Říkali mu Rum. Kam chodí hradecká legenda do hospody, se neprozrazuje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hradecká pekárna usazená v Bieblově ulici číslo popisné 849 v centru krajského města láká svými výrobky na dálku. Line se z ní vůně pečiva, chleba, makovek, dalamánků, ale i sladkých koláčků. Jen těžko někdo takovému svodu odolá.

Nabízí však ještě jednu hodnotu – fotbalovou. V její expedici už patnáct let pracuje Pavel Černý starší, legenda místního fotbalu, obávaný „šutér“, ničitel obran soupeře. Bývalý útočník nejen hradeckého Spartaku, ale i mistrovské Sparty Praha na přelomu 90. let minulého století, čtyřnásobný československý reprezentant.

Jeho úkol je jednoduchý. „Pekárna upeče chutné výrobky, ty se naloží do aut a rozvezou se po městě i okolí. Já v expedici to všechno kontroluju,“ popisuje své zadání. Na trhu práce musí ještě nějaký čas vydržet, šedesát let mu bude teprve letos v říjnu. „Ještě pár let do důchodu mám,“ přiznává.

A tak vyprovází náklaďáky, které zavážejí zboží do 31 poboček v královéhradeckém a pardubickém kraji včetně jeho rodného Nového Města nad Metují. On za volant nesedá, ale ví dobře, jakou dobrotu zákazníkům posílá. „Občas si zobnu,“ nezapírá. „Spíš něco sladkého,“ dodává. „Ale opatrně, musím si hlídat váhu,“ zdůrazňuje.

Roky naskakují a kila tělesné hmotnosti by je snadno obalovala. Spalování kilojoulů na hřišti při zápasech veteránů tomu už nemůže zabránit. „Už hrát fotbal nechodím,“ přiznává Černý. „Když to šlo, rád jsem přijímal pozvání staré gardy Sparty, ale je to už dost dlouho, co mi to zdravotní stav nedovoluje,“ posteskne si.

A hned odhaluje, co ho trápí. „Mám novou kyčel, ale především mě zlobí koleno,“ poukazuje na následky nesmlouvaných zákroků břitkých obránců protivníka, kteří se snažili zastavit nájezdníka za každou cenu. Mockrát se jim vyhnul nebo odolal, ale za léta hráčské kariéry se to nastřádalo. „S aktivním fotbalem je konec,“ podrobuje se zdravotnímu stavu.

Fotbal pečlivě sleduje, vždyť jeho milovaný Hradec nyní prohání i ty nejvyhlášenější české kluby. Ale jen v televizi. „Do Mladé Boleslavi, kde je nyní Hradec doma, se mi moc jezdit nechce,“ přiznává. A jeho syn Pavel Černý mladší, jenž i v sedmatřiceti letech ještě válí za rivalské Pardubice, mu osobní podívanou také nedopřává. Pardubice pro změnu našly azyl v Praze v Ďolíčku, kam je přichýlili Bohemians. „Dokud jsme kopali v Pardubicích, nevynechal žádné domácí utkání,“ prozrazuje potomek otcovu zanícenost. „Nyní se dívá pohodlně z obýváku z gauče,“ podotýká.

Ani jeden z východočeských klubů nemá vyhovující stadion pro nejvyšší soutěž. „Už se těším, až Hradec dostaví. Už příští rok!“ vyhlíží Černý starší chvíli, kdy se pod proslulými „lízátky“ zase bude hrát první liga. To svůj pohodlný gauč rád opustí.

I bez osobní přítomnosti je jeho osobnost v hradeckém fotbale hodně uznávaná. „Je to místní legenda,“ svěřuje se trenér A mužstva Miroslav Koubek. „Několikrát jsem s ním mluvil, setkal se s ním, ohromná persona,“ skládá hold čerstvý držitel nejvyššího fotbalového vyznamenání Ceny dr. Václava Jíry. „Vím i kam chodí do hospody, ale to se neprozrazuje.“

Rod Černých se prolíná historií hradeckého klubu a zapsal se do nejslavnějších kapitol. Otec Jiří, jenž by býval v srpnu oslavil úctyhodné jubileum 90 let, patřil do zlatého kádru mistrů československé ligy z ročníku 1959/1960 a na jaře 1961 si zahrál i čtvrtfinále Poháru mistrů proti Barceloně. O utkání byl takový zájem, že se hrálo v Praze na Strahově a přišlo 45 tisíc diváků.

