Trpišovský otevřeně: „Nevím, jestli by mě to v zahraničí bavilo jako ve Slavii“

I při osobním kontaktu je na soustředění ve španělské Marbelle úplně stejný, jako ho člověk zná z tiskových konferencí, videí zevnitř kabiny nebo z vyprávění. Bezprostřední, osobní, uvolněný… a povídavý. Když se ale jde na trénink, přepne Jindřich Trpišovský do své zóny a snaží se pochytit maximum, co jeho trenérské oko pojme. Tam už dominují hlasy asistentů, zejména Zdeňka Houšteckého, který nenechá nic vyhnít a okamžitě řeší, co vidí.

Sehranost realizačního týmu Slavie je pověstná. A Trpišovský si na ní zakládá, nabaluje na ni spolu s dalšími lidmi v klubu ekosystém, který je vytvořený i podle jeho obrazu. Díky tomu ho práce v klubu nadále baví a naplňuje. Ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy před začátkem jarní části popisuje, jaké sny si ještě v Edenu chce naplnit. A jestli jeho sny vedou i do zahraničí.

Dokončil jste teď sedm let ve Slavii. Dokážete si představit dalších sedm?

Ty jo. Na to se mi hrozně těžko odpovídá, protože jsou samozřejmě různé vlny. Jedna věc je, aby vás tady někdo chtěl a klub byl spokojený. To je rovina, kterou neovlivníme. Druhá rovina je, že jsme si tady hodně zvykli. Ale fotbal je čím dál náročnější.

Čím to?

Hráči jako Radek Černý nám vypráví, že trenér v Anglii přišel dvakrát za týden, řekl: „Minule jsme hráli dobře, sestava je stejná.“ A šlo se hrát.

A dnes?

Čím vším se musíte prokousat, než se dostanete k zápasu, a co vše následuje potom, to je hodně náročné. I zatížení hráčů je čím dál větší. Čím dál víc zápasů, čím dál větší intenzita, totéž i pro trenéry. Není tam taková fyzická zátěž, ale samozřejmě je to hodně. Asi kdybych střídal kluby a angažmá, je to trochu něco jiného. Ale tím, že je ve Slavii spousta lidí, kteří nás znají a dodávají nám velký servis, tak je možné úplně všechno.

Vyšťavený pak taky býváte?

Někdy jsou chvíle, kdy toho člověk má fakt dost. Jako teď ke konci podzimu. Ale vždy stačí pár dní. Ale je to hlavně o klubu. Spíš přemýšlím i tak, jestli by mě to vlastně někde jinde bavilo tak jako ve Slavii. To je jedna věc.

A druhá?

Jestli by mi ta práce dávala takový smysl.

Jak to myslíte?

Představa nějaké změny je hezká, ale začínáte někde úplně od začátku a pro mě jsou teď už víc ty příběhy. Bavil jsem se o tom s majitelem Pavlem Tykačem, že já už jsem si vlastně skoro všechny fotbalové sny naplnil. A několikrát úplně přeskočil. Mým snem kdysi bylo odtrénovat jeden ligový zápas. A všechno to, co jsem zažil, jsem si už skoro všechno splnil. A teď jsou pro mě důležitější věci, jako jsou příběhy Tondy Kinského, Matěje Juráska, Dominika Pecha, Mikuláše Konečného, Malicka Dioufa…

Co tím míníte?

Příběhy hráčů, rozvoj pro klub a jeho cesta někam. A to je pro mě hrozně motivující. Když jsem tady začínal a jezdili jsme na první zápasy do Evropy, ještě si nás pletli a dávali nám jiné názvy než Slavia. Nikdo o nás nic nevěděl. A dnes se o nás v Evropě ví všude. Jednak o Slavii, jednak o kvalitě nebo výchově hráčů. Což je svým způsobem o to těžší, protože dřív nás všude podcenili. Dokonce v Bordeaux kdysi proti nám postavili druhou jedenáctku.

Jak ten příběh můžete ilustrovat třeba na Antonínu Kinském?

