Priske objevil, co Sparta bez něj neviděla. Proto má titul

Když před jarním derby se Slavií přebíral jubilant Vítězslav Lavička, který jako trenér dovedl Spartu k poslednímu titulu v ročníku 2013/2014, dárek k 60. narozeninám, bylo všechno nadějné a blízké, ale i hodně vzdálené.

Sparta sice dohnala manko, které měla v průběhu na Slavii, a dokonce ji předskočila o dva body, ale při vzájemných duelech většinou na odvěkého rivala nestačila. Stíhala ho i v derby, dotáhla dvoubrankový náskok, ale ještě v 95. minutě prohrávala. Vyrovnání jí seslal někdo shůry: švédský stoper Ousou si dal vlastní gól. „Rozhodne o titulu,“ prorokoval bývalý sparťanský útočník Miroslav Matušovič.

Měl pravdu, hodně nešikovný zásah konečný účet ovlivnil. Ale bylo toho mnohem víc. Příznivých shod náhod, ale Sparta šla triumfu i naproti.

Od posledního ligového triumfu v roce 2014 pod vedením Vítězslava Lavičky se ve funkci vystřídalo devět trenérů (včetně dočasných). Vedení vsadilo na věhlasná jména – Zdeněk Ščasný, Pavel Vrba, Pavel Hapal, Petr Rada –, na klubové srdcaře – Václav Kotal, Michal Horňák – i na ambiciózní mládí – Václav Jílek.

Vůbec se nepovedl experiment se zahraničním odborníkem, italský kouč Andrea Stramaccioni pobyl na lavičce necelý rok (28. 5. 2017 – 6. 3. 2018), stál miliony a efekt prachmizerný. Tituly si rozdělovaly Viktoria Plzeň a Slavia Praha.

Podiv vyvolalo, když opět přišel na Letnou cizinec, dánský kouč Brian Priske. A zpočátku to vypadalo, že k výraznému zlomu nedojde. Sparta v polovině soutěže ztrácela na Slavii pět bodů, na plzeňského obhájce dokonce sedm.

Priske mužstvo zpočátku nenakopl, představa o ofenzivním válci se rozplývala, přestože měl volnou ruku a skoro neomezené finanční možnosti. Postupně si však ladil kolektiv ke svému obrazu. Jeho pozápasové kroužky na hřišti byly zvláště po nezdaru spíše předmětem výsměchu. Ale význam měly. „I vyjádřeními pro televizi či tisk chtěl víc přenést pozornost na sebe, odklonit tlak od hráčů,“ našel v nich ovšem účel útočník Petr Švancara, oblíbený glosátor fotbalového dění.

A Priske objevil, v čem spočívá síla mužstva. V odhodlání konečně něco vyhrát, dobýt léty zapovězený triumf. Tím, že nebyl obtěžkaný prapodivným zákulisím českého fotbalu, kde mnoho věcí probíhá jinak než ve vyspělé Evropě, mohl se soustředit na tento aspekt.

Obrovskou zásluhu na titulu má bezesporu se čtrnácti přesnými zásahy nejlepší střelec týmu Jan Kuchta. Jeho získání bylo dárkem z nebe. Před několik lety tahoun rivalské Slavie využil nařízení UEFA a ukončil pro válečný konflikt na Ukrajině angažmá v ruském Lokomotivu Moskva, nevrátil se však do Edenu, ale upsal se Spartě.

Schytal sice od fanoušků bývalého klubu hodně nadávek, šéf Slavie Jaroslav Tvrdík dokonce mluvil o špatném charakteru, ale Spartě se nesmírně vyplatil. I přes nepovedený rozjezd, kdy byl za zákeřný úmyslný faul na brankáře v prvním kole s Libercem (porážka 1:2) vyloučen a dostal trest pět utkání.

Postupně se však rozjel, sladil se s druhým útočným hrotem Tomášem Čvančarou a stal se tím, kdo rozhodoval zápasy. Nejen góly, ale i neustálým tlakem na obranu soupeře, aktivitou, neutuchající bojovností. Byl pro soupeře nepříjemný v každém okamžiku, i po utkání. A strhával ostatní.

Vůdčí roli kolektivu ale držel snad ještě větší srdcař – kapitán Ladislav Krejčí. I on uměl zajet do protivníka, vynadal rozhodčímu, čímž jen dokazoval, jak mu na výsledku záleží. „Pravý kapitán,“ chválí ho sparťanská legenda Václav Němeček, jenž tuto funkci vykonával mnoho let. „Jednoznačný lídr mužstva,“ přidává se Švancara. „Podává výborné výkony, umí i ostatní nahecovat nejen jimi, ale i řečmi,“ přihazuje další devízu.

Na mnoha gólech měl Krejčí přímý podíl. „Všichni vědí, že je skvělý hlavičkář, že se umí před brankou prosadit,“ uvádí bývalý sparťanský brankář David Bičík. „Ale těžko se brání,“ upozorňuje. „Když jde do náběhu, je jako tank a má výborný výběr místa,“ rozebírá.

