První vegetarián mezi fotbalisty slaví. Brankářská legenda z Julisky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rodák z Opavy Jaroslav Netolička prožil nejúspěšnější část své bohaté kariéry v Dukle Praha, stal se její legendou. Vedení pražského klubu mu proto chtělo při jeho kulatinách - v neděli oslaví sedmdesátiny - poděkovat za všechno, co pro něj vykonal.

Nebylo to možné. „Jardův zdravotní stav nedovolil, aby z takové dálky přijel,“ trochu lituje dlouholetý sekretář Miloslav Jícha, že jejich bývalý hráč nyní žije v místě svého rodiště na severní Moravě.

Poděkování však přišlo. „Dostal od Dukly dres se svým jménem a číslem 70. Když se díváme doma na fotbal, navléká si ho a chodí v něm,“ prozrazuje jeho manželka Taťána, rozená Kocembová, mnohonásobná medailistka v běhu na 400 metrů. „Dukle musím poděkovat, že na něj nezapomíná,“ vzkazuje do hlavního města.

Reprezentační dres Československa navlékl poprvé v březnu 1977 v přátelském utkání s Řeckem v Soluni, kde o poločase vystřídal Zdeňka Hrušku. Gól nedostal, československý výběr zvítězil premiérovým gólem Karla Kroupy v reprezentaci.

Na olympijském zlatu v roce 1980 v Moskvě se nepodílel, všechna střetnutí vychytal slovenský kolega Stanislav Seman. Zato na evropském bronzu v Itálii má velkou zásluhu. Nastoupil v základní skupině proti Spolkové republice Německo a Nizozemsku, v boji o bronz proti domácí Itálii v Neapoli po remíze chytil v penaltovém rozstřelu stoperu Fulviu Colovattimu jeho pokus a mohlo se slavit.

Byl to rozstřel, který vešel do historie, rozhodla totiž až devátá série! Italský obránce míč neumístil příliš přesně, český brankář ho ztlumil, ovšem vyklouzl mu a šoural se do sítě. Sice nakonec skončil po tygřím skoku v jeho rukavicích, ale fanoušci ani aktéři utkání netušili, zda rumunský rozhodčí Nicolae Rainea uznal pokus za úspěšný, či neplatný.

Netolička měl ovšem jasno. „Jarda dobře věděl, že míč zachytil včas a nebyl celým objemem za čarou,“ připomíná pravidlo manželka českého reprezentanta. „Občas se na to opět podíváme,“ odhaluje rodinnou pohodu.

Když Jozef Barmoš svůj kop posílal do sítě za Zoffova záda, propuklo nadšení. Československo sice zlato z ME 1976 v Jugoslávii neobhájilo, ale přivezlo bronz. Další cenný kov do síně slávy.

Zásah československého brankáře přišel v pravý čas. Kdyby i Colovattiho pokus platil, došlo v další sérii nejspíš na něj. „Jinak by musel jít Rosťa Vojáček, který by uspěl jen skluzem, nebo hlavou, kopací techniku neměl,“ charakterizuje Ladislav Vízek, který jako střídaný seděl na lavičce a do rozstřelu zasáhnout nemohl, ostravského bijce. „Jarda tedy musel střelu chytit, protože by jinak šel on,“ poslal by do akce spoluhráče z Dukly Praha.

Netoličkova partnerka obavy o manželovy schopnosti však nesdílí. „Jarda se nebál, kopat uměl, on by to proměnil,“ praví přesvědčivě.

Nemuselo však na něj dojít. Uspěl na lajně.

Odchovanec porubského fotbalu narukoval v roce 1973 do Dukly, kde čekal za zády mistra Evropy 1976 Ivo Viktora na svou příležitost. Trpělivě, o čemž svědčí jeho ligové zápisy: ročník 1973/1974 jeden, 1974/1975 dva, 1975/1976 dva. Do branky se postavil jako jednička, až kdy Viktor pro zdravotní důvody obdivuhodnou kariéru v roce 1977 ukončil.

