Trenér Ježek a Honza Berger. Nejslavnější fotbaloví vyslanci ve Švýcarsku

Zajímavé angažmá, i z hlediska finančního ocenění, touha prosadit se v zahraničí, poznat cizí zemi nebo prostá snaha žít ve svobodné demokratické společnosti. Motivy, proč čeští či českoslovenští hráči a trenéři odcházeli do Švýcarska, byly různé.

A mnozí v zemi pod Alpami zanechali hodně výraznou stopu.

Nejvýraznější z nich byl bezpochyby vicemistr světa z roku 1934 útočník Jiří Sobotka. Vystudovaný strojní inženýr si vyzkoušel angažmá v zemi Viléma Tella už za protektorátu, po válce si v červnu 1946 podal oficiální žádost na pracovní uvolnění do Švýcarska jako sportovní učitel, zároveň nabídl své vzdělání a podílel se na opravách a renovaci opuštěných solných dolů.

Když po komunistickém puči v únoru 1948 padla mezi východní a západní částí Evropy železná opona, byl už pevně usazen ve Švýcarsku a mohl se věnovat fotbalu. Kromě hráčské zkušenosti vedl pět klubových celků. Nejvyšší mety dosáhl 15. dubna 1964, kdy na tři zápasy (končil 10. května 1964) převzal švýcarskou reprezentaci s bilancí 1–0–2 a skóre 5:6.

Nejzářivějším vyslancem byl bezesporu vicemistr světa 1962 z Chile obránce Jan Lála. „Lausanne si mě konkrétně vybralo, trenér Roger Vonlanthen hrál totiž také na mistrovství v Chile ve skupině B proti Německu a Itálii,“ poodhaluje československý reprezentant pozadí přestupu. „Byly to krásné tři roky, v ročníku 1969/1970 nám unikl titul o jediný bod,“ vzpomíná.

Odkaz do Švýcarska poslal i zástupce největšího úspěchu v historii československého fotbalu – člen zlaté party z evropského šampionátu 1976 v Jugoslávii. A dokonce ten nejvyšší – trenér Václav Ježek. V letech 1984–1986 vedl populární FC Curych v 77 soutěžních zápasech s bilancí 26–18–16 (v lize 60 zápasů s bilancí 34–19–24) a místní na něj dodnes vzpomínají jako na jednoho z neuznávanějších oborníků.

Ke zlaté partě patří i slovenský obránce Ladislav Jurkemik, jeden ze statečných a úspěšných exekutorů při finálovém penaltovém rozstřelu v Bělehradě, jenž se ve Švýcarsku zapsal jako hráč a později trenér.

Václav Ježek měl v Curychu následovníka – byť na travnaté ploše. Na konci angažmá si stáhl záložníka Jana Bergera st., s nímž výborně spolupracoval ve Spartě Praha. Miláček fanoušků a fotbalový král roku 1984 zůstal ve Švýcarsku třináct let, trénoval po skončení hráčské kariéry kluby nižších soutěží a pracoval jako správce tenisového areálu.

Za návratem domů stála jeho rodina, tři synové. „Tomášovi bylo třináct, chtěl do Čech, stála před ním i docela slušná fotbalová kariéra,“ vybavuje si hlava rodiny. Tu prožil i nejstarší Jan, který se stal českým reprezentantem týmu do 21 let a slavil s konkurenčním Grasshopper Curych dva mistrovské tituly.

Švýcarské prostředí dobře zná i současný brankář českého výběru Tomáš Vaclík, jenž čtyři roky (2018–2021) chytal za tehdy nejlepší klub v zemi FC Basilej a třikrát se radoval z ligového triumfu. Když přišel, našel v klubu duši spřízněnou, krajana Marka Suchého, stříbrného medailistu z mistrovství světa do 20 let v roce 2007 v Kanadě. Někdejší protivníci si náramně porozuměli, bývalý slávista Suchý organizoval obranu, sparťan Vaclík za ním zlikvidoval, co prošlo.

Alpská země se stala po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 a otevření hranic do západní Evropy vyhledávanou fotbalovou destinací. V Servette Ženeva v letech 1995–1997 působil vicemistr Evropy 1996 v Anglii záložník Václav Němeček, bronzový medailista z Eura 2004 v Portugalsku střelec Vratislav Lokvenc se v roce 2008 upsal klubu FC Basilej, kam později zamířil i současný trenér ligových Pardubic stoper Radoslav Kováč.

Do výčtu patří i další nedávní reprezentanti českého státu Libor Došek a Erich Brabec. Poněkud více zapomenut je smolný účastník mistrovství světa 1982 obránce František Jakubec, jehož odchod do AC Bellinzona v roce 1987 schvalovaly ještě komunistické orgány. Už bez politického povolení mohl ven o tři roky později do Lausanne zamířit Milan Frýda.

V současné době ve Švýcarsku kopou Martin Frýdek v Lucernu a Roman Macek v Luganu.

Československou trenérskou školu neproslavili zdaleka jen Jiří Sobotka, Václav Ježek či Ladislav Jurkemik. Ve Švýcarsku nalezli pozorné posluchače a disciplinované svěřence i další odborníci, kteří se prosazovali nejprve na trávníku, později na trenérských lavičkách. Jejich příběhy však zhusta zakrývala železná opona třídně rozděleného světa.

V srpnu 1946 zamířil SK Baťa Zlín na tradiční zájezd do Francie, přidal i několik zápasů ve Švýcarsku. Ze zájezdu se vrátil ochuzen o dva hráče: Ludvíka Dupala (později uváděný jako Louis, Ludwig či Ludwick) a Josefa Humpála, kteří podepsali angažmá ve francouzském FC Sochaux a souběžně byli zaměstnáni v továrně na automobily a kola značky Peugeot.