Nejvíce však vynikla jeho spolehlivost při pokutových kopech, většinou ve složitých situacích, kdy by selhání promluvilo do výsledku a bodového zisku. Z osmi proměnil osm. „Neskutečné číslo,“ skládá obdiv brněnskému odchovanci Švancara.

Když už v rozehrané soutěži na začátku září zamířil na Letnou na hostování bez opce z anglického Manchesteru United tehdy ještě dvaadvacetiletý brankář české juniorské reprezentace Matěj Kovář, mnozí nad poměrně nákladnou posilou kroutili hlavou. „Nemyslím si, že právě na tomto postu Spartu tlačí bota,“ poznamenal Němeček.

Poukazoval na fakt, že slovenský legionář Dominik Holec nebyl výraznou slabinou, zkušenosti nabízel Milan Heča, připravený převzít odpovědnost už byl odchovanec Vojtěch Vorel.

Zpočátku to ani na zásadní tah nevypadalo. Kovář dostával góly, vše vyvrcholilo podzimním derby se Slavií, kdy jich inkasoval čtyři za poločas. Jenže se postupně s mužstvem sžíval, začal si s ostatními rozumět. A výkony šly nahoru.

Stal se základním kamenem, na nějž se mohli spoluhráči spolehnout. „Když ho vidíte, jak sebevědomě sbírá vysoké míče, posiluje vás to,“ poukazuje na jednu zásadní přednost Bičík. „K tomu výborná rozehrávka oběma nohama, “ upozorňuje na moderní požadavek, bez něhož brankáři už neprorazí.

O sparťanském triumfu se rozhodovalo v derby se Slavií, ostatně odvěký rival skončil přesvědčivě na druhé příčce a vytvářel tlak na premianta do posledních kol. Je paradoxní, že Sparta v nich byla horší – i s finále MOL Cupu se hrála čtyři, z toho tři na Letné, bilance 1–1–2, skóre 6:11, z toho dvakrát skórovala z penalty a jednou si soupeř vstřelil vlastní gól.

Ale právě poslední v nadstavbě – jediné vítězné 3:2 – bylo zásadní. „Při boji o titul se nehledí na krásu, ale na účelnost,“ omlouval trenér Brian Priske silně defenzivní taktiku, která vyústila v otřesný poměr držení míče 17:83 ve prospěch hostí. Slavia opět Spartu herně přehrávala, ale nezdolala.

Pochopit, jak jsou rozdány síly, bylo hodně důležité. Sportovní ředitel Tomáš Rosický to před utkáním odhalil jasně, když nepřímo přiznal, že Sparta nemá tak dobré hráče, široký kádr, hráči jsou hůře vedeni. „Musíme vsadit na disciplínu a chytrost,“ naznačil cestu.

Po ní se hráči zodpovědně vydali. „Zadání bylo jasné: neudělejte stupidní fauly, nedovolte jim kopat přímé kopy v blízkosti branky, nenechte se vyprovokovat, držte se plánu,“ vypozoroval Bičík. „Zjednodušeně, nedělejte kraviny a můžeme uspět,“ odkryl jedinou možnost.

Naopak Slavia se chyb dopustila. Nejprve Traoré zbytečným faulem daroval domácím přímý volný kop v gólové vzdálenosti (trefil se Haraslín), pak hosté nezvládli standardní situaci po dlouhém autovém vhozu (stejně jako v prvním jarním derby), vrcholem byl zkrat, kdy stoper Ogbu v 96. minutě nesmyslně fauloval v pokutovém území Mabila. „Šlo o naprosto zbytečný zákrok, nevídaná hloupost,“ nešetřil nigerijského hráče Bičík. „Nezvítězil herně lepší manšaft, ale chytřejší a disciplinovanější,“ vystihl.

A Slavia nebyla ve fatálních selháních ojedinělá, derby s druhým vršovickým týmem Bohemians promrhal brankář Valeš. „Sebevětší vůle po vítězství, neutuchající bojovnost a nasazení by byly málo platné, kdyby soupeři neudělali takové chyby,“ pravil bývalý sparťanský stoper Milan Fukal, účastník mistrovství Evropy 2000. „I kdyby sparťané překopli traverzu, tak bez těchto přehmatů by se k bodům nedostali,“ zdůraznil.

Neopomenul ani fakt, že Sparta v posledních kolech kopala sedm penalt, všechny za nerozhodnutého stavu, proti ní nebyla nařízena ani jedna. „Z pohledu matematické teorie pravděpodobnosti je to poněkud divné,“ připouští Fukal, „Nechci se pouštět do polemik, jestli byly, nebo ne. To mi nepřísluší,“ nehodlá nahrazovat rozhodčí. „Já opět vidím především velká selhání na straně protivníků,“ upozorňuje s tím, že Sparta je nedělala.

Sparta má titul, to je fakt.

Jak k němu došla, to už se nikdo neptá.