Sparta a Slavia v rukou miliardářů a na vrcholu. Nebylo to tak vždy

Na sportovním poli nemají v českém prostředí Sparta a Slavia v posledních dvou letech konkurenci, červenobílí se však potýkali neustále s latentními obavami, jestli nepřijdou finanční potíže, kdy česká hračka přestane nevyzpytatelné čínské investory bavit.

Ani to už nehrozí. Velké rivaly vlastní čeští podnikatelé, jejichž firmy vykazují miliardové zisky. Podle žebříčku časopisu Forbes disponuje sparťanský boss Daniel Křetínský majetkem v hodnotě 210,9 miliardy korun a je druhým nejbohatším Čechem, slávistický Pavel Tykač stojí na sedmé příčce se 183,3 miliardy korun.

Jejich první „vzájemný“ souboj vyzněl pro Spartu, když v Edenu ve čtvrtfinále MOL Cupu otočila vývoj zápasu a v prodloužení vyhrála 3:2. Slavia pohárovou trofej neobhájí, Sparta prahne po doublu. Ligové derby je na programu v neděli a bude pro mistrovské ambice obou rivalů hodně důležité.

Navíc oba české zástupce čeká pamlsek v Evropské lize, Sparta se postaví slavnému anglickému klubu Liverpool FC, Slavia neméně věhlasnému italskému AC Milán.

Vždy však tak oslnivé dny neprožívaly, dokonce několikrát stály před krachem. Minulost odhaluje různá děsivá období.

AC Královské Vinohrady byly založeny především jako atletický spolek (lehká a těžká atletika) s fotbalovou sekcí. Postupem času se z něj stal klub všesportovní, kde už pod názvem AC Sparta Praha největší roli hrál fotbal. Ten však od počátku potřeboval kapitál.

Klub byl velice chudý a nedostatek financí vyvrcholil v roce 1906, kdy se výbor rozutekl a na Spartu byl uvalen konkurz. „Jako dnes si vzpomínám na to zimní dopoledne, kdy jsme s nerozlučným přítelem Podpěrou putovali na Letnou, abychom tam na hřišti Sparty přihlíželi, jak chabrusáci po dražbě vybírali kopačky, dresy a ostatní rekvizity z kabin. Branky již byly odneseny i bariéry prodány v dražbě,“ líčí nelichotivý stav dlouholetý sparťanský funkcionář Ferdinand Scheinost v knize Slavné postavy naší kopané, vydané v roce 1940 v nakladatelství Tempo.

Situace byla téměř beznadějná. Na valné hromadě v restauraci Kriescheho nikdo nechtěl do výboru, neboť to znamenalo ručit osobně za dluhy, které činily 25 tisíc rakouských korun. „V zoufalé náladě byl již podán návrh, aby se klub rozešel,“ doznal Scheinost.

Řešení se naštěstí našlo. „Ale toho se nejvěrnější Sparťané přece jen zalekli a zesnulý arch. Rudolf Schindler přijal předsednictví a spolu s třemi dalšími výbory se zaručil svým jměním za všechny dluhy,“ píše se v knize.

Pouhý výčet zachránců klubu, jehož fandové dnes vyznávají urážkami rivalské Slavii čistotu árijské rasy, je dosti výpovědní. Kromě zmiňovaného předsedy Rudolfa Schindlera se angažovali Johann Schubert (hoteliér), Oswald Stern (bankovní úředník), Rudolf Wilhelm (majitel továrny na spotřební zboží), Robert Mayer (ředitelský rada u Hypotéční banky), Ladislav Schütz (c. a k. oficiál České rady zemědělské), Karl Morstadt (obchodník s medem) a další.

„Při studiu dokumentů a zápisů z valných hromad jsem si všiml jednoho zajímavého faktu – některá jména byla označena červenou tužkou se značkou Ž, a to s velkou pravděpodobností dodatečně až na Policejním ředitelství,“ dokladuje historik Lubomír Král. „Později, v první polovině 30. let, se tato jména vyskytují stále řidčeji, až zcela mizí, pravděpodobně v důsledku opatrnosti a v souvislosti s vydanými tzv. norimberskými zákony,“ rozebírá autor knihy Historie židovské kopané v Československu.

Vedení rudého klubu by těmto obětavým lidem mělo postavit pomník.

Nelítostný byl i rok 1996. Nejenže Sparta přišla o titul, kdy ho dobyla po dlouhém více než čtyřicetiletém „komunistickém“ půstu Slavia, ale finance byly v rozvratu. Dluhy vystoupaly až na hranici 300 milionů korun, v dnešní době by se při započtení inflačního koeficientu blížily k miliardě. Krach byl skoro neodvratitelný.

Majitel podnikatel Petr Mach, který měl už dost silné potíže se zákony, se rozhlížel okolo sebe, kdo by Spartu zachránil a převzal za ni odpovědnost a zároveň ho vyplatil. Z tuzemských zdrojů nikdo nejevil zájem.

Hozený kruh přilétl až z Košic, z ciziny, neboť československá federace se rozpadla v roce 1993. Tedy ze Slovenska, kde proběhla zběsilá „mečiarovská“ privatizace s desítkami lidských obětí. O rudý skvost, nyní ovšem hodně ošuntělý, projevil zájem většinový majitel akcií Východoslovenských železáren Július Rezeš.

Plány byly odvážné, investice obrovská. Nový vlastník přišel s mottem „Kopněte si do nás“, hodně se vyplatilo propojení se slovenským klubem 1. FC Košice, kam okamžitě přestoupil po stříbrném Euru v Anglii budoucí držitel Zlatého míče Pavel Nedvěd, velikášsky se mluvilo, že mužstvo posílí kapitán německých mistrů světa z roku 1990 v Itálii záložník Lothar Matthäus.

