Spartu čeká první nenáviděný klub v Německu. Po pádu režimu ho krotil kancléř

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od postranní lajny mužstvo diriguje Xabi Alonso, bývalý skvělý záložník a dnes jeden z nejžádanějších trenérů. Na hřišti předvádí kouzla Florian Wirtz, možná největší talent německého fotbalu. K vidění bývá pohledná, útočná hra – a krátké představení Bayeru Leverkusen lze zakončit tím, že od 27. května 2023 prohrál jen čtyři zápasy.

Docela cool klub, napadne nezasvěceného pozorovatele.

V Německu byste však s podobným názorem narazili. Závěrečný soupeř Sparty v Lize mistrů tam patří k nejméně oblíbeným celkům. Paradoxně mnohem většímu respektu se těší v zahraničí.

Důvodem je propojení s farmaceutickým koncernem Bayer AG. Ten klub stoprocentně vlastní, což v zemi, kde se tolik dbá na fanouškovskou kulturu, tradice a pozůstatky fotbalového romantismu, znamená citelné minus.

Starší generace stále Leverkusen označují za „Plastikklub“ a nemůžou mu přijít na jméno, těm mladším je spíš lhostejný.

Proto když loni utnul jedenáctiletou nadvládu Bayernu nad Bundesligou, přijímali to Němci trochu s rozpaky. Ti, kdo mnichovskému velkoklubu nepřejí, byli pochopitelně rádi. Ale ještě raději by byli, kdyby mu titul sebral Stuttgart nebo Frankfurt.

„Byť titul Leverkusenu je asi nejlepší věc, co se Bundeslize za poslední roky přihodila, odráží také konflikty v německém fotbale,“ píše sportovní publicista Kit Holden v nedávno vydané knize Played in Germany. „Pro mnohé fanoušky to byla výhra velkého byznysu a porážka tradiční fotbalové kultury.“

I když Leverkusen má menší rozpočet než Bayern Mnichov nebo Borussia Dortmund a dávno neutrácí horentní sumy za přestupy (nejdražší posilou současného kádru je Patrik Schick, který přišel za 26,5 milionu eur), pověsti umělého klubu dopovaného koncernovými penězi se nezbavil. A jen tak nezbaví.

Přitom cejch je to svým způsobem nespravedlivý. Bayer Leverkusen má fotbalovou tradici, založen byl v roce 1904. A nikoli v kanceláři marketingových expertů, nýbrž jako sportovní oddíl zaměstnanců firmy. Podobně vznikly i nizozemský PSV Eindhoven nebo londýnské kluby Arsenal a West Ham United.

Navíc docela dlouho hrával druhou nejvyšší soutěž a do Bundesligy mohl postoupit už v roce 1968, chyběly mu dva body. Nakonec se to povedlo o 11 let později.

Je to docela jiný příběh než TSG Hoffenheim nebo RB Lipsko, které z okresu do Bundesligy vyletěly během několika málo sezon. Podporované penězi od SAP, resp. Red Bullu.

Když se Leverkusen v roce 1979 dostal mezi elitu, nikdo tenkrát nebil na poplach, že se děje cosi škodlivého. Předpokládalo se totiž, že vydrží jednu sezonu, možná dvě, a vrátí se o patro níž. Vždyť v té době většina jeho hráčů ještě párkrát týdně chodila do běžného zaměstnání.

V prvních sezonách Leverkusen obýval spodní část tabulky, v roce 1982 se dokonce zachraňoval v baráži. A to byl moment, kdy si šéfové koncernu uvědomili, že pokud má investice do fotbalu mít smysl, musí být mnohem štědřejší.

Koupily se první opravdové posily, přišel renomovaný trenér Erich Ribbeck a výsledky se dostavily. Skok na šesté místo v roce 1986 a první představení na evropské scéně. Nebylo však dlouhé. Ve druhém kole Poháru UEFA ho ukončila pražská Dukla, která postoupila po remízách 0:0 doma a 1:1 venku.

