Pro slávisty je legendou, teď v životě čelí nové výzvě. Boji s rakovinou

Optání se na zdraví není u Františka Cipra, který se v dubnu z kategorie senior přesunul do skupiny déle žijících, jen zdvořilostní fráze. Před dvěma lety se podrobil operaci rakoviny tlustého střeva a rytmus poklidného života aktivního důchodce z Hluboké nad Vltavou nalezl docela jinou podobu.

„Jednou za čtrnáct dní chodím do nemocnice v Českých Budějicích na chemoterapii,“ prozrazuje. „Tři, čtyři dny po ní jsem dost unavený,“ přiznává. „Ale pak se to zlepší,“ přechází záhy do naděje. „Uvidíme. Naučil jsem se s tím už žít,“ smiřuje se s osudem.

Fotbal nadále sleduje. „Ale jenom z nadhledu,“ dokládá, že se nenechá psychicky trápit malichernostmi. Ostatně nervů a bezesných nocí si za předlouhou – především trenérskou – kariéru užil na dva životy.

Zákeřná choroba se stejně jako u jiných pacientů vloudila v květnu 2020 do jeho těla nenápadně. „Najednou mi přestalo chutnat, úplně jsem chuť ztratil,“ vzpomíná. „Když jsem se na jídlo jenom podíval, udělalo se mi šoufl,“ vrací se mu nepříjemný pocit.

Pochopil, že to nemůže být samo sebou. „Šel jsem za kamarádem v Budějicích, co se se mnou děje. Vyšetřili mě na sono, ultrazvuku a dalších přístrojích. Projeli mi v těle všechno. Jícen, žaludek, pak kolonoskopie, katetr,“ popisuje proceduru. Závěr nepotěšil. „Řekl mi jasně – je to v pr… Jsou tam metastáze,“ přijal nepříjemnou zvěst.

Okamžitě ho poslali na operaci, kterou zařídil syn v Motole u uznávaného odborníka profesora Jiřího Hocha, který je přednostou chirurgické kliniky. „Provedl ji skvěle. Když se někdo koukne na mou jizvu, jen zvedne zrak. Není skoro nic vidět, udělal to fantasticky. Navíc bez vývodu, čehož jsem se hrozně bál,“ chválí odvedený zákrok. V Praze ležel asi deset dní, pak ho pustili domů a od června 2020 jezdí do Českých Budějovic na chemoterapii a jednou za tři měsíce ho kontrolují na cétéčku.

Jeden z neobávanějších obránců československé ligy 70. let minulého století začal čelit ataku podlého nepřítele. „Dost to se mnou zamávalo,“ neskrývá silné psychické vypětí. „Ale profesor Hoch mě dostal opět nahoru, za což jsem mu vděčný,“ děkuje lékaři.

Únik z lopaty byla velká životní výhra, ale hodnota důchodcovského stavu se měří i sociálními vazbami. I ty byly hodně zpřetrhané, navíc je omezovala i proticovidová opatření. „Na Hluboké, kde máme postavený dům, jsem byl jen s manželkou, zbytek rodiny pobývá v Praze. Spojení jen po telefonu, po skypu,“ odkrývá izolaci.

Nejvíc mu chyběla vnoučata. „Nejezdila za mnou, aby mě neohrozila, to je jasné,“ chápal zdravotní hledisko. „Ale bylo to strašné,“ znovu se otřepává, když se vrací do tohoto období.

Dnes je všechno jinak, daleko veselejší. „Přijedou, potěším se s nimi, teď mají navíc prázdniny a byla tady, pak u druhé babičky,“ prožívá plnohodnotné dědečkovské dny.

Za slávistický tým nastoupil v československé lize ke 234 zápasům, vstřelil v nich jedenáct gólů, na obránce docela slušná porce. Mnohem více však do paměti fanoušků pronikl jako trenér. Jako úspěšný trenér. Legendární.

