Půlka mohla přežít. Chyby policie vedly k největší fotbalové tragédii

Měl to být příjemný den. Fotbalový svátek. Bylo krásné jarní počasí, lidé se ke stadionu trousili jen v džínách a tričkách už po poledni. Byly tu i rodiny s dětmi. Chtěly si to užít. A i když se po druhé hodině odpoledne začala před turnikety vytvářet fronta, panovala tu uvolněná atmosféra. Utkání mělo začít až ve tři.

Fotbalový stadion v Sheffieldu s kapacitou přes 53 tisíc diváků byl už poněkolikáté vybrán jako neutrální půda pro semifinálový zápas Anglického poháru. 15. dubna 1989 proti sobě nastoupili hráči Liverpoolu a Nottinghamu.

Uvolněnou atmosféru mezi natěšenými diváky nesdíleli policisté a pořadatelé. Ne, že by měli speciální důvody k obavám, ale v té době byl každý velký fotbalový zápas tak trochu i policejním a logistickým cvičením. Od 70. let se v Británii i jinde v Evropě nebo v Latinské Americe množily výtržnosti fotbalových „hooligans“. Bylo to nepříjemné, někdy krvavé, změnilo to atmosféru na stadionech a stalo se z toho také velké mediální téma.

Na stadionech vyrostly masivní železné ploty, které oddělily tribuny od hřiště. A vytvořily bariéru mezi sektory určenými pro příznivce soupeřících klubů. Policisté a záchranáři byli v pohotovosti. Pořadatelé promýšleli příchod ke stadionu a do jednotlivých sektorů tak, aby fanoušci obou týmů zůstali po celou dobu odděleni a nedošlo ke konfliktům či bitkám.

Později se ukázalo, že bezpečnostní opatření selhala. Respektive selhali lidé, kteří je měli inteligentně používat.

A došlo k největší tragédii v dějinách britského sportu.

Vytyčení „bezpečných tras“ vedlo k absurditě. Ano, pořadatelé poctivě promýšleli, jak dosáhnout toho, aby se fanoušci Liverpoolu a Nottinghamu cestou na stadion a u turniketů nepotkali. Pečlivě studovali jízdní řády a kreslili plánky. A dospěli k závěru, že nejlepší bude fanoušky Liverpoolu poslat na západní a severní tribunu.

Měli nějaká svá pravidla uvažování. Takže zřejmě nešlo o to, že fanoušků Liverpoolu je výrazně více než fanoušků Nottinghamu. A že jim vyhrazené tribuny mají menší kapacitu. Pořadatelé také vyřadili z provozu řadu turniketů, aby se fanoušci nemohli potkat ani na východní straně stadionu.

Neodvratně došlo k tomu, že někdy po půl třetí se u „liverpoolských“ turniketů začal hromadit dav už trochu netrpělivých lidí. A pořadatelé a policisté zcela vypadli z role. Začali si uvědomovat, že něco promysleli špatně a že tisíce diváků nemohou stihnout začátek utkání. A totéž si začali uvědomovat i lidé před turnikety. Začnou být agresivní?

Policejní velitel David Duckenfield, který na akci dohlížel, se nakonec odhodlal k zoufalému řešení. Nechal otevřít bránu, kterou normálně davy fanoušků proudí po konci zápasu ven. Tentokrát tou branou rychlou chůzí prošlo několik tisíc lidí, kteří se vzápětí ocitli v úzkém tunelu vedoucím do „liverpoolských“ sektorů za brankou.

Dav se nahrnul do sektorů 3 a 4, které už byly přeplněné. V té chvíli už nebylo možné směrovat lidi do vedlejších sektorů, kde byl dostatek místa. Ale bylo jistě možné myslet dřív na to, jak by to šlo udělat.

Bylo pozdě. A „bezpečné cesty“ spolu s železnými ploty vykonaly své. Během několika minut došlo k tragédii, které přihlížely desítky tisíc lidí. Ti v bezprostřední blízkosti se snažili pomáhat. Ostatní mohli jen přihlížet tomu, jak se pár desítek metrů od nich ušlapávají a umačkávají lidé.

Ti, kteří stáli nejblíž hřišti, byli natlačeni na železný plot. Jen některým se podařilo bariéru přelézt. Pak se ještě snažili pomáhat a vytahovat ostatní nahoru.

Ale i někteří z těch, kdo stáli uprostřed sektoru se ocitli v sevření, které nešlo přežít. Těla se kolem nich nakupila s takovou silou, že se udusili.

A jiní upadli…

Pomáhali i lidé z horní tribuny. Vytahovali nahoru všechny, na které dosáhli a kteří měl dost sil se přitáhnout.

94 lidí zemřelo v den zápasu. Buď přímo na stadionu, nebo krátce po převozu do nemocnice. 3 lidé zemřeli v důsledku zranění později.

Dětí a teenagerů, kteří tehdy zahynuli, bylo 38. Nejmladší oběti bylo 10 let.

Bezprostředně po tragédii se policisté a pořadatelé uchýlili k sebeobrannému útoku: za katastrofu mohou agresivní opilí liverpoolští „hooligans“, kteří si probili cestu na stadion. Podobně reagovala i média, především bulvární. Ta vycházela z „dobře informovaných“, ale ovšemže anonymních policejních zdrojů.

Vrcholem byl úvodník nejprodávanějších britských novin The Sun. Článek měl jednoduchý titulek: The Truth (Pravda). A pravda byla podle The Sun taková, že agresivní opilí fanoušci nejenom nerespektovali pravidla při vstupu na stadion, ale po katastrofě dokonce bránili záchranářům v práci, útočili na ně, močili na policisty a mrtvé obírali o jejich peněženky.