Fotbalu se věnují i oba synové Jiří a Pavel, s ním zažil v květnu 2002 nezapomenutelný okamžik, když se při loučení s klubem sešli v jednom týmu při zápase s Blšany. „Něco takového si člověk pamatuje celý život,“ přiznává dojatý otec.

Syn po něm zdědil i přezdívku „Rum“. „Starý rum a Mladý rum,“ zaslechl ji i rodilý Pražák Miroslav Koubek. „Abych řekl pravdu, nikdo mi tak nikdy neřekl,“ rozporuje nálepku Pavel Černý mladší. „Tedy s tím ‚mladý‘,“ upřesňuje. „Jenom jsem si někde na internetu přečetl, že ji mám, ale ve skutečnosti jsem ji nikdy neslyšel. Říkají mi po tátovi ‚Rum‘, to nepopírám,“ vysvětluje.

A vůbec mu nevadí. „Slýchával jsem ji od dorostu a za ta léta jsem si zvykl. Rozhodně to neberu jako urážku, odkazuje na tátu, který něco ve fotbale dokázal. Na mě spadla automaticky a nikdy jsem se jí nebránil,“ smiřuje se s rodinnou tradicí.

Nemusel by být však poslední z rodu Černých, kdo by se jí honosil. Fotbalové geny mají v sobě jistě i další následovatelé. „Jirka má syna Mikuláše, Pavel Deniela, oba jsou však ještě malí,“ hlídá děda, zda se v rodu najdou další mistři míče kopaného. „Kromě toho mám ještě dvě vnučky,“ hrdě hlásí bývalý československý reprezentant s tím, že na důchod má o zábavu vystaráno.

Červenobílá epizoda

Jeho působení ve Spartě Praha je dostatečně známé a popsané, ale jen pamětníci si vybaví, že oblékal i dres Slavie Praha. „V létě 1986 jsem měl podepsané přestupní lístky, už jsem se v Edenu připravoval,“ vzpomíná.

A byly to krásné týdny. „Hráli jsme pod trenérem Jaroslavem Jarešem Interpohár, zápasy pro sázkové společnosti, ve Švýcarsku, Rakousku a Maďarsku, proti švýcarskému FC Luzern jsem dal gól,“ vybavuje si. Stejně tak tehdejší spoluhráče. „Luboš Kubík, Ivo Knoflíček, Karel Jarolím, Míra Janů, Milan Šimůnek, Pavel Řehák,“ vypočítává.

Jenže nakonec do Slavie nepřestoupil. „Tehdy bylo pravidlo, že odejít z klubu proti jeho námitkám mohl jen jeden hráč,“ přibližuje dnes těžko pochopitelnou dobu pseudoamatérismu, kdy hráči měli civilní zaměstnání. „A z Hradce chtěl do Škody Plzeň také brankář Jaromír Šticha, kterému nakonec komise pro vrcholový fotbal přestup schválila,“ tasí i název prapodivného orgánů, který rozhodoval o kariéře hráčů.

O tři roky později zamířil do Sparty Praha a byly to nezapomenutelné roky. „Včetně našeho účinkování v nultém ročníku Ligy mistrů,“ vrací se k zápasům proti Barceloně, Benfice Lisabon a Dynamu Kyjev v semifinálové skupině ročníku 1991/1992, do níž postoupili přes Glasgow Rangers a Olympique Marseille. „Na Letné jsme Barcelonu šmikli 1:0 se všemi jejími hvězdami,“ připomíná slavnou éru pražského klubu, kterou pomáhal tvořit.

Na všechno se uprostřed voňavých dalamánků, makovek a loupáků krásně vzpomíná. A občas si zobne něco sladkého.