Sparta v hluboké krizi opakuje chyby a kupí nové

Sparta přitom utkání Ligy mistrů začala slušně. Akce, která startovala od Tomáše Wiesnera, nasvědčovala, že by se Letenští mohli nakopnout. A hlavně že nezapomněli hrát fotbal a stále umějí najít zápal ve hře.

Jenže Atlético velmi zkušeně a vychytrale brnkalo na struny nervozity soupeře. Místo aby španělský velkoklub tvořil a Spartu nechal srdnatě presovat a hnát se za míčem, Diego Simeone jako mistr reaktivního fotbalu naordinoval týmu zhruba tohle – nechte je hrát, oni se nakonec rozloží sami. A když se do hry Letenských začaly vkrádat chyby, postupně se vytrácelo i přesvědčení, že Sparta může Atlétiku konkurovat.

Nejde ale jen o individuální chyby, psychickou deku nebo mentální křehkost. Hráči působí dojmem, že jim v těžkých momentech chybí jakýkoliv náznak řešení, které by bylo automatické.

Důsledkem toho se Sparta takřka vůbec nedostává k šancím. Hráči ve snaze nakopnout se odvážnou rozehrávkou kupí šílené hrubky, které je ještě víc složí. Viz Rynešovy minely, z nichž první vedla k úvodní standardce, a tedy i ke gólu.

Lars Friis na tiskové konferenci upozornil na to, že jeho tým neinkasoval ze standardní situace, což byl problém minulých týdnů. Druhý gól ovšem opět obnažil problém Sparty, jen trochu jiným způsobem.

Zvlášť stopeři Letenských nedostatečně blokují náběhy soupeřů při centrech do vápna. Mathias Ross u druhé branky nepochopitelně zůstal za obrannou linií, a tak se šestnáctkou prodral Alexander Sorloth a centr Marcose Llorenteho zaplaval za Petera Vindahla.

Celkově ale byla hra obranné řady velmi dezorganizovaná. Atlético motalo hlavu Spartě pohybem hráčů mezi řadami a přečíslováním krajů. Domácí hráči měli velké problémy s přebíráním protivníků, z čehož pramenily šance i góly.

Špatné vystupování hráčů proti míči bylo důvodem všech čtyř inkasovaných gólů po změně stran. V případě Mathiase Rosse až tragikomickým způsobem při páté brance, kdy nejdříve zboural Filipa Panáka a poté nezachytil přízemní centr na skórujícího Ángela Correu. Kapitán Letenských svého dánského kolegu seřval i po předchozím čtvrtém gólu, kdy zase nevystoupil proti Marcosi Llorentemu.

Šlo o opakující se věci, které Sparta – čili i realizační tým – nezvládla odstranit. Jak během samotného zápasu, tak napříč posledními týdny. Opakující se bolestí je zakládání útoků. Letenští neustále posouvají míč do stran a pak o něj přicházejí. Proč? Pokud nejde o cílenou strategii dostat míč do krajů, pak proto, že mimo jiné chybí větší pohyb ve středu hřiště od záložníků. Jistě, Qazim Laci a Kaan Kairinen nejspíš opravdu jsou na konci se silami, ale nikdo jim v tuto chvíli nepomůže.

Lars Friis by mohl změnit rozestavení a nasadit třetího hráče do středu pole, třeba Lukáše Sadílka, Markuse Solbakkena nebo Davida Pavelku. Ale sám na tiskové konferenci zmínil, že problém netkví ve formaci. „Hráli jsme během zápasu hned několik systémů, asi tři nebo čtyři. Ale stejně se nám nedařilo dostat se dopředu. Souhlasím, že nám chybí střílení gólů a vytváření šancí,“ přemítal kouč Sparty.

Nezdálo se, že by Sparta během zápasu něco dramaticky takticky měnila nebo zkoušela zásadně jiné varianty rozehrávky. Pravdou ale je, že i během zápasu a v rámci formace 3-4-3 byl prostor pro korekci. Aktivnější v pohybu mohli být stopeři vysouváním se dopředu. Překvapili a přečíslili by soupeře.

