Sparťanská stopa v Realu Betisu ještě nevyčichla

Je tomu sice už více než třicet let, ale na tehdejší československou enklávu ve Španělsku se pořád vzpomíná. Nejen na české straně.

K příležitosti souboje v Evropské lize pojal Mateo Gonzales, vedoucí sportovní redakce místního regionálního deníku ABC Sevilla, touhu vyzpovídat trenéra Jozefa Jarabinského. „Je to už hodně dlouho, některé věci se mi už jen těžko vybavují,“ přiznává slovenský rodák, jenž v příštím roce oslaví osmdesáté narozeniny.

Ve Spartě hrál v letech 1969-1971, jako trenér ji dovedl ke dvěma československým titulům 1988/1989 a 1989/1990. Přestože pracoval za železnou oponou, jeho metod a odbornosti si na Západě povšimli. V roce 1990 získal angažmá v tureckém klubu Gençlerbirliği Ankara.

O rok později přišla nabídka nečekaná, nevídaná – od španělského klubu Real Betis. „Věděl o mně předseda klubu Hugo Galera,“ připomíná si Jarabinský, jak ke kontaktu došlo.

Klub se nalézal v těžké situaci. V ročníku 1990/1991 sice hrál nejvyšší soutěž, ale skončil na poslední 20. příčce s pouhými 25 body. Ale hlavně procházel ekonomickou přestavbou, kdy se podle zákona musely všechny fotbalové kluby ve Španělsku přeměnit v akciové společnosti. „Nebyla to lehká doba,“ vzpomíná Jarabinský.

Španělská nabídka se však neodmítá. Zvláště když měl v kádru hráče, které znal.

Po vydařeném mistrovství světa 1990 v Itálii, kdy československý výběr prošel až do čtvrtfinále, kde padl s pozdějšími šampiony Němci, se do slunné Andalusie přemístil záložník Michal Bílek, jedna z největších opor týmu. Proměnil pokutové kopy proti USA a Rakousku, o československého Fotbalistu roku 1989 byl v zahraničí velký zájem. „Španělská první liga a Sevilla byla dobrá štace,“ vzpomínal na ni vždy v dobrém.

Real Betis vs. Sparta Praha - čtvrtek, 18:45, zápas Evropské ligy

Přišel sice sestup, měl nabídky odejít jinam, ale příchod známého trenéra, s nímž ve Spartě dobyl dva mistrovské tituly, byl pádným argumentem zůstat. A kouč našel v kádru spřízněnou duši. „Bylo určitě výhodné, že Michal prostředí znal,“ uznává Jarabinský i po letech. „Ale hlavně to byl tahoun týmu, bylo se o koho opřít,“ vítal především jeho fotbalové schopnosti.

I Bílkovou zásluhou, přesvědčil španělské fanoušky, že i v bývalém socialistickém bloku vyrůstají hodně dobří hráči, si mohl trenér přivést dalšího českého spojence.

Přímo ze Sparty posílil vytvořenou českou menšinu další člen – útočník Roman Kukleta. Brněnský rodák, jemuž fotbalový pánbů nadělil neskutečný fotbalový talent, ale on ho velice zdatně marnil nezodpovědným přístupem ke všemu – k fotbalovým povinnostem i životu.

Z brněnského rozverného prostředí ho měla vysvobodit Sparta, kam přestoupil v roce 1988, stihl v rudém dresu tři mistrovské tituly a v roce 1991 i čtyři reprezentační starty. Příliš se však neuklidnil, bohémský život pokračoval. Musel od svodů, kterým ochotně podléhal, mnohem dál – nabídlo se Španělsko.

Do mužstva Betisu si ho vzal trenér Jarabinský. Přestup technickému útočníkovi trochu zkomplikovalo zranění, ale v polovině prosince se vše urychlilo a vánoční svátky již trávil na Iberském poloostrově. Sice ještě ne s rodinou, té se dočkal v lednu 1992. „Měl to být pro něj záchranný pás, ale nějak to nevyšlo,“ nepopírá kouč, jenž Kukletu dobře znal už ze Sparty v letech 1988-1990. „Sice zpočátku to vypadalo nadějně, potíže s jeho přístupem však nadále byly, navíc se pak zranil a už to nešlo,“ krčí rameny.

Kukleta měl sice ještě smlouvu na další rok, ale když nad ním Jarabinský po svém odvolání už nedržel ochrannou ruku, pohádal se s novým koučem argentinským Jorge D’Allessandrem.

Vrátil se do Čech a pokoušel se ještě chytit v mateřském Brnu (1993-1996), ale výkonnostně šel prudce dolů. Měl však vyděláno poměrně slušné množství peněz, z nudy chodil po barech, zejména navštěvoval ty, kde byly hrací automaty, a házel, a házel, a u toho navíc i hojně kouřil, nic si rozhodně neodepřel. S touto zábavou a zálibou pokračoval vlastně až do svého překvapivého konce. V důsledku své životosprávy došlo k tomu, k čemu muselo i dojít. Rozvedl se, sice přestal pít a hrát, ale bylo již pravděpodobně pozdě. V úmrtním listu jako příčina smrti je uvedeno selhání jater. Kuki, jak zněla jeho přezdívka, odešel nečekaně a především zbytečně brzo!

Trojice sparťanů nebyla však v Betisu jediná česká stopa. Vylepšil ji ještě severomoravský záložník Alois Grussmann, jenž přestoupil z TJ Vítkovic. Krajanovi na trenérské lavičce hodně pomohl. „Lojza byl nesmírně spolehlivý, disciplinovaný a odpovědný hráč, který dobře organizoval hru,“ chválí jeho přínos Jarabinský. „Odvedl si své,“ dodává.

Ostatně osm gólů – jeho největší zbraní byla střelba z větší vzdálenosti a hra hlavou – a stálé místo v základní sestavě to potvrzuje. I když se trefovali i Bílek a zpočátku Kukleta, návrat mezi elitu se nezdařil, mužstvo skončilo na čtvrté příčce, postupovaly Celta Vigo a Rayo Vallecano. A sezonu na lavičce dokončil argentinský kouč Felipe Mesones. „Tak už to v našem řemesle chodí,“ přijímá Jarabinský úděl této profese, který se vrátil domů a převzal mužstvo největšího sparťanského rivala Slavii Praha, kam napumpoval peníze česko-americký podnikatel Boris Korbel.

Na českou stopu v Seville vzpomínají pořád v dobrém. Zvláště když předchozí vyslanci z končin ve střední Evropě nebyli ani s nimi spojovaní. Betis v 60. letech minulého století vedl ve dvou štacích bratislavský rodák a hráč Slavie Praha, účastník mistrovství světa 1938 ve Francii, Ferdinand Daučík, jenž v roce 1945 odešel z politicky nestabilního státu a mnohem větší slávu si vydobyl na lavičce FC Barcelony.

Ale pro místní už nebyl cizinec, veškeré statistiky jsou u něj vedeny pod jménem Fernando. „Vůbec mi nepřipomínali, že mužstvo trénoval Daučík a nespojovali ho s námi,“ vybavuje si Jarabinský.

Stejně tak brali Daučíkova syna Yanka, pražského rodáka, jenž v Betisu působil dva roky před odchodem do Realu Madrid.