Pod jeho vedením, kdy se vhodně doplňoval s asistentem Josefem Pešicem, vrátil do Edenu, vlastně poprvé v roce 1996 přivedl do Edenu mistrovský titul, na který čekali fanoušci nejstaršího českého klubu dlouhých 49 let, po celou dobu komunistického režimu. Skvělé mužstvo opustil dobrovolně, na podzim 1997 neodolal nabídce rakouského Innsbrucku.

Na slávistickou lavičku se vracel, kdykoli ho vedení klubu povolalo v časech nadějných i složitých. „A kdyby byl zájem, vzal bych ji počtvrté,“ nestydí se za vřelý vztah.

Současné úspěchy – čtyři tituly v posledních šesti letech a účast v Lize mistrů, na kterou on nikdy nedosáhl – mu dělají radost. Kdyby však došlo k pomyslnému střetu s jeho týmem, má o výsledku jasno: „Vyhráli bychom,“ praví bez zaváhání.

A předkládá argumenty: „Hráči v mé době byli fotbalově lepší. To mi nikdo nevezme,“ prohlašuje. „Stačí se jen podívat, v jakých velkých klubech skončili. Karel Poborský šel do Manchesteru United, Radek Bejbl do Atlétika Madrid, Vláďa Šmicer se dostal až do Liverpoolu, dobré nabídky měl Pavel Novotný, i když odešel později, a další,“ vypočítává.

To se týkalo i další generace. „Pavel Horváth šel do Sportingu Lisabon, měli jsme nabídky na bratry Došky, i když se nezrealizovaly. Asi to byla chyba,“ uznává. „Samozřejmě dnešní hráči by vynikali v jiných parametrech,“ připouští, že fotbal jde kupředu. „Ale je snazší zlepšit kondici, zkvalitnit osobní souboje, zvládnout taktiku. To se dá naučit,“ nebál by se dnešního zatížení. „Ale fotbalovost musíme mít v sobě od malička a jen ji rozvíjet,“ upozorňuje. „Na tehdejší dobu jsme měli fakt skvělé mužstvo i z evropského hlediska,“ opakuje.

Nejvíce mu vadí moc široký kádr, hodně tvořený cizinci. „Domluva v kabině je obtížnější,“ říká z vlastní zkušenosti. „A hlavně se někteří cítí nedoceněni. Já měl třináct vyvolených, dalších pět vědělo, že jsou prvními náhradníky, a jelo se,“ připomíná.

V jeho trenérském curriculum vitae jsou vetknuty i dva roky v kyperském klubu AEL Limassol. Jak pro něj příznačné, protože jméno Cipro znamená v italštině právě tento ostrov ve Středozemním moři. O náhodu jít nemohlo.

Pátral po tom, rozkrýval svůj rodový strom. „Mám zjištěno, že moji předkové z otcovy strany pocházeli z italské Kalábrie,“ došel k poznatku. „Chudí rolníci šli za lepším živobytím jinam, někteří došli až do Čech,“ vysvětluje přesun na chladný sever. „Táta byl ze Zdic a na Berounsku je jméno Cipro docela frekventované,“ upozorňuje. „Kdykoli jsem narazil na příjmení Cipro, pocházelo z tohoto kraje,“ dodává.

Proti italským soupeřům vedl Slavii vícekrát, nejpamátnější je vyřazení AS Řím ve čtvrtfinále Poháru UEFA v sytém ročníku 1995/1996, kdy si Slavia došla i pro mistrovský titul. Vést mužstvo proti, nebo naopak trénovat v zemi prapředků, ve fotbalově zaslíbené Itálii, je ovšem velký rozdíl.

Pro fotbalového kouče nesmírné lákadlo. „To by přece lákalo každého,“ potvrzuje. „Ale nabídka nikdy nepřišla,“ krčí rameny a připomíná několik rakouských angažmá, z nichž nejhodnotnější bylo v prvoligovém Tirolu Innsbruck. Kolika českým vyslancům se dostane takové cti?

Itálie to však není. „Teď už to nedohoním,“ přijímá život, jak běžel. I bez toho byl hodně bohatý.