Dupal ovládal francouzský jazyk natolik, že vystudoval trenérský kurz a získal profilicenci. V roce 1947 ještě dojížděl do Československa a předával v kurzech zahraniční poznatky nabyté ve Francii. To okolo něj už kroužili „náboráři“ ze Státní bezpečnosti. Byl na něj veden spis s názvem Recomando, aby se z úvazku vysmekl, zůstal ve Francii. Po skončení hráčské kariéry přešel na trenérskou dráhu, v níž pokračoval ve Švýcarsku a Tunisku.

Jeho kolega Humpál nejprve ve Francii naplnil požadovaný počet 100 gólů ke vstupu do Klubu ligových kanonýrů. I on si udělal trenérský kurz, v roce 1960 přesídlil do Švýcarska, našel si nový domov ve městě Neuchâtel, kde uplatnil i své trenérské schopnosti. V něm v roce 1984 zemřel ve své původní vlasti s nálepkou politického zrádce.

V roce 2006 umírá v Lausanne jiný slovutný český fotbalista a trenér, jenž se se statusem nelegálního emigranta nemohl vrátit do rodné země – Jiří Hanke. Československý reprezentant a fotbalista Slavie Praha (v té době už Dynama) v roce 1950 jako úředník v Pražských rozvodných závodech dal výpověď z pronajatého bytu s tím, že se přestěhuje do Krče. Dne 24. dubna se měl hlásit na reprezentačním soustředění v Klánovicích, ale dva dny předtím jej odvezla sestra taxíkem do západních Čech, kde na něj čekal převaděč.

Přes Kolumbii se dostal do Španělska, kde získal angažmá ve slavném FC Barcelona, kde se setkal na hřišti s reprezentačním kolegou Ladislavem Kubalou a bývalým slávistou Ferdinandem Daučíkem na lavičce, v ročníku 1952/1953 slavil s katalánským týmem mistrovský titul. V roce 1957 se stal trenérem ve švýcarském FC Biel, profesi ukončil opět v této zemi ve Vevey-Sport (1974/1975).

Než se po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 uzavřely neprodyšně hranice socialistického Československa, stihl v roce 1969 jablonecký fotbalista Václav Halama vycestovat do Švýcarska, kde hrál druhou ligu za FC Uster a poznal svoji ženu Janu.

Po návratu z povoleného zahraničního pobytu shledal, že normalizovaná společnost brání jeho rozletu, v roce 1975 si podal žádost o vystěhování a uspěl. Proslulý trenér a později hráčský manažer má nejzářivější zápisy v Německu (Mnichov 1860) a Rakousku (Austria Vídeň a Grazer AK), ale ve výčtu populární Wenzel nabízí i švýcarský FC Locarno (1987/1988).

František Bufka, bývalý trenér Baníku Ostrava, se do historie rakouského fotbalu zapsal tím, že v ročníku 1964/1965 vyhrál s týmem LASK Linec nejvyšší soutěž, čímž prolomil hegemonii vídeňských klubů. I on má švýcarský zápis v FC Grenchen v letech 1971–1973.

Naopak ryze se švýcarskými kluby – kromě odskoku k reprezentačnímu výběru Bangladéše v roce 1993 – je spojena trenérská činnost Oldřicha Švába. V roce 1969 dostal teplický fotbalista povolení navštívit svého bratra a se ženou a dcerou venku už zůstal.

Jako trenér začínal u mládeže, postupem si vydobyl silné renomé nejen na lavičce švýcarských klubů, ale i na půdě FIFA, kde patřil mezi vyhledávané školitele. Pod praporem světové organizace cestoval a věnoval se metodické činnosti, přednášel a organizoval kurzy především ve fotbalově zaostalých a rozvojových zemích.

Čeští trenéři, kteří se Švýcarsku více či méně zvučně prosadili, opouštěli socialistické zřízení nelegálně, často přes jiné země svobodného světa. Švýcarsko bylo však v době studené války přímým cílem mnoha sportovců, především hokejistů a tenistů. A rovněž fotbalistů.

Byla to mimořádná událost, když v polovině července 1980 emigrovali dva fotbalisté bratislavského Interu: brankář Miroslav Kovařík a záložník Jozef Bajza. Oba se na odchod ze socialistického režimu pečlivě připravovali, nejprve zdárně složili závěrečné zkoušky při dálkovém studiu střední hotelové školy v Piešťanech.

Věděli, co bude následovat – trest zákazu činnosti po dobu 18 měsíců. Po jeho skončení už na vrcholovou kariéru už nebyla výkonnost. Bajza se uplatnil jako trenér mládežnických družstev, rovněž Kovařík, mistr Evropy do 18 let v roce 1968, se věnoval trenérské činnosti, v roce 2007 se vrátil na Slovensko a převzal výchovu brankářů v MFK Petržalka.

Ještě jako dítě se do Švýcarska s rodiči – otec rodilý Pražan, matka Slovenka – přesunul Zdenek Urban, ročník narození 1960. Rodina se usadila v městečku Frauenfeld, Zdenek (psáno bez ě) poznal nejvyšší soutěž v dresu FC St. Gallen, kde hrál na postu obránce šest let (1980–1986). FC St. Gallen se tehdy nepohyboval na výsluní švýcarského fotbalu, jediným profesionálem byl mistr Evropy 1976 Ladislav Jurkemik.