Toho jsem viděl poprvé před sedmnáctým rokem, když jsme seděli s tátou. Nejtěžší bylo tehdy ho sem do Slavie vůbec dostat. A teď ten kluk chytá na Arsenalu a s Liverpoolem. Viděl jsem ho na Dukle chytat pohár proti Admiře, byl jsem za bránou a jemu bylo čerstvě 17 let. To je to hezké. Pro mě je to dnes víc a víc, těžko to zažijete v jiných klubech. A totéž s Matějem Juráskem. Když jsme ho vytahovali, s Rakówem hrál jeden z prvních zápasů v kvalifikaci evropských pohárů. V Leverkusenu nastoupil v 17 letech. Je to hezké a klubu pomůžete.

Byla vaše schopnost udržet laťku výkonnosti i přes omezení a důraz na vývoj hráčů a jejich přeprodej zajímavá pro kluby z elitních evropských soutěží? Líbilo se to třeba i zájemcům z jihu Anglie (česká média informovala o zájmu Brightonu)?

Jo, jo. Někdy jsem hrozně překvapený, když vyjedeme ven na zápasy, kolik o nás toho ostatní vědí. Jako už o Slavii jako takové, tedy jakým stylem hrajeme a jak to tady funguje. Viz v tomto případě si třeba řekli, že jedno z hledisek je, kolik jsme vlastně za posledních šest let zlepšili…

Krajních hráčů.

Ano, vidíte, máte dobré informace. A to byla jedna z věcí, která by mě v životě nenapadla. Říkali, že jsou pro ně důležité určité parametry hry – a jedny z nich jsou křídelní prostory. A teď to sypali: Bah, Coufal, Jurásek… Nebo jsme hráli na AS Řím druhý zápas s Mourinhem ve skupině. Jirka Bílek byl s jejich vedením na obědě, kde byl i jejich hlavní analytik. A Jirka mi před zápasem říká: „Hele, mám tě pozdravovat od jejich analytika. Říkal, že když hráli Ligu mistrů s Interem Milán, byl tam pod Antoniem Contem. A že nás od té doby sleduje, tedy pět šest let. Že náš způsob hry je strašně zajímavý, ale že dodnes nerozklíčoval, jakým způsobem na hřišti řešíme některé situace. Ale že na to jednou přijde!“ (smích)

Co to pro vás znamená?

Tam si uvědomíte, jakou práci Slavia dělá. V něčem jsme tady v Česku uzavření, nějak to tady bereme, ale musím říct, že jak náš celý klubový fotbal respektují v Evropě… Spousta klubů a zemí se ptá, jak je možné, že česká liga vyprodukuje x takových klubů. Viz třeba i Baník s Kodaní v létě. A je to náročností soutěže.

Pojďme to navést zpět k zájmu klubů z Anglie. Co dál je zaujalo?

Nám to jméno dělají i hráči, kteří odcházejí do klubů v zahraničí. Odcházel Matěj Jurásek a říkal jsem, že je to náš šestý hráč v Anglii. Mám takový cíl, dostat jich tam deset. Jsem rád, že je to zrovna Anglie, říkal jsem mu, že by to bylo hezké. A zpětně k tomu zájmu, myslím, že velký fotbal je o výsledcích, ale ty se někdy úplně nedostaví, zaznamenáte třeba remízy i porážky. Ale v zahraničí se ještě víc kouká na způsob hry.

Když slyšíte, že to takhle rezonuje, tak si přece na to zahraničí musíte věřit, ne?

(hořce se usměje) Hele, já fakt nevím. Vždyť já si někdy v hlavě říkám, jestli mám vůbec na českou ligu. Natož aby…

Fakt?

Ne, no tak jo, někdy… každý potřebuje sebevědomí. Každý hráč potřebuje sebevědomí, každý trenér potřebuje sebevědomí. Ale když jsem šel poprvé do ligy do Liberce, ani jsem si tam nebral byt. Byl jsem přesvědčený, že tam budu dva tři měsíce, tehdy platila klasika na měsíční výpovědní lhůtu. A Jan Nezmar se mě ptal, kde budu bydlet, že mi seženou byt. Já říkám, že ne, přece mě za tři měsíce vyhodí. Vždyť já ani nedotrénuju podzim, proč bych si tu bral byt? Sám sebe jsem si v lize nikdy neuměl představit, nikdy jsem tam nebyl, jenom rok jako asistent.