V následující sezoně už Leverkusen soutěž vyhrál. Byla to jeho vůbec první trofej a svět začal jméno Bayer znát nejen díky aspirinu, nýbrž i špičkovému fotbalu.

Hlavním strůjcem cesty vzhůru byl manažer Reiner Calmund. Rád čeřil vody, nebál se riskantních kroků a byl přesvědčený, že Leverkusen se může usadit mezi německou elitou. A námitky, že vede umělý klub? Těm se jen smál. „Tradice za vás žádné góly nenastřílí,“ vzkazoval kritikům.

Když 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď, Calmund byl první, kdo pochopil, jaká příležitost se nabízí. Najednou bylo k mání tolik kvalitních posil z druhé strany železné opony!

Reprezentace NDR šest dnů nato hrála poslední zápas kvalifikace MS 1990 proti Rakousku. A zatímco ostatní kluby poslaly do Vídně pouhé pozorovatele, on svého pobočníka akreditoval jako fotoreportéra. Aby se dostal až k fotbalistům a získal od nich adresy, telefonní čísla.

Podařilo se mu tak kontaktovat útočníka Andrease Thoma. Za pár dnů už u něj doma zvonil s nabídkou smlouvy a přestup se podařilo dotáhnout ještě v prosinci 1989. Byla to senzace: první legální odchod hráče z NDR na Západ. Následně získal i Ulfa Kirstena. Dohromady za ně zaplatil 3,6 milionu marek, na tehdejší dobu úctyhodnou cenu.

Třetí do party měl být reprezentační kapitán Matthias Sammer. V té chvíli ovšem zasáhl kancléř Helmut Kohl. Představitelům koncernu Bayer naznačil, že image firmy úplně nepomůže, když se bude v NDR chovat jako na dobytém území. A zcela jistě to neprospívalo ani citlivým jednáním o znovusjednocení Německa.

Leverkusen skutečně od smlouvy odstoupil a Sammer nakonec z Drážďan šel do Stuttgartu.

Podobně se Calmund pohyboval na jihoamerickém trhu, odkud přivedl budoucí brazilské mistry světa Jorginha, Lúcia a Paula Sérgia. Dokázal nalákat i bývalé reprezentační hvězdy Rudiho Völlera s Berndem Schusterem.

V té době se ambiciózní Leverkusen definitivně proměnil v nejméně sympatický klub německého fotbalu.

Fanoušci ostatních mužstev se mohli aspoň škodolibě utěšovat, že ani příliv peněz mu nedokáže zajistit trofeje. Dokonalou ukázkou byl rok 2002, kdy prohrál finále Ligy mistrů, finále DFB Pokalu a druhý skončil i v Bundeslize.

Tehdy se zrodila přezdívka „Vizekusen“, již hráči slýchávali až do loňského jara. Nebo v angličtině „Neverkusen“.

Koncem devadesátých let se německý fotbal stal byznysem se vším všudy: Rostly příjmy od sponzorů i za prodej televizních práv, přestupové částky se šplhaly do dříve nemyslitelné výše, plnily se tribuny.

Bylo ale nutné všemu dát řád, a tak se v roce 1998 zrodilo pravidlo 50 + 1, které dodnes budí emoce, zejména v souvislosti s Leverkusenem.

Ve stručnosti: 50 + 1 znamená, že nadpoloviční počet hlasů na výročních shromážděních klubů mají jejich členové, tedy fanoušci. Investoři tím pádem nemůžou ovládnout fotbal podobným způsobem jako v Anglii, Itálii… nebo u nás.

Převážná část týmů vzápětí přeměnila profesionální úseky na akciové společnosti a eseróčka, kde investoři získávají menšinový podíl. Tedy teoreticky můžou mít i většinový, ale to jim nedává smysl, když stejně nemají kontrolu nad klubem. Například v akciové společnosti FC Bayern Mnichov vlastní 75 procent zapsaný spolek FC Bayern Mnichov (mateřský sportovní oddíl) a zbylých 25 procent je rozděleno mezi Adidas, Allianz a Audi.

