Ukrajinský Ferguson: Průkopníka dat a moderního fotbalu skolil alkohol

Nejslavnější a nejúspěšnější klub Sovětského svazu, a po jeho rozpadu Ukrajiny, je bezesporu Dynamo Kyjev. Úspěchy zaznamenávalo i na evropské úrovni, když dvakrát dobylo Pohár vítězů pohárů (1974/1975 a 1985/1986). Za zářnými lety i velkým vlivem na podobu dnešního fotbalu stojí kultovní trenér Valerij Lobanovskij.

Před vstupem do parku, který obepíná stadion kyjevského klubu Národní sportovní komplex „Olimpijskyj“, sedí na lavičce socha přemýšlivého muže. Spolu s míčovým podstavcem váží pět tun.

Představuje osobnost, která klub proslavila po celém světě. Inovátora, učitele, vizionáře.

Býval i hráčem, a nikterak tuctovým, byť Dynamo Kyjev v této kategorii nabízí věhlasnější jména. Stačí připomenout tři Zlaté míče Olega Blochina (1975), Ihora Bělanova (1986) a Andrije Ševčenka (2004, ovšem jako hráč AC Milán).

Nade všemi však ční Valerij Lobanovskij. Proto mu i postavili sochu.

Nebyl průměrným fotbalistou, v 60. letech minulého století platil za výborného útočníka. Nikoli famózního střelce, v sovětské lize proslul více přesnými centry a rohovými kopy. Doslova přitom vědecky pitval, jak se má přesný a účinný centr provést, vlastně tím dal základ své trenérské činnosti.

„Lobanovskij byl výborný fotbalista, ale na rozdíl od jiných poněkud namyšlených hvězd se nedomníval, že mu celkem zdařilá kariéra pro práci trenéra postačí,“ upozorňuje uznávaný český odborník na úseku vzdělávání a teorie Zdeněk Sivek. „Pořád se učil, přijímal moderní směry,“ dodává na adresu ukrajinského kolegy.

Věda, moderní technika, analýzy – to byly Lobanovského hlavní nástroje v trenérské práci. Využíval rovněž své vysokoškolské vzdělání, s červeným diplomem vystudoval polytechnický institut. A byl rovněž zasloužilým členem komunistické strany, bez červené knížky by v Sovětském svazu neměl možnost se prosadit.

Dynamo Kyjev dovedl na evropské trůny několikrát. Pohár vítězů klub dobyl v ročníku 1974/1975, kdy v jeho dresu zářila jména Blochin, Kolotov, Burjak, Onyščenko, Troškin, Fomenko. Totéž se zadařilo o jedenáct let později, kdy mužstvo zdobili Bělanov, Zavarov, Michajličenko, Protasov, Jaremčuk, Jakovenko.

Nebyl tedy mužem jednoho výjimečného období.„Je obdivuhodné, že dokázal zachytávat nové trendy a budoval skvělá mužstva mnoho let,“ skládá kolegovi poklonu česká trenérská legenda Petr Rada, který jako hráč nastoupil za Duklu proti Dynamu Kyjev v semifinále Poháru vítězů při druhém triumfu ukrajinského týmu.

O trenérském umu Lobanovského svědčí i to, že se prosadil i po pádu komunistického režimu v demokratickém systému. Další výjimečnou generaci nachystal na velké zápasy na přelomu tisíciletí. Mužstvo se Ševčenkem, Rebrovem, Šovskovskim, Kaladzem porazilo Barcelonu, Real Madrid či Arsenal, na jaře 1999 proniklo do semifinále Ligy mistrů. „Udržet se na nejvyšší úrovni více než čtvrt století, to je neuvěřitelné,“ smeká Rada.

Úspěchy nesbíral jen na klubové úrovni, několikrát vedl i sovětskou ‚sbornou‘, ale i samostatný ukrajinský výběr. Přitom nadále působil jako kouč Dynama Kyjev. Hráči kyjevského týmu tvořili většinový základ, při první státní štaci bylo Dynamo Kyjev dokonce rozhodnutím nejvyššího stranického orgánu reprezentací pověřeno.

To s sebou neslo jistou dávku řevnivosti i politického tlaku, který musel rodák z Kyjeva ustát. Ostatně v sovětském prostředí se na něj mnozí dívali skrz prsty i kvůli údajnému ovlivňování zápasů.

I Oleg Blochin se měl svěřit emeritnímu sovětskému fotbalovému historikovi gruzínského původu Akselu Vartanyanovi, že i sama komunistická strana potrestala Lobanovského po bezbrankové remíze mezi Dynamem Kyjev a CSKA Moskva v květnu 1987, kterou odvysílala státní televize.

Sovětské hráče vedl Lobanovskij na dvou mistrovstvích světa, na hodnotné výsledky ovšem nedosáhli. Do kroniky evropských šampionátů se výrazně zapsal v roce 1988, kdy mužstvo došlo až do finále, kde podlehlo Nizozemsku 0:2. I po senzačním gólu Marca van Bastena.

Po společenských změnách a uvolnění hranic se dočkal i vytouženého zahraničního angažmá, kdy převzal výběry Spojených arabských emirátů a Kuvajtu.

