Příšerný asketa. Legenda Slavie si každé ráno dala lžičku medu

Vynikal vždy fyzickým fondem, pevným zdravím, neustále hrál fotbal za starou gardu Slavie či české internacionály. O to byl jeho odchod bolestivější. A nepochopitelnější.

Je tomu skoro už patnáct let, co František Veselý na tribunu v Edenu neusedá a nevybíhá k exhibičním duelům. Ale slávisté cítí, že je pořád klubu nablízku.

I když zažil i jiná angažmá, při vojenské prezenční službě v Dukle Praha se radoval i z československého titulu a na sklonku kariéry poznal i pravý profesionalismus v Rakousku, je pevně přimknut ke Slavii, kde začínal už jako žáček. Je rekordmanem v počtu 920 zápasů v jejím dresu, odehrál i nejvíce ligových utkání 414.

Není divu, že zdobí její síň slávy. Právě on v květnu 2008 se symbolicky dotkl jako první míče na trávníku nově otevřeného stadionu. „Čestný výkop v novém Edenu byl jedním z nejkrásnějších okamžiků. Až mi bude sedmdesát, přál bych si tady odehrát svou benefici,“ vyprávěl. Přání se mu bohužel nesplnilo.

Jeho památku bude dál všem slávistům připomínat Tribuna Františka Veselého, která byla slavnostně jeho jménem pokřtěna v roce 2022 ku příležitosti 130. výročí založení nejstaršího českého klubu.

Společně s Františkem Pláničkou a Vlastimilem Kopeckým se stal prvním, kdo otiskl v roce 2017 na chodníku slávy svoji hvězdu.

Vystihnout, co znamenal Veselý pro Slavii, může jedině spisovatel, mistr literárních obratů. A tím nejpovolanějším byl jistě Vítězslav Houška, autor klubové bible ‚Věčná Slavia‘. Neplýtval slovy, byl stručný a přesně se trefil. Veselý – toť Slavia, Slavia – toť Veselý.

Přesto nechybělo mnoho, aby se neupsal věčnému až nenáviděnému rivalovi, Spartě Praha. Když se v roce 1964 vracel jako mistr federální ligy z povinné vojenské prezenční služby v Dukle Praha, jeho milovaná Slavia neprožívala zrovna zářivé časy, po druhém sestupu v historii se pokoušela dostat zpět mezi elitu.

K tomu měly následující rok pomoci vydatné posily, útočníci Josef Píša a hlavně jeho jmenovec Josef Kadraba, člen stříbrné party z mistrovství světa 1962 v Chile. Jeho přestup z Kladna nebyl jen vztahem k červenobílému dresu, zinkasoval za něj 80 tisíc korun, což byly v té době velké peníze. Obnos poskytl Odbor přátel, klubová pokladna oficiálně takovou sumou ani nedisponovala.

Jenomže se o ní dozvěděl odchovanec, který pohrdl možností zůstat v armádním týmu na Julisce a vychutnávat si pocty včetně duelů v evropských pohárech. A řekl si o finanční bonus rovněž. Údajně o sto tisíc, jinak půjde jinam, dokonce vyhrožoval Spartou. A přestupové lístky už byly vyplněny, měly se odevzdat na ústředí ještě ten den. V Edenu nastalo zděšení. Slavia mohla přijít o svůj klenot.

Naštěstí byl po ruce velký fanda a štědrý mecenáš dirigent Zdeněk Barták, jehož vyhlášený orchestr zdobil velké estrády i v zahraničí. „Předseda odboru herec Martin Růžek se obrátil na mě, jestli s tím mohu něco dělat, že sehnali jen dvacet,“ popisoval rychlou akci Barták. „Věděli, že vždycky nějaké volné peníze mám, u muziky to chodilo podobnou cestou. Potřebovali jsme někoho vyplatit nebo někoho získat na vystoupení, pořád jsem musel mít v pohotovosti nějakou zálohu,“ odkryl zákulisí v umění. „Tak jsem se tedy sebral a jel domů. Bydlel jsem u Bohdalce, otevřel skříň a nalistoval osmdesát tisíc,“ vylíčil záchrannou fiskální akci.

Nutno jenom připomenout, že v roce 1965 byla nejvyšší bankovkou stokoruna, proslulá zelená s havířem a zemědělkyní se snopem na obrázku. A na reversu Hradčany s Karlovým mostem v popředí. Při sumě 80 tisíc korun to byl docela velký balík, který musel mecenáš převézt na Slavii, což ovšem nebylo nijak daleko. Přes kopec.

Veselý ve Slavii zůstal.

Chlubí se zlatou medailí z evropského šampionátu 1976 v Jugoslávii, do reprezentačního výběru dostával pozvánky dvanáct let. Na takové období je 34 zápasů poměrně málo, nepatřil mezi stálice československého mužstva.