Jenže i přes znovu plnou pokladu to na hřišti skřípalo. Sparta spadla dokonce na poslední ligovou příčku, po podzimní sezoně přezimovala na páté příčce s odstupem čtyř bodů na obhájce Slavii. Jenže slovenské vedení už pochopilo, jak se fotbal v česku dělá.

V zimě přišla největší posila, z Viktorie Žižkov se na Letnou přesunul sportovní ředitel Ivan Horník, jenž dokázal kouzlit s výsledky a mnoho znalců zákulisí ho v anketě Osobnost ligy dávalo na první místo.

Jaro bylo velká jízda. Sparta ztratila body jen remízou 1:1 v Edenu (vyloučený Jiří Lerch) a pak nečekaně doma ve 28. kole s Karvinou (2:2), když už měla vývoj soutěže pod kontrolou. Kamarád Ivánek by mohl vyprávět…

------------------------------------

Vítězný únor 1948 přinesl do té doby nejúspěšnějšímu českému klubu léta ústrků. S nálepkou buržoazního spolku mu komunistický režim sebral stadion a dresy, rozebral mančaft, polovina povinně narukovala na vojnu, král kanonýrů Josef Bican šel budovat světlé zítřky do Vítkovic.

Přesto přežíval, přejmenován na Dynamo a po letech bezdomovectví přesunutý z rodné Letné do Edenu. Přežil i tři sestupy, o titulech a předválečném postavení se mu však mohlo jenom zdát. A i v plánovitém hospodaření, kdy se na činnost přidělovaly finance ze státního rozpočtu, se mu nedostávalo peněz.

V roce 1964, kdy totalitní kleště už dost povolovaly a národ opět prožíval záchvěvy demokracie, se Odbor přátel složený především z umělců z morálního podporovatele převtělil i do mecenáše. „Řekli výborům: získejte posily, my získáme peníze,“ přibližuje tuto dobu Vítězslav Houška ve druhém vydání knihy Věčná Slavia, která vyšla už bez původních cenzurních zásahů v nakladatelství Olympia v roce 1992.

Odbor přátel začal pořádat kulturní akce, jejichž výtěžek šel do slávistické pokladny, účinkující se vzdali honorářů. První se uskutečnila 20. května 1964 v pražské Lucerně, vystupovali výhradně příznivci červenobílých – herci Ladislav Pešek, Jan Pivec, Jaroslav Vojta, operní pěvec Eduard Haken a další. „Bylo jich tolik, že se program převalil přes půlnoc,“ uvádí se v knize.

Peníze se sesbíraly, Slavia začala stoupat i výkonnostně.

A o Odbor přátel se může opřít pokaždé, když není lehko. Současní členové si jsou vědomi, jaké osobnosti stály na počátku. „Vysoce oceňujeme přínos lidí, kteří Slavii pomohli, když se nacházela v těžkém období, v období ústrků za totalitního režimu,“ prohlašuje Ladislav Adamec, předseda v letech 2001–2013.

Po letech tučných přicházejí léta hubená, poučuje Bible, ale týká se to i sportovního dění. Slavia po báječném období, kdy získává dva tituly v roce 2008 a 2009 a poprvé se probojuje do Ligy mistrů, pozvolna upadá.

Padá až na dno, či ještě hlouběji, v těch ponurých dobách i to by dokázala. Dluží miliony na všechny strany, není kde brát, majitelé jsou až nedohledatelní, neboť v prapodivném českém ekonomickém systému stále existují akcie na doručitele. A často není známo, kdo je zrovna přechovává, zda podnikatel s prapodivnou pověstí Petr Sisák, či dokonce řidič služebního vozu.

Oficiálně však klub vlastní Aleš Řebíček, bývalý ministr dopravy, kterému už dávno došel finanční dech.

V létě 2015 se všechno zlomilo, nejstarší český klub čelí insolvenčnímu řízení, v němž své pohledávky uplatňují desítky věřitelů v rozsahu stovek milionů korun.

Běží už i soud, před ním však nový ředitel klubu David Trunda ubezpečuje, že všechny závažné dluhy byly vyrovnány. Pět minut po dvanácté hodině, neboť klub neobdržel potřebnou licenci pro přihlášení se do ročníku 2015/16. „Věděli jsme, že počkáme do nejzazšího termínu, co to půjde,“ přiznal předseda asociace Ivan Hašek, jinak sparťanská hráčská i trenérská legenda, že bez věčného rivala by byl český fotbal značně ochuzen.

Bez licence by spadl do amatérské soutěže.

Za finanční záchranou stál podnikatel Jiří Šimáně, věrný fanoušek červenobílých. Poskytl potřebné prostředky, ovšem s podmínkami. Jednou z nich bylo, aby neodešel střelec Milan Škoda, který už měl předběžnou dohodu s tureckým klubem Kasimpasa.

Byla to akce jako ze špionážního filmu. „Milana jsem vyzvedl a cestou na letiště mi volá Aleš Řebíček. Jirko, nemohu to udělat. Pan Šimáně vstupuje do Slavie a jeho podmínkou je, že Milan v ní zůstane, jinak klub nepřevezme,“ odhaluje hráčský agent Jiří Stejskal.

Škoda zůstává a střílí důležité góly, přicházejí další posily, mraky nad Edenem se pozvolna rozplývají. Další finance přidává nový čínský investor, opět do síně slávy přibývají nové trofeje. Letos klub přebírá miliardář Pavel Tykač.