Nicméně se změnou režimu se vypořádával složitě, příliš se nesžil s větší individualizací sportu. Jakožto věčný kolektivista –⁠⁠⁠ i ve fotbale –⁠⁠⁠ upřednostňoval vysoký presink, důraz na propracovaný systém, ve kterém si hráči vyměňují posty na hřišti a zastupují se.

Lobanovskij ale i během tuhého socialismu dlouho přemýšlel, jak hráče přesvědčit o své pravdě a správnosti systému. Až přišel na způsob, který se mu zdál neprůstřelný –⁠⁠⁠ stejně jako mnohým jeho následovníkům o padesát let později. Sám si zpracovával statistiky ze zápasů a tréninků, kterými poté hráčům dokazoval, co plní či neplní.

Podle pamětníků stálo Dynamo Kyjev na svém vrcholu v roce 1975, kdy bylo i pověřeno státní reprezentací. A sovětský výběr byl rázem považován za horkého favorita evropského šampionátu 1976, který nakonec hostila Jugoslávie.

Když los čtvrtfinále přisoudil SSSR jako soupeře československý tým, zavládlo mírné zděšení. „Všichni byli přesvědčeni, že nás přejedou,“ doznává Karol Dobiaš, jeden ze základních pilířů týmu Václava Ježka.

Už předem byl dohodnutý přátelský zápas na březen v Košicích, když měla naskočit další dvě měření sil v rámci evropského šampionátu, očekávalo se, že bude zrušen. Ale hrálo se.

V úvodu utkání došlo k neuvěřitelné a pravidlově nepřípustné záležitosti. Maďarský rozhodčí Lájos Somlai odebral hostům míč, když si obránci mezi sebou neustále přihrávali bez snahy jít kupředu a domácí je nenapadali. Arbitr spíš myslel na diváky, když přerušil nudný úsek. K žádnému přestupku totiž nedošlo.

Ale to byla typická hra Dynama. Dlouhé chvíle si vzadu přihrávat, ukolébat soupeře, možná ho i provokovat. Lobanovskij si to tak přál. „Vycházel z přesvědčení, že mužstvo nemůže dostat gól, když drží míč,“ odhaluje Sivek. „Něco jako barcelonská titi-taka, ale ta vychází ze španělské mentality, Dynamo stálo na pověstném sovětském drilu,“ odkrývá rozdíly.

Přátelský zápas posloužil trenéru Ježkovi, aby na velkého favorita připravil mužstvo. Po vítězství 2:0 v Bratislavě a remíze 2:2 v Kyjevě jel na šampionát československý soubor a dobyl nakonec bájné zlato. „Trenér Ježek vždycky dovedl na soupeře něco vymyslet,“ přitakává Dobiaš.

Tehdy vyzrál i nad ukrajinskou modlou.

Lobanovského i jako člověka dobře poznal Zdeněk Sivek. „Technická komise UEFA vysílala do Kyjeva své členy na stáž, aby zblízka pochytili jeho práci,“ sděluje. „Nikomu se tam moc nechtělo, protože neuměli rusky, já jako vystudovaný učitel ze socialistického Československa jsem s tímto jazykem problémy neměl,“ přiznává, jak se na přelomu tisíciletí ocitnul ve městě nad řekou Dněpr.

Práci kultovního trenéra sledoval pečlivě, ukrajinský protějšek nic před ním neskrýval. „Rád si povídal, konzultovali jsme všelico,“ říká Sivek. „Ale jen po ránu,“ naznačuje úskalí. „Lobanovskij vypil denně lahev francouzského koňaku Hennessy,“ rozkrývá jeho alkoholickou závislost. „Přicházel na tréninkovou bázi už v sedm, v té době byl použitelný, v odpoledních hodinách už nikoli,“ dokládá Sivek.

Přitom dříve Lobanovskij platil za vyhlášeného abstinenta. A jeho odpor k alkoholu dokonce podle některých pamětníků spustil jednu z největších animozit v sovětském fotbale.

Viktor Maslov, Lobanovského taktický mentor a předchůdce, totiž během odloženého příletu ze soustředění nabídl všem hráčům k jejich naprostému úžasu horilku, ukrajinskou vodku. Jediný Lobanovskij odmítl, na což měl Maslov reagovat nelibě –⁠⁠⁠ a podle některých hlasů to vedlo k tomu, že si obě legendy postupně nemohly přijít na jméno.

Ukrajinský rodák byl pověstný i svým kyvadlovým posezem na lavičce. Pořád se kýval zepředu dozadu. „Myslel jsem, že je nervózní,“ vzpomíná Rada za zápasy v roce 1986. Příčina byla jiná. „Už měl narušené nervové centrum, konečky prstů na rukou i nohou ho bolely, ulevoval si tak,“ diagnostikuje Sivek.

Lobanovskij zemřel v roce 2002 v 63 letech na mozkovou příhodu. Zdraví měl už chatrné, nadměrným pitím si ho ostatně dost huntoval.

Pro ukrajinský fotbal však zůstal nesmrtelným.

S přispěním Martina Vaita.