Ovšem když byl povolaný a dostal se na hřiště, stálo to za to. Byl hráčem velkých zápasů. O tom svědčí i jeho tři góly. Poměrně málo, ale všechny měly pekelně silnou hodnotu.

Poprvé se trefil v dodatečném utkání o postup na mistrovství věta 1970 v Mexiku proti Maďarsku v prosinci 1969, které hostil francouzský přístav Marseille, podílel se výrazně na výhře 4:1. Jeho trefa navyšovala vedení na 2:0, úvodní gól vstřelil Andrej Kvašňák z penalty po faulu na něj.

Na mistrovství světa v Mexiku dostal důvěru ve všech zápasech základní skupiny, proti obhájci titulu Anglii dokonce hrál celý zápas. Výběru trenéru Jozefa Marka se však turnaj vůbec nepovedl (tři porážky), mnozí hráči skončili, Veselý si však svou pozici připraveného kdykoli zaskočit udržel.

Druhý gól přidal v kvalifikaci na mistrovství Evropy 1972 v květnu 1971, kdy v Bratislavě na Tehelnom poli rozhodl dvě minuty před koncem o nejtěsnějším vítězství nad Rumunskem.

Nejslavnější je určitě jeho třetí reprezentační zásah, který se váže k semifinále mistrovství Evropy 1976 v Záhřebu proti Nizozemsku. A rovněž měl na výsledku 3:1 větší podíl, po jeho úniku a přesné přihrávce skóroval hlavou na 2:1 Zdeněk Nehoda.

Stejně jako ostatní hráči zlaté generace toužil po zahraničním angažmá, po pravém profesionalismu včetně odpovídajících odměn, které by mu umožnily důstojný život po skočení kariéry. A možnost tu byla: zajímal se o něj americký New York Cosmos.

Zahrál by si po boku takových hvězd jako byli Pelé, Franz Beckenbauer, Carlos Alberto či Johan Neeskens. Komunistický režim nacházející se v období normalizace ho do země největšího imperialistického nepřítele však nepustil. „Franta byl z toho hodně zdrcený,“ prozradil jeho spoluhráč ze Slavie, rovněž mistr Evropy 1976 Dušan Herda.

Sluníčko vysvitlo až v roce 1981, kdy se přemístil do rakouského Rapidu Vídeň. „Aspoň něco,“ přijal vytoužené zahraniční angažmá jeho nový spoluhráč Antonín Panenka, rovněž člen zlaté bělehradské party.

Výkonu na hřišti a fyzické kondici podřídil všechno, včetně soukromého života a životosprávy. Každé ráno si dával lžičku medu, postavu i sportovní zdatnost si udržel až do pozdního věku fotbalového veterána.

Neponocoval, nepil, byl tím až protivný. Přesto dokázal učinit výjimku. Při výjezdu fotbalových internacionálů v září 2008 do Kazachstánu se stranil večerních posezení, na pokoji si četl a brzy si šel lehnout. Aby byl svěží na další klání.

Přesto ho jednou kolegové přemluvili, aby po večeři s nimi chvilku zůstal a dal si pivo. Vypil dokonce dvě. „Byl to asi největší úspěch naší výpravy,“ konstatoval Václav Němeček, vicemistr Evropy 1996, jenž se znal s kazašským velvyslancem a cestu až na asijský kontinent dohodl.

Jméno Veselý je ve Slavii zapsáno třpytivým písmem nejen díky němu. Červenobílý dres oblékal krátce po druhé světové válce už jeho otec rovněž křtěný František, jemuž se říkalo pro styl houpavé chůze Kachna. A od něj se line i přátelství s Josefem Bicanem, velice úzký vztah měly celé rodiny slávistických legend. „Jako kluk jsem sedával v holešovickém bytě pana Bicana na stoličce a poslouchal,“ prozradil syn mistra Evropy 1976.

Rovněž se jmenuje František, vyrůstal ve Slavii a v jejím dresu prožil více prvoligových ročníků. Jeden start má i v mistrovském 1995/1996. Zdobila ho kopací technika, podle něj se daly natáčet metodické instruktážní filmy. Ale otcova houževnost tam nebyla. Či spíše byl obětí slavného jména. „Navzdory veškeré snaze jsem nenaplnil očekávání, které se k mému původu vázalo,“ přiznal František Veselý nejmladší, jaká to byla zátěž. „To se ani nedalo,“ dokladoval, jakou si vybudoval jeho otec ve Slavii pozici.

O totéž se pokusil i vnuk evropského šampiona Daniel. „Naštěstí nejsem František, to by ještě scházelo,“ pochopil i on, jak je těžké nastupovat v červenobílém dresu se jménem Veselý na zádech. V ročníku 2011/2012, kdy Slavia nebyla v dobré finanční kondici a lepila kádr, jak se dalo, nastoupil do pěti zápasů a vstřelil jeden gól ve vršovickém derby.

Dynastie čtyř generací v jednom klubu, to je unikum.