Pravidlo 50 + 1 je ale kontroverzní tím, že povoluje výjimku pro investory podporující klub „nepřetržitě a výrazně“ víc než 20 let. Někdy se jí říká Lex Leverkusen. Byl první, kdo ji mohl uplatnit, následovaly ho Wolfsburg s Hoffenheimem (ten se jí však loni vzdal).

Majitelem fotbalového Leverkusenu je tak Bayer AG – částečně přímo a částečně přes dceřinou společnost. Nemusí brát ohledy na mínění fanoušků, klub může vést zcela podle svých obchodních zájmů.

Přitom přímá podpora koncernu je menší, než si mnozí myslí. Leverkusen nemá povinnost zveřejňovat účetní závěrku, ale německá média odhadují, že jde o 25 milionů eur ročně. To opravdu není částka, z níž se v dnešním fotbale někomu podlomí kolena.

Háček je v tom, že pokud se klub dostane do červených čísel, Bayer ztrátu dorovná. A když potřebuje například investovat do sportovní infrastruktury, peníze se zjednodušeně řečeno převedou z jednoho firemního účtu na druhý. Zatímco ostatní si ve stejné situaci musejí brát bankovní úvěry.

Pravidlo 50 + 1 má zastánce (většina fotbalové veřejnosti) i odpůrce (ti, kterým vadí, že německé kluby odhánějí investory a ztrácejí konkurenceschopnost v Evropě). Ale také je dost těch, kdo se ptají, k čemu je vlastně dobré, když nedokáže zaručit rovné podmínky.

„Byl bych pro, aby se každý klub rozhodl, jestli chce pravidlo dodržovat, nebo ne,“ prohlásil loni Fernando Carro, šéf Bayeru Leverkusen, v rozhovoru pro streamovací platformu DAZN. „Ale zároveň jsem demokrat, takže pokud si ho většina německého fotbalu přeje, akceptuji to.“

Navzdory tomu všemu se dá říct, že Leverkusen má teď lepší pověst než před deseti nebo dvaceti lety. Děkovat za to může postupu Hoffenheimu (2008) a hlavně Lipska (2016) do Bundesligy. Z nich se stal nový terč hněvu tradicionalistů.

A ono je také stále divnější vymezovat se proti umělosti klubu, který v nejvyšší soutěži hraje už 46. sezonu a v historickém pořadí brzy poskočí na deváté místo. Ironií osudu před 1. FC Köln, svého největšího rivala.

Pryč jsou i doby, kdy byl Leverkusen pranýřován, jak málo má příznivců a že kdyby Bayer nerozdával lístky zaměstnancům, jsou tribuny prázdné. V aktuální sezoně vyprodal pět domácích zápasů z devíti a kapacitu BayAreny (30 210) má zaplněnou z 99 procent. Výjezdů se v průměru účastní 4813 fanoušků, i to ho řadí vysoko.

Slušná čísla na město, kde žije méně lidí než v Plzni.

Samotný klub už má 67 tisíc členů a počtem sledujících na sociálních sítích, kde obsluhuje 20 kanálů ve čtyřech jazycích, se vyhoupl na třetí příčku za Bayern a Dortmund.

Pochopitelně především díky posledním dvěma úspěšným sezonám. I z toho si ostatní utahují. Když loni na jaře neuspěl ve finále Evropské ligy, což byla první porážka po 51 zápasech, sociální sítě se začaly plnit hláškami: „Osmdesát procent fanoušků Leverkusenu vidělo svůj tým poprvé prohrát.“

Jak šampioni na nevelkou oblibu reagují?

S nadhledem. Ke kdysi posměšnému označení „Werkself“ (firemní jedenáctka) se hrdě hlásí, od roku 2008 ho mají i na zadní straně dresů. A loňské výročí založení klubu slavili poťouchlým heslem „Už 120 let bez tradice.“