A máte to pořád tak i s velkým angažmá?

Spíš jsem typ, že si uvědomuju, jak jsou pro výsledky důležití hráči, kluby. A vy jste jen součástka ve velkém soukolí, jestli se objevíte na dobrém, nebo špatném místě. Bavili jsme se o tom kdysi s Lukášem Pokorným, který šel do Montpellieru. Říkám mu, že kdybychom tehdy nezvládli ty kvalifikace a nezačali jsme dobře, tak jsem po třech měsících skončil a nikdo by mě už nikdy do ligy nevzal. Já jsem ji nikdy nehrál, jako trenér jsem žádné jméno neměl, měl bych první špatné angažmá. A on říká: „Ty jo, to mě nikdy nenapadlo.“ A já říkám, že tehdy se rozhodovalo o tom, jakou nálepku vlastně dostanete. A musíte ji pořád obhajovat.

To je zajímavé. Přitom pro mě byl jeden z nejsilnějších fotbalových zážitků, když jste hráli na Chelsea venku. Po letech marasmu, kdy se v Česku hrál děsivý fotbal, najednou přišel závan něčeho, že se dá o něčem snít, a byli jsme jinde. A vy jste takhle nohama na zemi! Přitom ty kluky jste všechny naučil snít.

(pousmívá se) Jo, jo.

Tak pak mě tedy fascinuje, že to jde takhle proti sobě.

(smích) Suk mi to jednou řekl hezky, když odcházel do West Hamu. Potkali jsme se na Žižkově, v Liberci a pak ve Slavii.

No to mě zajímá, co vám na tohle říká třeba zrovna on?

On se Tomáš nezdá, ale je strašně silná osobnost. Navenek působí nějak, ale uvnitř to má všechno hrozně promyšlené, je silný. Ale usmíval se a říkal: „Vždycky, když jsme hráli na Chelsea, vy jste nám říkal, tady se přes něj dostaneme. Tady se ubráníme. A dokázali jsme to. Nebo když jsme jeli na Barcelonu a chtěli jsme hrát v krátkém bloku, vyhodnotili jsme si to tak, že kromě pravého obránce Semeda nebude nikdo chodit za obranu. A čím kratší to hřiště udržíme, tím to pro nás bude výhodnější.“ Říkal, že jsme je tím jako trenéři trošku nakazili. Vždycky jsem jim říkal, že 11 bojovníků porazí 11 fotbalistů. A jsem za to rád.

Proč?

Protože o tom sníte. A jak vy říkáte hrozně hezky, takové tehdy bylo to období fotbalu. No a pak přišel Pavel Vrba s Plzní, já byl doma, koukal jsem na Plzeň, která hrála v Neapoli, na City, hrála aktivní fotbal a byl jsem úplně vykulený. Člověk byl na něco zvyklý a já jsem si říkal, jak je to úžasné. A vlastně bylo jedno, kolik Viktorka udělá bodů, jestli postoupí, nebo ne. Ale najednou nestrávíte 90 minut koukáním na to, jak je někdo 80 minut v zákopu před velkým vápnem a pak tam něco uhraje. Nebo z jedné standardky vstřelí gól, jak se nám to povedlo s Libercem na Marseille. To musím přiznat, že někdy to nějak chcete, ale je to úplně jinak. (smích)

No a sníte tedy dál?

Tehdy, když jsem koukal na Vrbovu Plzeň, by mě v životě nenapadlo, že budu u toho, kam to český klub dotáhne. Ale hrozně jsem to obdivoval a říkal jsem si, kéž bych to někdy zažil. Ale možná jsem tím pak byl nakažený, že jsem se zpětně díval na velké zápasy. Víte co, jak jsem v tom zápřahu, ještě jsem z toho nevyskočil.

A chcete?