A počínal si skvěle. „Víťu nahradil,“ vyzdvihuje jeho brankářské umění Vízek. „Přijít po takovém borci, jako byl Víťa, není lehké. Vlastně se nahradit nedá. Ale Jarda, i když byl docela jiný typ, se také stal spolehlivou oporou,“ rozebírá.

Netoličkovu pozici v armádním týmu dokládají tři mistrovské tituly a 122 zápasů, než v roce 1986 odešel do Vítkovic.

O místo se však musel srdnatě prát. V roce 1978 převelela Dukla z Tachova na Julisku dalšího skvělého brankáře Karla Stromšíka. „Měli jsme dva vyrovnané brankáře, které nám záviděla celá liga,“ připomíná Jícha, že rovněž rodák z Nového Jičína to dotáhl do reprezentace – účastník mistrovství světa 1982 ve Španělsku – a za Duklu odchytal 146 prvoligových zápasů.

Konkurence byla velká. „Jarda ji moc však nemusel,“ odkrývá Vízek. „Když byl jasnou jedničkou, kypěl sebevědomím, když dostával přednost Karel, dosti znejistěl,“ podotýká.

Dával to i najevo. „Když měl Karla těsně před zápasem, kde usedl na lavičku náhradníků, rozcvičit, posílal mu z malého vápna děsné rány do šibenice,“ vybavuje si Vízek. „Konkurenci nemusel,“ opakuje.

Jinak na Netoličku vzpomíná jako na skvělého parťáka, který nezkazil žádnou legraci a v kolektivu byl oblíbený. „Na rozdíl od Víti to nebyl samotář,“ připomíná Vízek uzavřenost legendárního Viktora.

Jeho nástupce se nebál udělat si legraci sám ze sebe. „Když jsme přistáli po nějakém utkání venku na vojenském letišti ve Kbelích, šli jsme my Bohničáci, tedy já, Jarda, Franta Štambachr, Olda Rott a Luděček Macela ještě do místní vinárny Visla,“ rozplétává příběh vyhlášený šprýmař.

„Na stole stála vázička s květinou, vsadili jsme se s Jardou, že ji nezbaští. On to udělal. Když jsme ho upozornili, že sice schroupal lístky a květ, ale zbývá ještě stonek, tomu se bránil – pestík ne, pestík ne!“ slyší Vízek ještě dnes spoluhráčův vzdor.

Jinak snědl všechno. „On byl vlastně první vegetarián,“ směje se vyhlášený hračička a střelec více než sta ligových gólů.

Doma má Netolička pro fotbalové řemeslo velké pochopení. Vzal si totiž Taťánu Kocembovou, vynikající běžkyni na 400 metrů. „Znala jsem ho už jako dorostenka, kdy jsem dělala atletiku v oddílu VOKD Poruba a on tam chytal ještě před odchodem na vojnu,“ odkrývá letitou známost.

Vztah však přišel mnohem později. „Dlouho, snad deset let jsem ho neviděla, oba jsme byli na vrcholu sportovní kariéry. Až po ní, když se vrátil domů a začal funkcionařit a trénovat. Potkala jsem ho, když si šel pro nějaké dokumenty k mému šéfovi panu Vincourkovi, který byl zároveň šéfem vítkovického klubu,“ prozrazuje.

K fotbalu měla nesmírně blízko. „S tátou jsem chodila fandit Baníku na Bazaly, jako malá holka jsem měla málo panenek, zato za barákem proháněla s kluky míč,“ svěřuje se úspěšná běžkyně, že uměla i kopnout do balonu.

Společně s manželem nyní sledují přenosy v televizi. „A Jarda se moc těší na letošní Euro v Německu a přeje reprezentantům hodně štěstí!“ Třeba při penaltovém rozstřelu.