Slávisty čeká nejsilnější soupeř. Tým sestavený podle zvláštního pravidla

Nejen silné kočkovité šelmy s ostrými drápy, ale i hrdí vlastenci. To neodmyslitelně patří ke klubu, který osmkrát dobyl La Ligu (ovšem poslední triumf zanáší prach už 40 let), a čtyřiadvacetkrát Královský pohár, přičemž poslední úlovek je hodně čerstvý. Letošní.

Athletic (psáno jednoznačně anglicky) si zakládá na tom, že jeho dres mohou nosit jen místní hráči, Baskové. „Ale také Pamplonesané, tedy většinou rodáci z města Pamplona z provincie Navarra, která patří do širší oblasti Baskicka,“ upřesňuje španělský novinář Juan Castro z deníku Marca. „Ale Baskové tvoří dominantní převahu,“ potvrzuje známý fakt.

Kdo se nehlásí k území mezi Pyrenejemi a Atlantikem, do něhož patří i část jižní Francie, za Bilbao hrát nemůže.

Zvláštnost klubu zaznamenal i český legionář Radek Bejbl při čtyřletém angažmá v Atlétiku Madrid v letech 1996–2000. „Hodně osobitý a originální,“ přitakává. „Národní hrdost z něj přímo čiší,“ zdůrazňuje.

To však přináší i závazky. „Podmínka, že oblékat jeho dres mohou jen etničtí Baskové, v nich navozuje neskutečnou houževnost a bojovnost, odpovědnost k celému regionu,“ vypozoroval vicemistr Evropy 1996. „Když nemohou brát jinde, musí se vzorně starat o talenty, což se daří,“ skládá vysloveně poklonu výchovnému systému. Je vyhlášený.

Ačkoli baskické společenství není rozsáhlé a čítá jen něco přes dva miliony populace, síla baskického fotbalu je opravdu ohromující. „Čtyři výborné kluby v nejvyšší španělské soutěži, v La Lize,“ připomíná Bejbl. „Bilbao, San Sebastián, Alavés a Pamplona,“ vypočítává a přidává i navarrský.

Ani nepřekvapuje, že kádr letošních mistrů Evropy tvořilo osm hráčů z baskických klubů. Včetně „francouzského“ stopera Robina Le Normanda, protože k hrdému národu se počítají i ti ze severní strany Pyrenejí. Ostatně jeho krajan Aymeric Laporte rovněž prošel Bilbaem.

Athletic Bilbao výrazně ovlivnil i historii španělské La ligy, která vznikla v roce 1929. Přivlastnil si osm titulů (Real Sociedad San Sebastián dva), ale především dodal dvě nesmazatelné střelecké legendy.

Útočník Telmo Zarra v bílo-červeném pruhovaném dresu řádil v letech 1940–1955 (251 ligových gólů) a na jeho počest uděluje sportovní deník Marca trofej pro nejlepšího střelce španělské národnosti. „Požívá velké prestiže,“ potvrzuje publicista Castro.

Ještě větší má Trofeo Pichichi, která je určena pro krále kanonýrů, mohou tedy o ni usilovat i cizinci. Odkazuje na výjimečnou osobnost, jakou byl Rafael Moreno Aranzadi (v klubu působil v předligové éře v letech 1911–1921), jenž nosil tuto bojovou přezdívku. „Když jsem přišel do Atlétika, hned jsem se pídil, co obnáší, protože se pořád o ní psalo,“ vzpomíná Bejbl.

Provázela ho po celé madridské angažmá. „Moji spoluhráči o ni moc usilovali. Italský střelec Christian Vieri ji získal v ročníku 1997/1998 za 24 gólů, stejný počet zaznamenal o dva roky později nizozemský Jimmy Floyd Hasselbaink, ale skončil druhý,“ sledoval pozorně střelecké výkony kolegů.

Pohled na soupisku současného A-týmu pravidlo národnostního požadavku ovšem zdánlivě rozporuje. Brankář Álex Padilla reprezentuje Mexiko, dokonce i kapitán Iñaki Williams, který nastupuje při mezistátních zápasech za africkou Ghanu, by měl být považován za zahraničního legionáře.

Omyl, původ mají oba vzorný.

Dvacetiletý brankář se narodil ve městě Zarautz. Má rovněž mexické kořeny, jeho matka Armida Pérez Talamentesová pochází ze státu Chihuahua, z města Ciudad Camargo. Ovšem otec Iñaki baskickou krev nezapře. Padilla v mládeži reprezentoval Španělsko, nakonec se však rozhodl v A-týmu pro matčinu vlast.

Protože trenér Ernesto Valverde přišel kvůli zranění o oba své hlavní brankáře Unaie Simóna, jenž byl oporou týmu mistrů Evropy z letošního šampionátu v Německu, i jeho náhradníka Julena Agirrezabalu, vyšplhal na začátku soutěže na pozici klubové jedničky Padilla.

Agirrezabala je však už zdráv a na utkání se Slavií k dispozici.

Útočník Iñaki Williams hlásí v rodném listě přímo Bilbao. Jeho rodiče pocházejí z Ghany, do Španělska se dostali pěšky přes Saharu, když přeskočili hraniční plot ve městě Melilla, ležícím na africkém kontinentu.

Většinu dětství strávil v Pamploně a hrál za klub CD, do Bilbaa se vrátil v roce 2013 v 19 letech už jako profesionální hráč s velkou gólovou výkonností.

Svěřenci trenéra Jindřicha Trpišovského se představí na stadionu San Mamés, o němž se pějí jen chvalozpěvy, jde o ikonickou stavbu. „Já znám jen ten starý, který stál na stejném místě,“ poukazuje Bejbl na důkladnou přestavbu v roce 2013. Vlastně šlo o úplně novou.

Ten český legionář osobně nenavštívil, ale dost o něm slyšel a prohlédl si ho při zápasech La Ligy, kterou pozorně v televizi sleduje. „Pecka,“ nachází přesné vyjádření. „Hrát na něm musí být paráda,“ poněkud závidí svým slávistickým následovníkům. „Pro hosty je ovšem dosti nepříjemný,“ dokáže se vžít do pocitů mužstva, jemuž ochozy nedopřávají přízeň.

Za doslova fotbalový pamlsek pak považuje baskické derby Bilbaa se San Sebastiánem. „To musí být nezapomenutelný zážitek,“ zasní se při této představě. „Vrchol,“ přihazuje další příměr.

Slávisty ve třetím kole Evropské ligy čeká technicky zdatný a morálně vyspělý soupeř. „Bude to fotbalový svátek, oba týmy jdou do něj v pohodě,“ poukazuje Bejbl na výhru Bilbaa v posledním duelu španělské ligy nad Espanyolem Barcelona v poměru 4:1, na němž se dvěma zásahy podílel kapitán Iñaki Williams a jedním evropský šampion Daniel Vivian. Tým poskočil na pátou příčkou.

Bývalý český reprezentant se znovu probírá soupiskami. „Bilbao má hrozně silné individuality,“ vrací se k letošnímu evropskému šampionátu, kde měl baskický klub široké zastoupení.

Jeho Slavia, s níž získal mistrovský titul v ročníku 1995/1996 a dokráčel jako pevný člen základní sestavy až do semifinále Poháru UEFA, se ale bát nemusí. „Není bez šance,“ probírá Bejbl její možnosti. „Ovšem favorit není,“ prohlašuje. „Tím je více domácí tým,“ nabádá k velké opatrnosti a odpovědnému výkonu.