U největší záhady v dějinách fotbalu byl i rodák z Bruntálu

Sigfried Held, rodák z Bruntálu, v neděli oslavil úctyhodné 80. narozeniny. Německý tisk se doslova předháněl v historkách, které se točily okolo hráče, jemuž kvůli povaze říkali Schweiger (Tichý), ale o jeho začátcích padaly jen malé zmínky.

Připomínalo se jen, že fotbalově vyrůstal v desetitisícovém bavorském městečku Marktheidenfeld. Jen hrstka médií dodala, že se narodil v českých Sudetech.

Víc se však o jeho rodišti nemluvilo. Pořád se nad ním rozprostírá jakási mlha.

Dvojnásobný medailista z mistrovství světa se narodil v Bruntále na pomezí Moravy a Slezska, ale místní obyvatelé o slavném krajanovi moc nevědí. Pátrání po fotbalové linii bylo už předem marné, docela logicky, neboť fotbalový klub Slavoj-Olympia byl založen v roce 1945. Tedy krátce po válce, kdy všechny německé spolky byly zákonem zrušeny, Heldovi byly navíc teprve tři roky a věnovat se organizovanému fotbalu ještě ani nemohl.

Aspoň malý odkaz se najde v městském muzeu. „Nachází se v něm kartička o jeho vysídlení,“ sděluje Pavel Rapušák z Klubu za starý Bruntál, který se věnuje historii města a pátrá i po osobách, které se ve městě narodily. „Zpracovává se lexikon 3 tisíců rodáků, v němž o Heldovi je zmínka,“ upozorňuje Rapušák.

Žádný výsledek nepřinesl náhled do digitalizovaného archivu majitelů domů, důvod byl opět prostý, Heldova rodina nebyla tak bohatá, aby si mohla pořídit vlastní dům. A záznam o přihlášených lidech k bydlení v bytech není kompletní.

Přesto se aspoň po dokumentační cestě slavný německý útočník domů vrátí. „Je to určitě velice zajímavá postava a budeme se snažit zjistit o něm více,“ slibuje Rapušák.

Zkoumání úředních záznamů však přece jen něco prozradilo. Held se narodil do německé rodiny, otec Friedrich (ročník 1914) byl povoláním úředník. S manželkou Margarete (1918) měli ještě jednoho syna, v době odsunu jednoročního Friedricha.

Rodinu postihl velmi podobný osud jako řadu jiných Němců po skončení druhé světové války. Přestože nikterak nespolupracovala s okupačním režimem, odsun „zpátky do Říše“, jak se tehdy říkalo, se jí týkal bezprostředně.

V červnu 1946 byli vystěhováni do sběrného tábora Machold, zde čekali na transport a v září 1946 byli odesláni vlakem do dalšího sběrného tábora v Domažlicích. To již byla okupační zóna USA. Odtud byli přemístěni do uprchlického tábora ve Würzburgu a následně přiděleni do obce Marktheidenfeld, kde si otec našel práci na nádraží a matka se stala pomocnou dělnicí na místním statku.

Jen v první vlně bylo z Bruntálu odsunuto 3 700 Němců, většinou šlo o důchodce, ženy a děti.

Oba synové našli brzy jedinou zábavu a vyplnění volného času po školním vyučování – fotbal. Hrálo se denně, každé odpoledne až do setmění, dokud nebyli všichni kluci „odvoláni“ k večeři. Otec Sigfriedovo nadšení chápal a nechal jej zapsat do místního klubu Turn Verein 1884. Každodenní trénink byl, jak sám „Siggi“ později říkal, spolu s disciplínou klíčem k budoucím fotbalovým úspěchům.

Po vystudování střední obchodní školy praktikoval ve firmě u daňového poradce, sám se záhy stal zdatným daňařem a vedl účetnictví několika příbuzným. Ve dvaceti letech byl povolán do služeb Bundeswehru, kde si jej všimli při jednom zápasu s předměstským klubem zástupci Kickers Offenbach a průběžně jej sledovali v období jeho vojenských povinností.

Byl povolán do výběru nadějných vojenských sportovců, který vedl Dettmar Cramer, asistent reprezentačního kouče Seppa Herbergera. Ve 21 letech se objevil nejen na hřišti offenbachšského Kickeru, na Bieberer Berg, ale také na světových vojenských hrách – World Cup Military, které se pořádaly každoročně od roku 1946, později od roku 1972 vždy s jednoroční přestávkou.

Held vydržel v červenobílém dresu Kickers jenom dvě sezóny a stěhoval se do bundesligového Dortmundu (1965–1971 a 1977–1979), kde s Reinhardem Libudou a Lotharem Emmerichem vytvořili údernou sílu černožlutých. Jeho věhlas narůstal, trenér Willi Multhaup o něm prohlásil, že je přímo „zrozený pro fotbal“.

Brána do reprezentace se mu otevřela dokořán.

Debutoval v přátelském zápase s Anglií na Empire Stadium v Londýně (23. 2. 1966 – 0:1), reprezentační derniérou se stal duel se Skotskem na Hampden Parku v Glasgow (14. 11. 1973 – 1:1). Zdobí jej medaile vicemistra světa z roku 1966 a bronz z MS v Mexiku 1970. Proti výběru země, kde se narodil, si nikdy nezahrál.

Se svou ženou Christine má dvě děti, syn je úspěšným psychoanalytikem, dcera bioložkou.

Jako trenér působil v mnoha německých i zahraničních klubech, vedl reprezentační výběry Islandu, Malty a Thajska. O jeho moravském původu se však nemluvilo. „Vím, že trénoval také Schalke 04, když byly oslavy, připomínalo se to,“ přiznává česká osobnost tohoto klubu Jiří Němec. „Ale to, že se narodil u nás, jsem nevěděl, nikdy nepadla ani zmínka,“ potvrzuje.

Oslavy Heldových 80. narozenin jen doložily, jak se stal v Německu populární a oblíbenou osobou. Naprostá většina fanoušků si ho spojuje s velmi zvláštní vlastností, která mu také vynesla jeho legendární přezdívku: schweiger – tichý. A všichni, co ho znají, jedním dechem dodávají, že i „tichý“ dokáže říkat velké věty.

Znovu se vyprávěl nezapomenutelný příběh o psu, který při utkání Dortmundu se Schalke 04 v roce 1969 pokousal hýždě soupeře. Held se při této vzpomínce jen usmíval, pak s úšklebkem pronesl: „Musíte obdivovat, jak chytré psy jsme tenkrát měli v Dortmundu. Mohli na hřišti pokousat kohokoli. Ale ne. Ze všech lidí si vybrali hráče Schalke!“

Held svou přezdívku neshledával dlouho nijak zajímavou, dokonce ji považoval za nevhodnou. Sám sebe totiž vnímá spíše jako někoho, kdo si rád hodně povídá, jen ne pořád a s každým. Když novináři pořád chtěli zjistit víc a víc o vnitřních poměrech v šatně, začal být odtažitý. Jednou se ho někdo zeptal, jak se mu daří. Odpověděl: „Chceš mě rozezvučit?“ Druhý den ráno si mohl přečíst svou novou přezdívku v novinách, které se už nezbavil.

Ani jako trenér. O mnoho let později při angažmá v Dynamu Drážďany sportovní ředitel Udo Klug o něm řekl: „Siggi většinou nemluví, ale říká hodně!“