Nebo se mohlo jednat o práci útočných hráčů. Jediný Jakub Pešek alespoň většinu času plnil taktické pokyny – trhat obranu aktivním pohybem nebo si seběhnout do meziprostoru pro přihrávku. Zejména Albion Rrahmani a Ermal Krasniqi ovšem tráví spoustu času koukáním na hru zády k bráně. A když už udělají pohyb k míči, velmi často o něj přijdou. Sparta si tak vůbec nevytváří přečíslení a v každém prostoru vypadá, že má o hráče méně.

Tedy kromě defenzivy, kde v současném rozpoložení nedává smysl držet na sílu trio středních obránců. Jejich hra byla příliš pasivní směrem dozadu a alibistická směrem dopředu. Popírali tím veškeré důvody, proč v současném fotbale dává smysl hrát na tři stopery.

Jenže Sparta tuto cestu drží dlouhodobě, až dogmaticky. Pořizovala hráče cíleně do specifických postů a rolí v rozestavení 3-4-3. Mládežnické týmy na Strahově teď ostatně také hrají ve stejném systému, Letenští mu podřídili herní strukturu.

Jenže při současné krizi jsou znát limity tohoto přístupu. Ve chvíli, kdy Mathias Ross Spartě svými výkony nepomáhá, Lars Friis stejně nesáhne ke střídání, protože na jeho post nemá vhodnou alternativu.

Realizační tým doposud nedal šanci mladým hráčům z béčka, kteří by tyto role měli znát a tlačit na širší kádr. Takový je ostatně trend v jiných funkčních evropských klubech, které chce Sparta následovat. Evidentně ale podle trenérského štábu ještě nejsou na tuto úroveň připraveni.

A to vše má pak vliv i na možnost rotovat v sestavě. Qazim Laci i Kaan Kairinen jsou ve svých rolích nenahraditelní, protože se dokonale doplňují. Stejně jako Filip Panák při výstavbě hry. A tak tito tři přetížení sparťané hrají prakticky všechny zápasy. Bohužel při současném vývoji se zdá, že je jen otázkou času, kdy marodka dolehne i na ně.

Jen malá odbočka – je zajímavé si uvědomit, že sparťanskou cestou na přestupovém trhu s dosazováním hráčů do svých ideálních rolí do rozestavení se třemi stopery se vydala v létě i Slavia. Včetně pokud možno minimální rotace. Zatím jí však zdraví drží. I tak má ale v současnosti mnohem univerzálnější typy hráčů, kteří mohou zahrát více postů.

Situace došla tak daleko, že se leckomu může zdát pozice Larse Friise neudržitelná. Na otázku, zdali přemýšlí o rezignaci, však byl kouč rozhodný. „Ne. Na rezignaci vůbec nemyslím. To není v mé nátuře, to nedělám. Každý den pracuji na sto procent, abych situaci zlepšil. Dokud bude klub přesvědčený o tom, že má práce jde správným směrem, stoprocentně tu budu. Udělám vše, co bude v mých silách,“ prohlásil.

Je však otázka, nakolik duel s Atlétikem změnil přemýšlení klubového vedení o tom, jak v zimě naložit nejen se stavem kádru, ale i realizačního týmu. Za alarmující lze považovat vlastně všechny fotbalové aspekty – ofenzivní, defenzivní, ale i mentální a fyzický.

Je ale velmi složitě představitelné, že by Sparta chtěla odvolávat celý realizační tým. Už jen proto, že přínos a kompetence každého člena jsou vysoké a za poslední roky si mnozí z nich v rámci klubu vydobyli obrovský respekt. Sportovní vedení si dlouhodobě maximálně cení práce kondičního specialisty Christiana Clarupa, stejně jako i trenérů brankářů nebo analytiků. A stále zdůrazňuje roli Larse Friise ve výkonnostním vzestupu po příchodu do realizačního týmu Briana Priskeho.