Trenér Petr Rada se narodil 21. srpna. Narozeniny slavil opatrně

Když někdo slaví narozeniny na Štědrý den, hořekuje, že přichází o jednu možnost, jak ho mohou jeho blízcí zahrnout hodnotnými dary. Pakliže přišel na svět na silvestra, zejména v dospělém věku může být dříve sociálně unaven, než o půlnoci nový rok shodí ze střechy starý.

A tak by se daly najít jiné příklady, kdy získávají narozeniny přidanou podobu.

Nejinak je tomu s dny, které v sobě skrývají nějakou historickou událost, která se neustále připomíná a může představovat i jistou psychickou zátěž. Tím je i 21. srpen, kdy v roce 1968 překročila násilně vojska pěti členských států Varšavské smlouvy státní hranice Československé socialistické republiky, aby udusila sílící snahy o svobodu.

V komunistickém výkladu, který skončil až v roce 1989 po „sametové revoluci“, se ovšem okupace nazývala „bratrská pomoc”a likvidace nepřátelských reakčních sil.

Narozeniny 21. srpna slaví Petr Rada, bývalý reprezentační obránce, po skončení kariéry úspěšný trenér vícero klubů i českého výběru, nyní vede ve druhé nejvyšší soutěži Duklu Praha, kde vyrůstal.

Okupace vojsky spřátelených armád nastala ve středu v ranních hodinách v roce 1968. „Já slavil desáté narozeniny,“ vzpomíná Rada. „Rodiče mi povolili, abych se dvěma kamarády z pražské čtvrti Libuš, kde jsme bydleli, přespali u sousedů ve stanu,“ dokládá, že mělo jít pro kluka lačného dobrodružství o nezapomenutelný zážitek.

Byl pokažen agresí ozbrojených složek. „V pět ráno překročily tanky a další bojová technika československé hranice, všichni poslouchali rozhlas, máma okamžitě přiběhla, ať jdu domů,“ popisuje. „Babička se o nás hrozně bála, nikdo nevěděl, co bude,“ dokládá nejistotu ve společnosti.

„Dostal jsem k desátým narozeninám pěkný dárek,“ říká sarkasticky.

21. srpen se stal v době komunistické normalizace ostře sledovaným dnem, totalitní režim se bál provokací i demonstrací. „Lidé se shromažďovat nesměli,“ upozorňuje Rada. A on slavil narozeniny. Dokonce jako voják v Dukle Praha. „Na pivko jsme se spoluhráči zašli, to jsme si ujít nenechali,“ nepodléhal oslavenec politickým tlakům. „Ale opatrně,“ doznává obezřetnost, aby někdo nemohl pojmout bujařejší veselí jako provokaci.

Dnes opatrnost už potřeba není. „Ale spousta našich občanů, tedy těch mladších, už ani neví, která historická událost se k tomuto datu váže,“ pozastavuje se Rada.

Velice choulostivé byly oslavy narozenin pro trenéra Jiřího Plíška, který vedl ligové týmy Teplic, Slovácka, Hradce Králové, působil u mládeže ve Slavii Praha, mezinárodní uznání si vydobyl v bosenském Željezničaru Sarajevo. Okupaci nezažil, narodil se v roce 1972 už do normalizace, ale datum vnímá dodnes.

A dosti citlivě. „Pocházím z Aše, kde se po dobu komunistického režimu příliš nezdůrazňovalo, až tajilo, že západní Čechy osvobodila v roce 1945 americká armáda,“ vysvětluje osobní vztah. „Ve škole se vždycky opěvovala pouze Rudá armáda, u nás doma a u sousedů se ale říkalo po pravdě, jak to tehdy bylo,“ vzpomíná.

A k tomu se přidal srpen 1968. „Pro nás to bylo druhé ‚osvobození‘ sovětskými vojsky,“ odhaluje další lež komunistické propagandy. S oslavami narozenin neměl potíže, byl mladý, děly se jen v kruhu rodinném. „Ale především s otcem jsme se o tom pokaždé bavili, i nyní si při této příležitosti připomenu, jaké je to významné datum pro celou naši společnost,“ připomíná Plíšek. „Je to pro mne pořád hodně emotivní,“ neskrývá.

Naopak žádná reminiscence nevyskakuje útočníku Danielu Filovi, jenž se rovněž narodil v tento významný den. „Vůbec to nevnímám a ani jsme to nikdy neřešili,“ připouští brněnský rodák, jenž nyní hraje za Teplice, kam je půjčen Slavií Praha na hostování.

Už je to člověk 21. století (narozen 2002) a dějiny světa i českého státu pádí nezadržitelně dál a přikrývají ty uplynulé, jakkoli pro národ či společnost choulostivé.

V rodném listě má 21. srpen zapsaný i polský ostrostřelec Robert Lewandowski, který nyní sází góly do soupeřovy sítě za katalánskou Barcelonu. Narodil se ve Varšavě přesně dvacet let (1988) po násilném vpádu do svrchované země bez vyhlášení války, na němž se podílela i totalitní vláda jeho vlasti, kdy generálním tajemníkem Polské sjednocené dědické strany, která držela moc, byl nechvalně známý Władysław Gomułka.

Na historickou událost může tedy Lewandowski pohlížet při sfoukávání svíček na narozeninovém dortu z opačné strany – jako občan státu, který se k vojenské agresi proti národně příbuznému sousedovi připojil.

V Polsku se však všeobecně přijímá výklad, že jejich vojáci se stali okupanty z donucení, politické špičky rovněž komunistického režimu vyhověly a podlehly nátlaku Moskvy. Celkem ovšem polských vojáků v Československu pobývalo do začátku listopadu 28 tisíc, což byl druhý nejvyšší počet – sovětských do Československa vkročilo 300 až 350 tisíc.

S polskou armádou je ovšem spjatý snad nejhrůznější čin – 7. září pozdě večer začal v Jičíně opilý Stefan Dorna střílet do skupinky lidí odcházejících z kina. Zastřelil dvě osoby, sedm dalších utrpělo těžká zranění včetně dvou polských vojáků, kteří se snažili běsnícího kolegu zastavit. Dorna vystřílel celkem 74 nábojů.

Lewandowski se však narodil přesně dvacet let po této hrůzné události, kdy se už začal komunistický systém hroutit ve všech státech, kde vládl. Patrně si ji nikdy moc nepřipomínal.