Nechci. (smích) Někdy asi jo. Když ten Klopp řekl tu větu, že by chtěl rok žít jako normální člověk, někdy to máte. Ale vím, jak to myslel. Tak, že chcete být jako manžel nebo rodič. Chcete si naplánovat něco podle sebe a věnovat se sobě a těm lidem. Což v této práci prostě nejde, něco musí jít stranou. Tyto věci vás trochu někdy přepadnou. Ale to je chvilkové, kdy je program čtvrtek–neděle. Pak znova. Teď se to na vás znovu všechno sype, s někým odehrajete ve čtvrtek v Razgradu zápas. Vyhrajete. Letíte domů. V pátek už se zase koukáte, s kým hrajete v neděli. Ale je třeba se ještě rychle vrátit k zápasu. A někdy si řeknete v hlavě, ty jo…

A potřeboval byste nějakou pauzu pro to, abyste byl připraven vzít zahraniční angažmá?

Ano, jednoznačně. Jednoznačně. Neumím si představit, že bych šel – a i agent mi to říká, když se o tom bavíme – tak, jako to bylo právě v létě v rámci věci s tím jedním klubem. Řekli mi: „Dobře, třeba se k tomu jednou vrátíme, ale ozveme se třeba rok dopředu.“ Neumím si představit, že bych šel do jiného prostředí rovnou odsud. Všechno je super, ale potřebuju si dát dohromady spoustu věcí.

Jakých?

Nikdy jsem třeba neviděl zápas Slavie na Barceloně nebo na Chelsea… Vlastně pořád koukám jen na ten zápas, co přijde. Na dny dopředu. Není na to čas. Když je chvíli pauza, koukáte na nové hráče, kteří přijdou ze skautingu atd. Když jsme se bavili o tom, co je pro mě nejvíc…

Ano?

Nerad mluvím o úspěších, protože to vypadá, že se člověk pořád chválí. Ale pro mě je nejvíc ta věc, že Slavia byla třikrát ve čtvrtfinále evropských pohárů během pěti let. A třikrát jsme v podstatě sahali po postupu. I když nás Arsenal v Edenu vyprášil 4:0, tam jsme hráli 1:1. Jeli jsme domů a před zápasem tam byla šance. Po prvním zápase ve čtvrtfinále vždy byla šance.

Takže si ještě chcete splnit…

Jednoznačně.

A co konkrétně? Vyhrát ten evropský pohár?

(smích) Konkrétně pro mě je to Liga mistrů. Dostat ji znovu do Edenu a vyhrát tam zápasy. Protože my jsme tam nevyhráli zápas ve skupině. A ten fakt úplně největší sen – někdo mi řekl cíl, ale říkám, že ne, buďme realisti. Nás nalosují do skupiny Evropské ligy, je tam osm týmů a my máme s Razgradem nejnižší rozpočet a nejmenší peníze z televizních práv. To je jedna věc. Ale ten sen je aspoň to semifinále. Tam, kde byla Slavia s Bordeaux. A dostat se do toho finále. Zahrát si finále evropského poháru.

Bez toho neodejdete (úsměv)?

No… (smích) Bez toho nechci odejít. Vezměte si, byli jsme ve třech čtvrtfinále a s Feyenoordem jsme byli strašně blízko. Tam jsme hráli 3:3, dostali jsme dva hloupé góly, hráli jsme tam s 11 hráči, na lavičce byl Lingr, kterého jsme tehdy obětovali, Standa Tecl, který měl natržený sval. V odvetě to bylo 1:1 v poločase a byli jsme strašně blízko. Kdybychom měli na lavičce dva použitelné hráče, možná jako jsou dnes kluci jako Dominik Pech nebo Mikuláš Konečný, třeba bychom to tehdy přes toho Slota zvládli.

Je pro vás Zdeněk Houštecký takové vaše alter ego nebo váš tvrdší vnitřní hlas? Co pro vás znamená v tom vztahu?

Když jsem si sestavoval realizační tým do Viktorky Žižkov ve druhé lize, hledal jsem do realizáku lidi, se kterými si budu rozumět. A kteří mají něco, co já ne. Nebo co jsem alespoň v té době neměl. Zdeňka jsem znal dlouho, protože já ho vlastně trénoval, když mi bylo 22–23 let, půl roku na Xaverově pod Lubošem Urbanem.

Co jste o něm věděl?

