Článek
Stejně jako ostatní ukrajinské kluby, které se probojovaly do kontinentálních soutěží, nemohou z důvodu válečného konfliktu ve své zemi hrát na svých domovských stadionech, ale musí využívat azyl jiných států. SC Dnipro-1 si vybralo slovenské Košice, kde Slavia Praha remizovala 1:1 a po vítězství 3:0 v úvodním utkání v Edenu postoupila do dalšího kola kvalifikace Evropské ligy.
V něm narazila na dalšího ukrajinského protivníka, Zorju Luhansk. Ta si loni vybrala za svůj evropský azyl polský Lublin. Původně zamýšlela využít pohostinský Lodže, ale jelikož se v něm usadilo už Dynamo Kyjev, dalšího nájemníka by UEFA nepovolila.
Se Slavií se utká v Lublinu, jehož stadion Arena prošel modernizací (kolaudace v roce 2014) a pojme 15 247 diváků.
Logický výběr
Volba Lublinu je logická, protože historické město s 335 tisíci obyvateli, největší východním směrem od řeky Visly, leží ve východní části země mezi Varšavou (vzdálenost 160 km) a hranicí s Ukrajinou (80 km). „Je to docela blízko a navíc ve městě a okolí žije hodně uprchlíků z Ukrajiny, kteří si příležitost zajít si na fotbal nenechají ujít,“ sděluje uznávaný polský publicista Dariusz Kurowski.
Místní klub Motor hraje druhou nejvyšší polskou soutěž a vychází zahraničním hostům co nejvíce vstříc. Stojí za tím majitel a místní rodák Zbigniew Jakubas, vlastník investiční společnosti Multico. Ostatně i klubové barvy - zlatá, bílá a blankytně modrá - ladí do přátelského poměru.
Pro Luhansk je vítaná i místní fotbalová Arena, kterou především využívá k mezistátním zápasům polská reprezentace žen. Zorja si ji vybrala už loni, kdy ve 3. předkole Konferenční ligy hostila rumunský tým Universitatea Craiova. V „domácím“ prostředí vyhrála 1:0, v odvetě padla 0:3 a byla vyřazena.
Nyní ji čeká další pokus proniknout na evropské scéně co nejdále, v cestě jí stojí Slavia.
Letní soustředění
Vstřícnost místního Motoru je široká, v červenci umožnili ukrajinskému partnerovi letní soustředění včetně vzájemného zápasu, generálky na nastávající soutěžní ročník, který vyhrál polský tým 3:1.
Zorja sehrála v Lublinu i další přátelská utkání na vedlejším hřišti Arény se slovenským klubem MFK Zemplín Michalovce, který porazila 2:1, naopak MFK Ružomberoku podlehla 1:2. O pár dní dříve na stejném hřišti vyhráli nad účastníkem druhé nejvyšší polské soutěže Resovií Řešov 4:2. A v Mielci dokázala porazit účastníka polské Ekstraklasy, místní Stal 1:0.
Na místní hřiště je tedy navyklá. „Pro přípravu na boj o Konferenční ligu jsme po této stránce udělali maximum,“ pochvaloval si přípravu srbský trenér Nenad Lalatović, jenž převzal mužstvo v létě a ukrajinský fotbal poznal jako hráč Šachtaru Doněck. „Cítíme se tu skutečně jako doma,“ konstatoval.
Na lavičce srbský odborník vystřídal charismatického nizozemského kouče Patricka van Leewena, který převzal rivala ve východní části země Šachtar Doněck. O místo usiloval i Valerij Krivencev, ale boss klubu Jevhen Heller se rozhodl pro pětačtyřicetiletého rodáka z Bělehradu.
Složitou situaci klubu si Lalatović dobře uvědomuje. „Mým velkým přáním je, aby Zorja hrála své domácí zápasy v Luhansku, stejně jako Šachtar v Doněcku,“ vyjádřil se při nástupu do funkce.
Zatím je však rozhodnutí UEFA pevné, ukrajinské kluby musí využívat zahraniční azyl.
Domov v Kyjevě
Luhansk ukrajinskou nejvyšší soutěž Premjer-lihu, která navzdory válečnému konfliktu nadále pokračuje se šestnácti účastníky, v Lublinu nehraje. Ještě předloni zažíval pohostinnost zakarpatského města Užhorod, loni se přemístil do Kyjeva, kde využíval jak multifunkční stadion Valerije Lobanovského pro 16 873 diváků, tak menší Livyj Bereh s kapacitou 4700 míst, který s ním pro probíhající ročník sdílí Metalist Charkov.
Na něm v pátek 18. srpna remizoval v bezbrankovém střetnutí s PFK Oleksandrijí a po 4. kole mu patří v nejvyšší ukrajinské soutěži desátá pozice, když zvítězil pouze jednou nad Vorsklou Poltava v roli hosta 2:1.
Bylo to však pro srbského trenéra hodně emotivní. „Je to vítězství pro fanoušky Zorji. Stojím na straně ukrajinského lidu. Opravdu chci, aby válka skončila co nejdříve,“ pronesl po utkání trenér Lalatović. “ Nechci, aby ukrajinská matka plakala, a chci, aby se vaší zemi žilo lépe. Přišel jsem sem v nejtěžší době v dějinách Ukrajiny, abych ukázal, jak moc miluji tuto zemi. Ukrajina je v mém srdci. Chci zde zanechat svou stopu,“ dodal.
V Premjer-lihe je však zatím jen jediné.
Pokoření okupanti
S luhanským klubem československý fotbal zkušenosti na pohárové scéně už má. V ročníku 1973/1974 v Poháru mistrů ho Spartak Trnava vyřadil ve 2. kole po bezbrankové remíze doma a výhře venku 1:0, kdy se prosadil v 61. minutě útočník Stanislav Martinkovič.
Pamětníci by si však název Luhansk vybavovali marně. Město na soutoku řek Vilchivka a Luhanka se v té době jmenovalo Vorošilovgrad/Vorošylovhrad podle sovětského důstojníka a politika Klimenta Vorošilova, který odsud pocházel. A klub nesl ruský název Zarja.
Prožíval krásné časy, v roce 1972 (hrál se systém jaro-podzim) se stal fotbalovým mistrem Sovětského svazu. Hráči jako Jurij Jelisejev, Sergej Kuzněcov či brankář Alexander Tkačenko patřili do reprezentačního výběru, největší hvězdou byl však kanonýr Vladimír Oniščenko, který se nechytil v Dynamu Kyjev, kde vyrůstal po boku Olega Blochina, a odešel na tři roky do Zarji, než se opět do hlavního města vrátil.
Souboje s Trnavou nesly třaskavý náboj. „Pro nás to byli okupanti, týmy z nenáviděného Sovětského svazu a bylo nám jedno, jestli z Ruska, nebo Ukrajiny,“ vzpomíná účastník duelů Karol Dobiaš, mistr Evropy 1976. „Sebrali nám svobodu, mnohým zničili životy, nám fotbalistům kariéru,“ připomíná, že nesměl v roce 1969 odejít do nizozemského Feyenoordu Rotterdam.
O to víc prahli po úspěchu. „Chtěli jsme je pokořit aspoň na hřišti, bylo to hodně vyhecované,“ vybavuje si Dobiaš. Vítězství v odvetě na soupeřově půdě bylo o to cennější. „Atmosféra byla bouřlivá, všichni cítili, že je ve hře víc než fotbal,“ připomíná Dobiaš.
Slavia na dalekou Ukrajinu však nepocestuje, změří síly s ukrajinským protivníkem na polském území. „To je pro ni dobře,“ považujte to Dobiaš za výhodu.