Byl to šok. Část lidí vedl k tomu, že vyhlásili bojkot deníku The Sun. Část téhle „pravdě“ věřila, vždyť jen dokreslila obrázek „hooligans“, který měli už dávno téměř hotový.

A pak tu ještě byli matky a otcové dětí, které na stadionu zemřely. A manželky, manželé, sestry a bratři dalších obětí. Pro ně ta pravda byla nejenom šokem, ale také urážkou a na první pohled i velkou lží. Měli pocit, že na stadionu a před stadionem především selhala policie a pořadatelé. A chtěli objektivní vyšetřování a potrestání viníků.

Jenže k čemu vyšetřování? The Evening Standard psal: „Katastrofa byla způsobena především násilným nadšením pro fotbal, kmenovou vášní liverpoolských fanoušků, kteří doslova zabili sebe i druhé, aby se dostali na zápas.“

Takže co? Mohli si za to sami.

Vláda pověřila předběžným vyšetřováním katastrofy soudce Petera Taylora. Výsledkem byla tzv. Taylorova zpráva, která za hlavní viníky tragédie označila policisty, respektive neschopnost policejního velení situaci včas a správně vyhodnotit.

Zpráva odmítla, že by na vině byli opilí liverpoolští fanoušci. Dospěla k závěru, že chování příznivců Liverpoolu sice situaci zhoršilo, ale nebylo příčinou neštěstí. Podle zprávy většina fanoušků pod vlivem alkoholu nebyla.

Zpráva měla zásadní vliv i na budoucnost britských fotbalových stadionů – doporučila, aby byly zrušeny sektory na stání a stadiony do budoucna nabízely pouze místa k sezení.

Vyšetřování vedené koronerem Stefanem Popperem dospělo ale k odlišnému závěru. Podle Poppera byly všechny oběti po smrti už v 15 hodin a 15 minut. To sice bylo v rozporu s mnoha svědectvími diváků, včetně svědectví dvou lékařů, kteří byli na stadionu. Podle nich byli někteří zranění naživu ještě kolem 16. hodiny, a bylo tedy možné jim pomoci.

Popperův verdikt ale v podstatě odmítl vinu policistů a pořadatelů po nehodě. Na hřišti a na tribunách sice panoval chaos. Diváci, kterým se podařilo dostat přes bariéry, rozlamovali reklamní panely a používali je jako provizorní nosítka, aby pomohli zraněným. Sanitky se k místu nehody nemohly dostat… Ale vzhledem k tomu, že už vlastně nebylo komu pomoci…

Popper odmítl i vinu policistů na vzniku katastrofy. Smrt diváků označil za „náhodnou“. A vyšetřování tak bylo zastaveno.

Pozůstalí se s verdiktem nesmířili. Vytvořili Sdružení rodin obětí z Hillsborough a hledali cesty, jak lobovat za obnovení vyšetřování. Obnovení diskuzí o tragédii vyvolal dokument liverpoolského spisovatele Jimmyho McGoverna. Podařilo se mu najít nové svědky, kteří potvrdili, že zranění žili ještě po čtvrt na čtyři, tedy po limitu, který stanovil koroner Popper.

Tehdejší ministr vnitra Jack Straw nařídil v roce 1997 nové šetření. To ale nikam nevedlo – soudce Stuart-Smith potvrdil koronerovy závěry. Konstatoval, že nejsou nová fakta a vyšetřování není třeba obnovit.

Zlom přinesl až rok 2009, dvacáté výročí katastrofy. Na vládu dorazila petice se 140 tisíci podpisy, která žádala zveřejnění všech dokumentů, které se týkají tragédie v Hillsborough. Vláda zřídila nezávislý panel, který se měl zabývat dosud neveřejnými svědectvími.

Po dvou letech práce panel zveřejnil šokující závěry. Za katastrofu může špatná práce policie. Fanoušci nenesou žádnou vinu. 41 obětí mohlo přežít, pokud by reakce pořadatelů a zdravotníků byla rychlejší a lépe zkoordinovaná. Policie se systematicky snažila vyšetřování podvracet a změnila desítky svědeckých výpovědí.

V roce 2014 začalo obnovené vyšetřování. Po dvou letech vynesli porotci verdikt, který zcela změnil dosavadní závěry justice a policie. Šlo o „nezákonné zabití“, tedy o trestný čin. A David Duckenfield, velící policista během zápasu, byl obžalován ze zabití z nedbalosti.

V roce 2019, tedy 30 let po tragédii, soud Davida Duckenfielda zprostil obžaloby.

Vedení britské policie se 31. ledna 2023 oficiálně omluvilo pozůstalým po obětech z Hillsborough. Policisté přiznali, že chyby jejich kolegů byly hlavní příčinou katastrofy. Tragédii z roku 1989 zároveň označili za „důvod k dlouhodobým změnám, které vedou k vytvoření policie jednající čestně a empaticky“.

Omluva provázela zveřejnění nového policejního etického kodexu. Policisté se zavazují, že otevřeně a upřímně přiznají svoje chyby, pokud je udělají, a že se nebudou snažit obhajovat neobhajitelné, jako to dělala policie v případě tragédie v Hillsborough.

Když se v roce 2012 omluvil autor skandálního článku The Truth v deníku The Sun, reagovali pozůstalí obětí lakonicky: „Příliš málo, příliš pozdě.“

Že i omluva policistů přichází příliš pozdě, je jasné. Zda to bude i „příliš málo“, se teprve uvidí.