Moc se už s Liborem nevídáme,“ posteskne si. „Jen si občas zavoláme,“ dokládá, že kontakt úplně nezmizel. „Dost jsem tu odstřelený,“ odhaluje hlavní důvod v jakartovické samotě.

Na tehdejší baníkovskou partu vzpomíná velmi rád, i když se moc s bývalými spoluhráči nevídá. Velkou příležitostí bylo však loňské jubileum 100. výročí založení klubu, kde se hodně hrdinů doby uplynulé sešlo. „Bylo to moc krásné, připomenuli jsme na staré časy,“ pochvaluje si akci i záložník Petr Němec, člen mistrovské party.

Čerstvého držitele nejprestižnější fotbalové pocty v českém prostředí, Ceny dr. Václava Jíry, někdejší sloup obranné řady (přebíral ji v roce 2018) rád po letech znovu viděl. „Říkali jsme mu kapr,“ prozrazuje Němcovu přezdívku. „Měl dar od boha, ale musel jsem ho trochu honit, pomáhalo mu to,“ připomíná svůj výchovný přínos.

Určitě byl prospěšný. „Já byl nejmladší, do A mužstva mne vzal ještě trenér Rubáš už v devatenácti, choval jsem ke starším spoluhráčům úctu,“ nezapírá benjamínek mužstva. „Přijali mě výborně, vzali mezi sebe,“ vyzdvihuje Němec lidskou vstřícnost ostravských bardů.

Loňské posezení bylo i pro něj osvěžující. „On byl Rosťa takový samotář, vysloveně samorost,“ charakterizuje kapitána. „Když se někam zašlo, poseděl spíš jen symbolicky a pak se vytratil,“ vzpomíná Němec.

Při setkání si mohli všechno vynahradit.

Urostlý stoper Baníku patřil mezi vynikající hlavičkáře, dokázal se prosadit i před brankou soupeře. O tom svědčí ostatně i jeho bilance šestadvaceti gólů ve federální soutěži. Na obránce slušný počin. „Jestliže jsem skóroval, tak hlavou,“ nevybavuje si žádný přesný zásah nohou. „To nebyla u mne žádná vzácnost,“ upozorňuje na tuto schopnost.

Zdařilá Vojáčkova hlavička pomohla i československé reprezentaci k postupu na mistrovství světa 1982 ve Španělsku. Remíza v bratislavském střetnutí Československo - Sovětský svaz v listopadu 1981 prospěla oběma spřáteleným zemím socialistického tábora. Došlo údajně k bratrské výpomoci. Na Blochinův gól navazovala Vojáčkova hlavička po rohovém kopu, kdy sovětský brankář světového věhlasu Rinat Dasajev skákal prapodivně do prázdna… „Jestli tam nějaká dohoda byla, tak já o ní nevěděl,“ dušuje se autor vyrovnávacího gólu.

Šlo o jeho jedinou trefu v reprezentačním dresu. Poslala československý výběr na šampionát do Španělska, ale šťastné dny to nebyly. Mužstvo trenéra Jozefa Vengloše nenavázalo na bronz z ME 1980 v Itálii, vypadlo v základní skupině, hledali se viníci neúspěchu, všem účastníkům byly zaraženy přestupy do ciziny.

Ostravský patriot se vytouženého zahraničního angažmá nedočkal. „Bylo mi už třiatřicet, přísné podmínky na uvolnění bych i splňoval, ale tohle opatření pro mě znamenalo konec,“ smiřuje se s osudem. „Já ani na odchod nijak netlačil, měl už jsem věk. Od vedení Baníku jsem dostal příslib, že po skončení kariéry budu v klubu dál působit na nějaké pozici a to splnilo,“ hlásí, že bylo o něj postaráno.

Během aktivní činnosti byl v pseudoamatérském socialistickém systému veden jako horník na dolu Staříč. „Mít zaměstnání bylo pro mě tenkrát důležité,“ nepopírá zasloužilý důchodce, který získal od zaměstnavatele byt v Porubě, stále ho vlastní.

Ale většinu času tráví uprostřed lesů v malebné obci Jakartovice. „Jsou tu břidličné lomy, po nich jezera i s hloubkou dvaceti metrů, exotická krajina. Jezdí sem hodně turistů,“ zve na návštěvu. „Rostou tu houby!“ přihazuje velké lákadlo.