Jak dokáže tým vést, stmelit ho, dokáže říkat věci na rovinu, které se třeba spoustě lidem nelíbí, ale zpětně je pak ocení. A věděl jsem to o hráčích, kteří se třeba v tu chvíli urazili nebo rozbrečeli, ale přišli za řadu let a řekli, že to byla ta nejlepší věc v kariéře, která mohla být. A Zdeněk je hráč v dobrém smyslu slova se vším.

Přijde mi, že tomu týmu dodává duši.

Tak. A v Liberci jsem měl obrovskou možnost věnovat se fotbalovým věcem. Většinou je na trenéra strašný zápřah ze všech stran.

Jste víc v sobě.

Ano. A Houšťa vyřídí spoustu věcí v týmu s hráči. Je schopen za den si promluvit se všemi. Je nás tady 60 se všemi lidmi a on je schopen si se všemi promluvit, jeho kapacita je obrovská. Hráči to potřebují. Mám to taky někdy začas, když je to důležité, ale ubírá vám to hrozný čas.

Zkoušel jste si zjišťovat, jestli by v zahraničí unesli jeho přístup, který je hodně přímočarý, až drsný?

(zasměje se) Je otázka, jak bychom se tam chovali. Je to asi čím dál těžší. Když mluvím s Tomášem Součkem nebo s kluky, kteří působí venku, zahraničí je hodně jiné. Samozřejmě tak, jak fungují jiné věci v Česku, tak jemu by třeba stejně nerozuměli (smích). Suk třeba říká Zdeňkovi: „Ty by sis mohl říkat, co bys chtěl, tobě by stejně nerozuměli.“ Ale ne, my jsme tak sehraní, celý ten realizák včetně Štěpána Koláře, o kterém se často nemluví, ale prostě ten servis, který mám, je fantastický. Já se vlastně o ty gólmany vůbec nemusím starat.

Čím to?

Probíráme spolu jen věci do zakládání hry a podobně. Mají perfektní tréninky, gólmani jsou vždycky spokojení. Stačí se podívat, kolik jich vyšlo nahoru. Bavil jsem se s jedním dobrým českým trenérem, který nebyl nikdy ve velkém klubu, a říkal, že vlastně ani neví, kdyby do toho velkého klubu šel, s kým by šel. Dnes jste vždy součást nějakého soukolí.

Jako třeba Brian Priske ve Feyenoordu, který ve Spartě nechal většinu asistentů.

Přesně tak. Dokonce si pamatuji takový příběh, kdy nám Thomas Schaaf, dlouholetý trenér Brém, na jedné přednášce vyprávěl, jak se nejvíc změnila jeho práce. A on říkal: „Když mě oslovil sportovní ředitel, tehdy můj kamarád, abych šel trénovat, tak jsem řekl mému bývalému spoluhráči, aby mi šel dělat asistenta. A ve dvou jsme trénovali Werder Brémy. Když jsem končil po 18 letech, byl tam tým analytiků, skautů, kondičáků. A já už dělal jen porady. Bylo tam asi 70 lidí, specialisté na všechno, od jídla po spánek.“ Tak se to změnilo – a to je jen deset let. Dnes je to opravdu sekce i v našem týmu – a to jsou tady fyzioterapeuti, maséři… Špičkoví lidé na svých místech. A bez toho to už dnes nejde.

Kdyby ale přišel zahraniční klub, byli by Houštecký a Kolář dva lidé, na kterých byste trval?

Ano, jednoznačně. A dokonce jedno moje angažmá tady v Česku kdysi padlo, protože jsem si tehdy s sebou nemohl vzít svůj realizák. Bez nich určitě ne, protože si to neumím představit. Zvlášť kdybych začínal v novém prostředí, bylo by to pro mě hrozně důležité.

---

Ve druhé části rozhovoru pro Seznam Zprávy, která vyjde v sobotu ráno, se Jindřich Trpišovský vrátí k nejtěžším chvílím ve Slavii. I omezením, se kterými se klub musel potýkat před vstupem nového majitele Pavla Tykače. A popisuje, kdy měl nejblíže vyhoření, které teď potkává i největší trenérská jména současnosti.